Chybíš mi

            „Chybíš mi,“ zašeptala. Slzy jí tekly po tvářích, neviděla skrz ně. Toužila se jimi prodrat, toužila to všechno v sobě zabít. Prázdno se kolem ní semknulo.

            „Chybíš mi,“ opakovala ta dvě slůvka stále dokola. Neschopná se pohnout, neschopná zapomenout.

            Milovala ho víc než bylo zdrávo. Podmanil si ji svým úsměvem, svýma očima. Chvěla se po celém těle, pokaždé když na ni pohlédl. Vyslovil-li její jméno, v očích se jí rozzářilo a celá její mysl mu v tu chvíli patřila. Ne, mysl ne – duše. Byla jeho a on byl v ní. Celou svojí krásou ji upoutával.  Všichni jí říkali: „Vždyť je hnusnej, idiot to je, co se ti na něm proboha líbí?“ A ona znala odpověď – když ho chtěla, když ho potřebovala, byl tu se svým úsměvem, nádhernýma hnědýma očima za obroučkami brýlí a polodlouhými tmavými vlasy.

            Milovala ho a byla pro něj kamarádkou. Když ho potřebovala přišel. Toužila být mu tím, čím byl on jí.

Stále ho miluje a nemůže zapomenout. Cítí ho v sobě, to jak si ho přivlastnila, cítí, že její duše je u něj, daleko předaleko a zároveň příliš blízko.

Škoda, že jí to došlo tak pozdě. Lituje, litovala někdy? Ne. Jen doufala. V úsměv, v pohled, v dotek.

Byl pro ní člověk a ona pro něho v podstatě  hračkou. Věděla, cítila to.

Chtěla ho a potřebovala. Chce ho a potřebuje.

Bude ho chtít a potřebovat?