Půl deváté

Max otevřel oči. V ústech měl strašné sucho a bolela ho hlava. Dopadalo na něj modré světlo, filtrované plátnem stanu, ve kterém ležel. Vzduch byl vydýchaný.

Rozhodně to nebyla nijak velká kocovina, ale přece se Max necítil ve své kůži. Tušil, že až si vypije svůj obvyklý ranní šálek kávy, bude vše v pořádku, ale přesto nechtěl nic riskovat a spolkl jeden prášek. Co kdyby… Neměl zapotřebí trpět bolestmi když měl dovolenou a chtěl si odpočinout.

Jako spisovatel se neměl nijak špatně, ale nebyl se schopný donutit sednout si k počítači, když mu do pracovny celý den pražilo slunce a nedalo se v ní ani moc být, tím spíš psát. Venku se mu pracovat nechtělo, protože notebook měl v opravně a kdo by se potom přepisoval s tím, co napsal v ruce. Právě to se odráželo v jeho letní ekonomické situaci.

Když už se konečně vzpamatoval, otevřel stan a s obrovským potěšením polykal svěží ranní vzduch. Vylezl ven celý a zjistil, že je první vzhůru ze všech sedmi kamarádů, se kterými se rozhodl strávit chvíle volna na vodě. Pak se rozhlédl po kempu.

Dlužno říct, že Max na kytaru uměl. Ostatně nebylo to poprvé, co si úplně cizí lidé přisedli a poslouchali.

Chuť k jídlu neměl, ale bez kávy by den asi nepřežil. Okamžitě zapnul plynový vařič a postavil na něj ešus s vodou.

Ze stanu vylovil tašku s toaletními potřebami a ručník a vydal se směrem k umývárnám. Mžoural po kempu rozespalým zrakem, a… v tom ji spatřil. Šla proti němu. Krásná. Svěží. Až se Max zastyděl za svůj zjev. Když se jejich pohledy střetly, Max raději ucukl. Byl to pro něj docela velký šok takhle po ránu. Nejprve si došel na záchod, pak si dal ledovou sprchu, aby se konečně pořádně probral a nakonec si vyčistil chrup. Když byl konečně sám se sebou spokojený a shledal se schopným jít bez obav po veřejnosti, vydal se na cestu zpátky. Ale na druhou stranu na sobě měl pořád ještě spací tričko a trenky…

Když míjel tábor těch vodáků, co je před chvílí zdravil, všiml si opět jí. Byla tam s nimi. A na někoho mávala. Max ovšem nepředpokládal, že pozdrav byl adresovaný jemu, takže ho raději ignoroval.

Okamžitě kytaru vytáhl ven a speciálním přípravkem začal čistit vše kovové, co na ní bylo. Pak ji vložil do obalu asi jako když máma ukládá mimino do kočárku.

Slunce už bylo pěkně vysoko a vší silou se začalo opírat do všeho, co zrovna nebylo ve stínu. Max ve stínu nebyl; když jeho kamarádi rozlepovali svá zalepená očka, on se oddával koupeli v neskutečně studené Vltavě.

V jedenáct si Max došel na první “zdravotní”. Seděl klidně u stolu, čekal až spadne pěna a myslel na tu svou jedinou.

Max byl na svou kytaru hrozně pyšný a moc dobře si vždy rozmýšlel, kam jí vezme a kam ne. Tentokrát ho museli hodně přemlouvat, protože na takových akcích bylo vždy reálné nebezpečí, že se něco stane. Nakonec ji přece vzal, nejspíš proto, že s nimi jelo auto.

Max se lekl. Otočil hlavu, pohledl vzhůru a… tam stála ona. “Samozřejmě,” řekl co možná lhostejně.

“Po pravdě řečeno ani jsem si nevšiml, že bys tam byla…”

“To chápu,” řekla ona a začala se smát na celé kolo.

To je pěkný! Tohle překrásný stvoření mi řekne, že se jí líbilo, jak hraju a já jsem si jí ani nevšiml. Navíc se směje jako anděl. To je fakt, třeba je to anděl. Všechno se mi to zdá, ještě jsem vožralej a vidím anděly, to je hrozný!

“Si děláš srandu, co?” pousmál se Max.

“Nedělám!” přešla do obrany. “Vidíš, já jsem se ti ani nepředstavila. Zuzka…” nabídla Maxovi ruku.

Ačkoliv se Max původně zapřísáhl, že dva večery po sobě hrát nebude, hned napoprvé tuto zásadu porušil. I když to nijak nepřeháněl. Se Zuzkou si totiž chtěl především povídat. Obě party, tedy Maxova i Zuzčina, se brzo spřátelily a dokonce to vypadalo tak, že dál budou pokračovat společně. Měli stejnou cestu a všichni se shodli, že jim to jen prospěje: Poznají nové kamarády a tak.

“To probereme jindy. Ostatně máme na to celý týden, ne? Tak dobrou, dojdu už sama, ať se po tobě neshánějí.”

Max do stanu lezl v absolutní tmě. Naštěstí v něm mohl byl, takže nemusel mít obavy, že někomu klekne na hlavu. Ale velkou starost měl o krk. Krásný, palisandrový krk jeho kytary. Dobře se přesvědčil, jestli je jeho láska na správném místě a že jí nemůže nijak ublížit, než zmizel ve stanu zbytek jeho těla. Po paměti se převlékl do spacího, zahrabal se do spacáku a za chvíli už spokojeně oddychoval.

Ráno by Maxe nikdo nepoznal. Max totiž nebyl. Nebo vlastně byl, ale nebyl vidět. Ze spacáku nekoukalo vůbec nic, ani hlava.

Nikomu se z pelechu moc nechtělo. Max, který byl připravený okamžitě vyrazit, nehodlal nikoho jakkoliv buzerovat. Aby tu hrůzu ale radši neviděl, odešel na pivko. Nebo to byla limonáda?

Vedle Maxe najednou seděla Zuzka.

“No, to je fakt. Zvláštní lidi… Ale možná to bylo proto, že jsi byl střízlivý.”

“Koukám, že sebou dneska ty lemry docela hejbly. Jak jste na tom vy?” zeptal se Max Zuzky. Ta vstala a podívala se.

Max musel makat o dost víc než ostatní. Byl totiž v lodi sám. Ale nestěžoval si, už proto, že flotila polorozpadlých kánoí nijak velkou rychlostí nejela.

Po šťastném příjezdu na nové tábořiště postavili stany (obě party na jednom místě) a šli prozkoumat místní občerstvení.

Max se dlouho nezdržel. Asi v deset řekl, že jde spát, rozloučil se a zmizel. Ve skutečnosti ale do stanu nešel. Vzal si blok a tužku a našel si pěkné, klidné místečko u vody. Seděl a za svitu baterky psal vše, co mu v tu chvíli lezlo do hlavy. Kdo ví, třeba to někdy použije.

“Tak tedy co jsi to psal,” nepřestávala být zvědavá ani přes Maxovu špatnou náladu.

“Ve stanu jsi nebyl, tak jsem se po tobě šla podívat.”

“Ne, to skutečně nemůžeš.”

Max Zuzce podal mlčky svůj blok. Ta se usmála a s chutí se dala do čtení.

“No, aspoň žes to nepochopila.”

“No tak mám konečně spojence. A spolu to dokážem celýmu světu, co ty na to?”

“Zatím je to fajn, hlavně ty lidi kolem.”

Max bez dalších slov sundal svetr a dal jí ho přes ramena.

Zuzku to zaskočilo. Už nic neřekla a svetr si bez dalších komentářů nechala.

Jo, jsem blázen. Nebo že by ne? Ale nejspíš jo. Stejně se zase akorát spálím. I když na druhou stranu to její chování taky nevypadá moc normálně. Hledá mě po večerce ve stanu, pak po celém kempu a nakonec tady se mnou sedí jen tak u vody. U vody… To je ono! Na vodě se přece nemůžu spálit. Děj se tedy vůle boží.

Takhle spolu seděli ještě nějakou chvíli, když si Max uvědomil, že mu začínají padat víčka.

Bylo opět něco kolem půl deváté, když se z Maxova spacáku vysunula ruka. Šla na jistotu.

Okolo poledne to už nemohl vydržet. Všech se ptal, ale nikdo mu nic neřekl. Všichni se na něj tvářili jako na cvoka.

Neváhal ani minutu a rozběhl se k řece. Byla tam. Seděla u vody, na stejném místě, jako když byli spolu. Krásná, živá a zdravá.

“Měl jsem strašný sen…”

Bylo opět něco kolem půl deváté, když se z Maxova spacáku vysunula ruka. Šla na jistotu.

Ta už ale byla vzhůru. Seděla a pozorovala ho. Pak Maxovu ruku něžně pohladila.

Max si všiml, že jí na kolenou leží jeho blok.

Když se Max vyhrabal ze stanu, první co udělal, že setřel z kytary ranní rosu.

“Uškodí, ale život je otázkou priorit,” řekl Max a dal Zuzce pusu. Neměli kam spěchat, ostatně kamarádi vstávají až kolem desáté. A tady o ně přece vůbec nešlo.