Síla kouzla

Erlon bylo malé městečko na úpatí Turdillského pohoří a bylo již tradiční základnou lesních dělníků. Dřevěné výrobky, od párátek počínaje a dřevěnými meči konče, neměli ve své třídě konkurenci po celé zemi. Však zde také pracovali jen ti nejlepší řemeslníci a odborníci.

Ovšem tradičně den před oslavou boha Lepíka šla veškerá odbornost stranou a každý se napájel pivem a kořalou, co hrdlo ráčilo. Chlapi u stolů probírali všechno možné, od práce k zábavě. S pokročilým časem došlo i na pěstě, to když byl někdo nařknut ze lži, ale za svým názorem si stál. Alkohol zde vždy jednou za rok způsobil více škody, než pravidelné skřetí nájezdy a rabování, především proto, že družina okolo ochránce města Modema neměla pravomoci od krále, aby zasahovala do vnitřních sporů, ale se skřety si vždy hravě poradila bez větších ztrát. Občas se skřeti naštvali a přijeli s o něco silnější armádou, ale i tak byli potlačení a to, co zničili, bylo do pár hodiny opraveno pracovitými řemeslníky.

“Nazdar Borisi, posaď se. Povídej, co je nového?” pobídli ho jeho kamarádi a uvolnili mu místo u stolu městské rady a správy.

Boris bez mrknutí oka vypil najednou čísi půllitr piva a dal se do vyprávění.

“Prosím tě nebuď blázen! Takovej drak udělá fíííííííí, plivne trošku ohně a z armády zůstane jen hromádka roztaveného plechu. Všichni víme, že drak se utká jen tváří v tvář jedné osobě. Myslím, že je to asi opravdový problém, protože se v našem městě nenajde nikdo, kdo by to udělal a král se na nás radši vykašle, než aby zaplatil nějakého hrdinu schopného zabít draka.” pravil moudře Adrius – zástupce starosty.

“Adrius má pravdu. Sice jsem slyšel, že kdesi žije nějaký Rogivív, nebo jakže se ten chlap jmenuje, a ten jednou zabil draka holýma rukama!” konstatoval Boris.

“Taky jsem to zaslechl,” pravil Goldflame. “Ale řekl bych že jsou to jen dětský povídačky.”

Všichni zvedli hlavu. U stolu stál stařec, kterého nikdo neznal a nechápali, jak se mohl do města dostat. V zimě je to prakticky nemožné, snad jedině se psím spřežením, a navíc ten drak…

“Víte, jmenuji se Ordor. Jsem kouzelník první třídy a odchoval jsem několik žáků. Jedním z nich je i Hlařev.”

“Hlařev? Bože co je to za jméno?” uchechtl se Boris. Byl však zpražen pohledy ostatních.

“Existuje jedno kouzlo. Jeden moudrý mudrc mi řekl, že jen jediný člověk z miliardy je schopen se ho naučit. A právě Hlařev to dokázal. Nikdy jsem to kouzlo ale ještě neviděl, ale bezpečně vím, že ho Hlařev ovládá.”

“No a vy si myslíte, že by to pro nás udělal? Teda jako, myslím, že by ho to…zabil? Toho draka?” pravil Boris se zřejmou nadějí v hlase.

“Počkej, počkej,” zastavil ho Goldflame. “Kdo nám zaručí, že nám tenhle prďola říká pravdu? My mu zaplatíme a on zdrhne s prachama, že jo? Nehledě na to, že nemáme jediný důkaz o existenci toho draka. Co když je to všechno jenom past? Třeba je to tady nějakej gang zlodějů, jeden si vymyslí, že je tu někde drak, druhej nás vobere o prachy a pak všichni vemou roha!”

“Borisi, ty buď zticha. Ty jsi sem přitáhl zprávu o nějakém drakovi,” ozval se znovu Goldflame.

“Ale pánové,” pustil se po delší odmlce znovu do řeči Ordor. “Jestli mi nevěříte, není nic nejsnazšího, než kouzlo videoprojekce….”

“Doneste mi sem pánev, nebo hrnec, nebo něco takového, kulatého,” požádal Ordor.

Boris vyběhl u hospody, ale v zápětí byl zpět. Ordor dal nejprve sklidit ze stolu, pak na něj položil štít a začal vyslovovat zaklínadlo. Po několika nesrozumitelných slovech mu z dlaní vyšlehly paprsky světla, které namířil na štít. Všichni muži okolo stolu, i ti ostatní, co se rozhovoru nezúčastnili, ho se zatajeným dechem pozorovali. Zcela zřetelně se jim na něm objevil obraz Esyjsské úžiny, který tak důvěrně všichni znali. A stejně tak všichni uviděli strašlivě obrovského černého draka, který stál uprostřed cesty a lízal si velikou tlapu, ze které sršela smrt, ostatně jako z ostatních částí těla. Až se všichni lekl…

“Goldy zadrž! Nebylo by možná přeci jen lepší počkat na rozhodnutí krále?” namítl Adrius.

“Městská rado, odhlasujme nyní výdej pěti set zlatých na zničení draka. Kdo je pro?” Všechny tři ruce se zvedly. “Pak je tedy rozhodnuto, ale peníze dostanete výměnou za dračí hlavu, je to jasné?”

“Naprosto. Hlařev tu bude zítra ráno, odpoledne bude po drakovi.” Ordor domluvil, rozloučil se a odešel. Goldflame pak vstal a všem mužům v nálevně řekl, na čem se před chvílí městská rada domluvila.

V den oslavy velkého boha Lepíka, v kterého stejně nikdo ve městě nevěřil, ale s radostí jeho svátek všichni oslavili, byli obyvatelé na nohou od časného rána a s napjetím očekávali příjezd Hlařeva.

Najednou se uprostřed náměstí zajiskřilo, začoudilo a když se dým rozplynul, stál tam chlap jak hora a vedle něj bezmála o dvě hlavy menší Ordor. “Tak vám ho vedu,” suverénně pronesl.

Diváci propukli v jásot a odkudsi se ozval pláč dítěte “Ploč zabil dláčka?”

“Samozřejmě, každé dítě si o něm vypráví. Statečný rytíř Hladová Veverka…zostudil krále a je na něj vydán zatykač.”

“Když se mi představoval, řekl: Hlavev – což je podle mne HLAdová VEVerka! A ještě k tomu ten veverčí ohon na drakovi! ”

“Veverka se bál, abychom ho nepředali národní gardě, proto nám řekl jiné jméno. Akorát se s Ordorem špatně domluvili a každý řekl něco trošku jiného. Ze začátku jsem tomu nepřikládal zvláštní význam. Myslel jsem si, že jen neumí vyslovovat ‚ř‘, ale teď mi to došlo. Jen si představ krále s veverčím ohonem!”

“Víš že já taky ne? Ale můžu ti říct, že jsem si ho představoval úplně jinak.”

“Jen mi chlapi ještě řekněte, kdo toho draka zabil.”