Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePády do hlubin, vzlety vzhůru
Autor
Hladová_Veverka
I.
Zase ráno. Nemám rád rána. Ale zato mám rád večery. Jenže aby mohl být večer, musí být i ráno. Nebo by se mohl čas zastavit, aby byl pořád večer. Teď ještě otázka, jak dlouho by mě ten večer bavil.
No nic, už jsem se tedy smířil s tím, že je ráno. Copak asi děla Aneta? Spí ještě? Nebo má dneska školu brzo? Kdyby…kdyby tady byla Aneta, tak by mě možná bavilo i to ráno. Hrozně bych se těšil, až ji zase uvidím. To by byl ale div, že bych tu noc bez ní vydržel. Kdyby…To bych pak
možná i vydržel ten nekonečný večer. S Anetou…To by byla nádhera. Nekonečný večer s Anetou při svíčkách a vínu. Ta svíčka by nikdy nedohořela, víno by bylo v bezedné lahvi. Pohoda. Neměl bych kocovinu, protože by ráno nenastalo. Byl bych pořád tak příjemně opilý. A ty budeš jako dneska líznutá a krásná…Jenže…co kdyby…ne, to je blbost. Aneta by mě nikdy neomrzela. Vím to. Miluju jí. Láska tak běžná jak sova sněžná…
Max se probudil. Bylo to ráno jako každé jiné. Proud ranních myšlenek zastavil až pocit povi
nnosti jít do práce.Vstal, trošku křečovitě se protáhl, až klouby zapraskaly, a pak vstal. Rychle káva, pár toastů, umýt, obléknout a do práce.
Dnes neměl dlouhý den. Jenom něco ráno napsat v redakci, pak půl dne volna a večer ho čekal pohovor s Andym.
An
dy byl básník. Max pracoval od nedávna jako redaktor v nakladatelství, které vydávalo poesii a měl Andyho na starosti.Uvidím jí dneska? Kde? Přece jí nebudu šmírovat a dolejzat. Není mi pět.
Kdyby mi tak bylo pět. Cokoliv bych mohl udělat a svedlo by se to na můj věk. To by byla pohoda. Pořád bych chodil za Anetou a dával jí pusinky. Víc by bohužel nešlo… Jenže kdyby mně bylo pět, tak by Anetě byly…tři. Huh, ještě že je to takhle…A kdo ví? Co není může být. Tím že tě mám vím, že bylo mi dáno, je dobojov
áno…No tak hurá do práce. Možná by to bez tý deprese bylo lepší.
“Anetin syndrom,” zasmál se Max, když hledal klíče. “Projevuje se náhodným posunem genů, které vyvolává mutaci zvanou láska. Nastává chemická reakce… sakra kde jsou ty klíče… způsobující oblbnutí celého těla, nejvíce pak mozku. Postižená osoba se většinou chová normálně a neškodně… hernajs klíče, neštvěte mě!… ovšem pokud nepotká jednu z miliard osob, která působí jako spouštěč choroby. Nemocná osoba se pak chová velmi nepřirozeně, nadměrně
se potí, nemůže najít klíče, zmatkuje, má problémy s řečí. Když ztratí milovanou osobu z očí, oddychne si, začne přemýšlet o tom, zda se nechovala nevhodně a trapně. Dojde k závěru, že to bylo strašně trapné a pustí se do hledání nové strategie na příští setkání. Á, tady jsou…”Když Max po půlhodině strávené v tramvaji konečně dorazil do redakce, jeho nálada klesla. Už od rána pociťoval depresi, ale snažil se jí potlačit. Teď už to nešlo. Choval se nevlídně, nemluvil.
Kolem poledne mu zazvonil mobil. Z čísl
a ale nepoznal, kdo mu volá.“Haló,” zahučel.
“Čau Maxi, tady Kamil.”
“Nazdar Kamile, jsi to ty?”
“No jasně. Vzpomněl jsem si na tebe a napadlo mě, jestli nemáš čas, že bysme se někde sešli.”
“Dnes večer nemůžu a nemám u sebe diář, abych ti řekl, kdy jindy
.”“A co dnes odpoledne.”
“To by šlo, ale jakto že nepracuješ?”
“Ale pracuju. Toho si nevšímej.”
“Tak co třeba v jednu v kavárně na rohu Hrnčířovský?”
“Výborně, budu tam. Tak zatím, měj se.”
“Ahoj.”
Maxova nálada se malounko zvedla. Kamil byl jeho přítel ještě z gymnázia, hrozně dlouho se neviděli.
II.
Zase je tu ráno. Ležím. Pořád mám zavřený oči a všichni si myslej, že spím. Je to sranda, protože už nespím a jenom si z ostatních dělám šoufky. Aha, tak nic. Jsem doma sám.
Zase je tu ráno. Proč jsou rána dycky tak depresivní? A proč sakra nějaký rána musej bejt? Proto, aby mohl jít člověk do školy? Nechodím do školy…Aby mohl jít do práce? Nechodím do práce…Tak proč musím mít ráno i já? To nemohl bůh udělat výjimku? Nemohl. Nevěřím v něj, tak nevím, proč by
ji měl dělat právě kvůli mně. Bůh nedělá výjimky. Jenom se holt některý lidi maj líp a jiný hůř. Jinak bůh výjimky skutečně neděla.Zase je tu ráno. Neochotně vstávám. Kafe. Koblihy. Kde se tu vzali? Vždyť jsem toho včera tolik nevypil, abych si tolik nepamatoval. Proč jsem vlastně včera pil? Je ze mě alkoholik? Hodně básníků pije, ale já nejsem básník. Jenom si to namlouvám. Že mi vyšly dvě sbírky? No a?
Zase je tu ráno. Bolí mě hlava. Z chlastu. Z vodky? Ne! Z rumu? Ne! Tak z čeho? To zjistím až v obýváku
najdu prázdnou láhev.Zase je tu ráno. Konečně se koukám na hodiny. Velké hodiny na zdi. Musím se přiznat – celou dobu si něco nalhávám. Už dávno totiž není ráno. Je půl druhé odpoledne.
Tak tedy není ráno. Co budu celý den dělat? Celý den? Sotva půlku. Na chlast nesáhnu. Musím si dokázat, že nejsem alkoholik. Tak znova: Co budu celý den dělat? Nevím, nepamatuju si. Nic. Nic si nepamatuju. Mám vychlastanej mozek a zvrdlý játra. Nejsem alkoholik. Budu se muset kouknout do diáře. Kde mám diář? Nic. Nic si n
epamatuju…Andy se zvedl od stolu. Trošku vrávoral, motala se mu hlava a navíc nesnesitelně bolela. Bylo mu zle. Na stole ležela hromada papírů a na nich trůnil diář v kožené vazbě. Bylo možná až podivuhodné, že jakkoliv se Andy vždy dokázal zřídit, zápisník si vedl v nejlepším pořádku.
Nalistoval příslušnou stránku, příslušné datum.
“Dneska mám sraz s Maxem,” mumlal si pro sebe. “Ale kde? A v kolik?” Pak beze slova zvednul sluchátko od telefonu a na samém konci diáře vyhledal Maxovo číslo.
Přístroj dlouho vyzváněl a stále nic. Andy to vzdal, telefon položil, ale hned ho znovu zvedl a vytočil číslo jiné, na Maxův mobil. Tentokrát nemusel dlouho čekat.
“Prosím, Max,” ozvalo se.
“Čau Maxi, Andy,” řekl.
“No ahoj.”
“Mám prosbičku. Zapomněl jsem, kde a v kolik má
me ten sraz.”“Ty jsi zase pil, co?” řekl Max káravě. Poznal to z hlasu.
“Trošku,” zalhal Andy.
“Je to u mě doma v šest.”
“Dobře, díky. Ahoj.” Andy zavěsil, aniž by čekal na Maxův pozdrav.
Poznal to. Všichni to vědí. Všichni! Půjdou po mě, budou chtít, abych přestal. Neznají pravdu. Nejsem alkoholik a umím se ovládnout. A taky že se ovládnu. Dokážu to jim i sobě. Ale jestli už není pozdě…Pozdě na co? Ještě žiju, tak na co?! Na to, abych zastavil pád do hlubiny…
III
Bože, už je to tu zas! Jen to ne…Můžu s přesností říct, co mě teď, v nejbližších dnech, čeká. Vůbec se mi to nelíbí. Ten pocit prázdnoty, vyplněný nadějí. Zhoubnou nadějí, která mě rozežírá. Snaží se jí v tom zabránit pesimismus, ale výsledkem budou jen šílená muka. Tak jo, nebo ne? Oba soupeři
jsou silní bojovníci; a poměrně vyrovnaní. To je na tom to nejhorší. Chvilku vede naděje, teda jako že jo; v zápětí ji ale pesimismus srazí do kolen a úplně mě ovládne. To je ta chvíle, že ne. Ničí mě, když usínám, když se probouzím, když stojím, i když sedím. Prostě pořád. Co s tím mám sakra dělat?Max sešel po schodech a posadil se k prvnímu volnému stolu. Kavárna byla poměrně prázdná. Číšník ho okamžitě poznal a přátelsky mu zamával. Byli to dobří přátelé. Ihned byl u něj a s nacvičeným úsměvem se ptal, jaké že bude Maxovo přání. Ten si objednal kávu – jako vždycky. Číšník zmizel, ale vzápětí byl zpět s horkým šálkem.
Kamil přišel si za deset minut.
“Nazdar Maxi,” křičel už od dveří.
“Ahoj,” odpověděl Max zkroušeně.
“Člověče, co je s tebou? Vypadáš jak kdyby ti ulítly včely!”
Kamil byl Maxův kamarád ještě z dob studií. Neviděli se snad dva roky a najednou Kamil Maxovi zavolal, že by ho chtěl vidět.
“Dyckys bejval samej fór a najednou před sebou vidím hromadu deprese!” pokračoval Kamil.
Max se postavil a podal Kamilovi ruku.
“Je toho na mě trošku moc.”
“Ty vole já myslel, že spisovatelé nedělaji nic jinýho, než že se válej na gauči a občas něco napíšou.”
“Máš o psaní docela zkreslený představy,” pousmál se Max.
“Ale, snad nebude tak zle. Na pár let tě ztratím z očí a ty se hned začneš přepracovávat. Jó, kde jsou ty časy, když jsme jenom lítali za ženskejma, co? Studium na vejšce…”
“No právě že vo ženský tu de… Ale to nech bejt. Přišli jsme si popovídat!”
“Ale, ale! Ty že bys měl někdy depku z holek? To snad
ne…”Už je to tady. To mi mohlo dojít, že jak někomu naznačím – jen naznačím! – můj problém, (teda jestli je to vůbec problém), začne kolotoč. Začne se hned vyptávat, já mu budu odpovídat, ačkoliv jsem si stokrát říkal, že
tentokrát budu držet hubu. Pak se to Aneta doví a dopadne to jako vždycky. Do prčic, co to melu? Jak by se to Aneta mohla dozvědět, když Kamila nezná a Kamil nezná jí? Jenže jak znám svojí hubu, brzo ji Kamil pozná. Ne! Tentokrát opravdu budu zticha...“Nech to bejt,” odbil Max Kamila.
“Ale no tak! Nedělej fóry. Studoval jsem psychologii, to už jsi zapomněl?”
“A k čemu ti to bude? Stejně ji neznáš a nepomůžeš mi. Je to naprostá banalita. Prostě mám normální depku, protože nevím na čem jsem, chápeš?”
Max reagoval trošku podrážděně.
“Jak
‚nevím na čem jsem‘? Dala ti, nebo ne? Co chceš víc?” Kamil se usmíval. To co řekl bral jako vtip, ale Max nehnul brvou.“Ty pitomče…Kdyby mi šlo jen o tohle, tak bych se teď takhle neužíral. Ale to neřeš. Neznáš mě a nikdo tyhle moje kecy nechápe.”
“Takže ty ji nechceš jenom dostat do postele? Ááááááá pan spisovatel se nám zamiloval!” dorážel Kamil.
“Nech toho,” štěkl Max.
“Bože, vy romantici…Máš pravdu, nepochopil bych to,” přiznal Kamil.
“No tak vidíš. Nech mě bejt a budeme se bavit jako kamarádi. Zapomeň na to jak vypadám a povídej, co vůbec děláš a tak?”
“Copak se nebavíme jako kamarádi? Chci ti pomoct.”
“A jak?!” To už Max křičel.
“Já na něco přijdu.”
Sakra, proč se všichni míchaj do týhle věci? A přitom by stačilo málo…Jak se mám jenom dozvědět, jestli o mě Aneta stojí, nebo ne? Jak se mám vyhnout případnýmu ‚odmítnutí‘? Je přece nemožný, abych za ní přišel a řek ‚Čau kotě, líbíš se mi. Budeme spolu chodit.‘ To přece nejde! Už od základky je mi jasný, že to s holkama neumím. Taky teď uvažuju jako pub
erťák a ne jako dospělej člověk, kterej už měl bejt dávno voženěnej. Ach jo…Zapípal mobil. Max se podíval na Kamila, ale ten se ani nehnul.
“Nemám mobila,” řekl.
Max tedy trošku neochotně sáhl do koženého pouzdra, které měl u pasu a vytáhl svůj aparát.
“Kdopak píše?” zeptal se Kamil.
Max po něm nechápavě hodil očkem.
“Přišla ti SMSka, ne?”
“No, to jo. Dřív se říkalo ‚O kom se mluvívá, nedaleko bývá.‘ Dnes by se už naprosto běžně mohlo používat rčení ‚O kom se mluvívá, napíše ti SMSku.‘”
“Takže ta tvoje roštěna? Jak se vůbec jmenuje?”
“Aneta…”
Já jsem hovado! Už je to venku a teď to se mnou půjde od desíti k pěti. Tohle nemůže dobře dopadnout. No, ale když už jsem u těch SMSek, napadla mě úvaha. Měl bych to hodit na papír, než to zapomenu.
“Mohl bych si něco poznamenat? Jenom něco krátkého…Hned se ti budu zase věnovat,” zeptal se Max.
“Ale jistě. Koukám že pracuješ skutečně pořád, co?”
Max už neodpověděl a sáhl do kapsy u saka pro laptop.
“Pěkná hračka,” obdivoval Kamil.
Max znovu mlčel a hlavou se mu řinul proud myšlenek, které se hned zapisovaly do paměti počítače.
Kolikrát jsem jí už napsal něco, co by mohlo leccos naznačit. Jenže to asi nestačí. Když něco naznačím já, nebo ona, ten druhý to nemusí pochopit a to je asi ten hlavní problém. To pak ke slovu přistupuje ten pesimismus a je to špatný. Kolikrát jsem napsal třeba “Ty můj broučku” nebo “čumáčku”! Dokonce jsem ji už několikrát řekl “lásko”. Naznačování…Nic víc. Bere to jako srandu a já si pak myslím, že…že…no že mě radši ignoruje. Radši, abych tře
ba něco nezvoral a pak jsme zůstali jako kamarádi.Copak ale někdo nechápe, že to nejde? Nemyslím, že by to bylo něco hroznýho, k někomu projevit větší náklonnost něž k ostatním. Je no normální a navíc za to já nemůžu. A kdo za to může? Tak jo, můžu za to já, ale nemůžu za to, že za to můžu. Tak moment! To už se v tom zamotávám.
Dobře, přiznám si to. Můžu za to já, protože jsem nesmělí (ale léčím se). Proč ostatní vědí jak na to a já ne?
Odbočil jsem od původního námětu. Takže jsem jí teda něco napsal. To je asi první chyba. Neumím s ní jednat otevřeně. Další věc: naznačování. Bez upřímnosti to nepůjde. Co dál? A není toho i tak dost? Jestli to potrvá ještě chvilku, tak se z toho zřítím někam do hlubin. Do hlubin beznaděje. Tak. To je docela chytrý. Musím si
to poznamenat. Hlubiny beznaděje…Max zaregistroval Kamilův káravý pohled.
“Jo, v pohodě, už se ti budu věnovat.”
“V pořádku, nepřekonávej se.”
“Nemusíš se hned urážet…”
“Dělám si srandu. No tak co teda Aneta,” začal zase Kamil.
“Kamile nech toho,” bránil
se Max. Marně…“Já si jí představuju jako vysokou, zelenookou brunetku. Středně inteligentní.”
“Vedle jak ta jedle,” zasmál se Max. “Je to blondýnka, hodně inteligentní.”
“Vysoká?”
“Vysoká.”
“Hm, laťka letí nahoru co? To se pak nedivím, že…”
“Že co?!”
“Ale nic…”
“Rozumím, nenamáhej se. V zásadě s tebou souhlasím.”
Zase se ozval mobil. Tentokrát někdo volal.
“Prosím, Max,” zahuhňal Max s omluvný pohledem na Kamila. “No ahoj,” pokračoval. “Ty jsi zase pil, co?” zatvářil se nešťastně. “Je to u mě doma v šest.
”Pozdravit už nestihl.
“To asi nebyla Aneta, co?” řekl Kamil.
“To teda fakt ne,” odsekl Max.
“Dobrá, řekněme tedy Přítel alkoholik.”
“Jako psycholog by sis z toho neměl střílet. Je to můj přítel a, řekněme, zaměstnanec.”
“Píše za tebe, nebo co?” usmál se Kamil.
“Vydávám mu knihy. Teda vlastně rediguju mu knihy.”
“Cože?”
“Rediguju mu knihy, co se divíš?”
“To jsem nevěděl.”
“No tak teď už to víš.”
“Já myslel že jenom píšeš.”
“Ne, myslel sis to špatně.”
“Co je to za nakladatelství?”
“Básnický.”
“Básnický? Maxi, ty stárneš.”
“Naopak, Kamile, naopak. S básničkama jsem začínal. To by sis ale pamatovat mohl.”
“Dobře, dobře. Omlouvám se. No a co teda? Přítel básník alkoholik?”
“Jmenuje se Andy a je to tahoun. Bez něj bysme asi brzy krachli.”
“To je tak dobrej?”
“Ho
dně dobrej, akorát právě trošku víc pije.”“To většinou básníci dělaj, ne?”
“Jenže tohle není kvůli inspiraci, ale kvůli práci.” Max se napil a trošku se zavrtěl na židli. “Je to začarovanej kruh. On píše střízlivej. Alespoň to tvrdí, ale nesnáší tlak. Nesnese pocit, že na něj někdo tlačí.”
“To jako že vy na něj tlačíte?”
“No v zásadě jo, ale není to pravda. On si to jen myslí. Má plnou volnost, psát kdy se mu zlíbí, ale něco mu prostě říká, že na něj tlačíme, tak je z toho nervózní a pije.”
“No tak toho nechte. Copak ho chcete zabít?”
“Počkej, kruh se ještě nezavřel. Musí ti totiž dojít, že když se na něj vykašlem, tak bude pít ještě víc, protože bude mít pocit, že něco zvoral, nebo že není už tak dobrej. A navíc: Jak se bude živit?”
“Já nevím, co dělal pře
dtím.”“Topiče…”
“Aha, no tak to je zlý. Měli byste ho poslat na léčení.”
“Nepůjde; už jsme to zkoušeli.”
“A co kdybych třeba já…”
“No jasně!, to by možná šlo. Myslíš, že bys ho přesvědčil, aby šel na léčení?”
“No tak zkusit bych to mohl. Musel bych ho sam
ozřejmě nejdřív vyšetřit a pak by se vidělo.”“Je ti ale jasný, že nesmí vědět, že jsi doktor.”
“Neboj, bude mi stačit, když mi s ním domluvíš schůzku. Pak už to půjde samo.”
“To by neměl bejt problém, něco mu nakecám.”
“Ale musíš mi to říct.”
“To je snad jasný, ne?”
Andy má štěstí. Kamil mu určitě pomůže. Jenže kdo pomůže mě? Já si budu asi muset pomoct sám, jak to tak vypadá. Dobře, řeknu jí to na rovinu: Tak hele, Aneto, až budeš někdy číst tuhle povídku, kterou píšu o tobě a nijak se tím netajím, doufám, že mě nenecháš do tý hlubiny spadnout. Klidně mě do ní svrhni, ale nenech mě do ní spadnout. Prosím…
Třeba se potom najde někdo, kdo mi pomůže vzlétnout vzhůru, tak jako Kamil Andymu, ale radši to zkoušet nebudem, co říkáš? Mám tě rád…
IV.
Když se Max vrátil domů, měl docela dost času. Andy měl přijít za hodinu a půl. Rozhodl se, že si bude číst. Sedl si do křesla, otevřel knihu a…usnul.
Když se probudil, zjistil, že tu Andy bude každou chvíli. Šel do koupelny, umyl si obličej a vyčistil zuby. Nebylo to kvůli Andymu. To samozřejmě ne, ale neměl rád tu kyselou pachuť v ústech, pokaždé když se probudil. Nakonec použil i deodorant. Hlavou mu totiž prolétla věta, kterou vyslovil ráno při jeho pseudobiologické úvaze: Nemocná osoba se pak chová velmi nepřiroz
eně, nadměrně se potí, nemůže najít klíče… Znovu se pousmál nad jeho dobrodružstvím s klíči a sám se divil, že si ještě tu větu pamatuje.Vylezl z koupelny a znovu si sedl do křesla.
“Kde ten Andy je?” povzdychl si Max nahlas. V tom někdo zazvonil.
“Vida, m
i o vlku a vlk…” rychle běžel ke dveřím. Otevřel A…“Nazdar vlku” řekl.
Proboha, co tu dělá Aneta? Kde se tu bere?
“Vlku?” divila se?
“Zapomeň na to, pojď dál.”
Výborně, první trapas mám za sebou. Co bude dál? Čekám…
“Nejdu nevhod?”
“Ne, pojď dál.”
“A
to tě ani neudivuje, že jsem tady.”“No, abych řekl pravdu, udivuje…” přiznal se Max. A zabouchl dveře. Pomohl Anetě z kabátu. “Dáš si něco? Mám tady červený, bílý…”
“Jako vždycky…Tak co třeba to červený?”
V bezedný lahvi…
“A ještě nekonečně hořící svíčku…” řekl Max nahlas.
“Prosím?”
“Ale nic, ráno jsem trošku filosofoval. Nemohl jsem najít klíče.”
“A jak souvisí svíčka s klíčema?”
“Kdybych ty klíče nezahrabal, tak bych nefilosofoval o svíčce, chápeš?”
“Ty seš blázínek…”
Začíná používat zdrobněliny…To vypadá dobře!
Max odběhl do kuchyně a za chvíli se vrátil s vývrtkou, lahví vína a dvěmi skleničkami. Opatrně nalil.
“Víš, přišla jsem kvůli tobě,” řekla Aneta, když si přiťukli.
“To je překvapující…” uchechtl se Max
“Nedělej si srandu. Chtěla bych ti něco říct.”
V Maxovi hrklo.
Pády do hlubin?
Aneta něco vytáhla z batohu a položila to na stůl. Max po tom hodil očkem. Rukopis jeho povídky.
Vánoční!
“Je to pěkný. Líbilo se mi to.”
“Díky…”
“Jak tě to napadlo?”
“Co?”
“No ten námět?”
“Nevím, Vymyslel jsem si
to,” řekl Max a napil se. Dělal, že o ničem neví.“Maxi, na co si tu hraješ?”
“Na co bych si měl hrát?”
“Ty máš něco na srdci a bojíš se to říct. Je to tak?”
Jsem v úzkých. Proč bych si to koneckonců nepřiznal? Kdybych měl v sobě tu láhev celou, tak bych jí to klidně řekl, ale takhle? Dlouho to ale protahovat nemůžu. Třeba se naštve a odejde? Třeba mi chce dát příležitost? Třeba se taky bojí? Třeba…
“Ano, je to tak…”
Napila se. “Řekni mi to…Řekni mi to a budeme mít klid. Oba.”
Je to jasný, pád do hlubin. Koledoval jsem si o to.
Max si dával jaksepatří na čas. Dopil, znovu si dolil a pak se teprve pustil do řeči. Srdce mu bušilo…
Nastává starý známý pocit zvaný srdce v kalhotách. No, mladej, říkal sis o to. Teď už se z toho nevykroutíš.
“Copak sis nikd
y nevšimla, že jsem do tebe blázen?”“Všimla…”
“Vánoční je o tobě, to co píšu teď je o tobě, a ty?! Mlčíš…”
“Taky jsem mohla mlčet dál a ty by ses z toho pomátl. A já asi za nakonec taky.” Vstala a přišla až k Maxovi. Sedla si k němu, pohladila mu ruku a p
olíbila ho. Dlouze.“Ty čumáčku…Ty sis nevšiml, že já jsem do tebe taky blázen?”
No a to by mě teda zajímalo, kde mám srdce teď. To jsem zase usnul? Něco se mi zdá? Vzbudím se s obvyklou erekcí? Sakra! To přece nemůže být pravda.
Dobře, budu to hrát až do konce. Ale opatrně.
Vlastně všiml i nevšiml, ale co jí mám říct? Co se na tohle dá říct?
Další polibek
Sen nemůže být takhle krásný.
“Miluju tě.”
“Já vím. Já tebe taky.”
“Zdá se mi to?”
“Nezdá…”
Tím že tě mám vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám…
“Sova…sněžná…”
“Cože?”
“Nic…”
“Budu muset jít.”
Vstala
“Kam?”
“Domů. K mamince. Ale co nejdřív se k tobě nastěhuju. Jenže to se asi nejdřív budu muset dostat na tu fildu, co?”
“A budem spolu na Vánoce a…a…”
“A pořád. Já vím.” Šla do předsíně
a obula se.“Tak ahoj,” řekla.
“Ahoj.”
Pusa. Na rozloučenou. Dveře se zaklaply.
Tak takhle nějak bych si to představoval. Je poměrně snadný, hodit to na papír. Ale co tomu řekne ta pravá “Aneta”? Pozná se v tom? A když jo, tak pomůže mi taky? No, vlastně bych se měl nejdřív zeptat, jestli bude reagovat stejně, nebo jestli mě hodí do tý hlubiny. Teda, měl bych se jít asi někam vyzpovídat. Dobře, dělám ze sebe dospělýho chlapa. To by se dalo omluvit. Dělám ze sebe spisovatele. To by se asi omluvit nedalo, a
le budiž. A že si namlouvám takovýhle happy endy? To už je moc. Jakým právem? Právem spisovatele, ale to se zas točíme do kolečka.Teď mám chuť provést gesto. Tak teda Aneto, doufám, že ti nevadí, trošku pozměněný jméno. To už bych fakt asi přehnal, kdybych napsal to tvý pravý a dá se předpokládat, že by to znamenalo začátek konce. Konce příběhu, který začal jen na jedné straně biografu. Ty sedíš na tý druhý straně a nemáš o ničem páru. Možná…
Tak teda hele, víš jak to je. Přiznávám to. Otevřeně. Ale zbaběle. Přes papír. Tuhle věc ti ale nedám přečíst sám od sebe. O tu si musíš sama říct. Už tě vidím, jak mi jí vrátíš a řekneš: “Bylo to pěkný.” Počkám si na to. Ale bude to upřímný?
Takhle by to mohlo skončit, ale neskončí. Ne, ne…
Zvonek. Max se probral z transu. Letmo pohlédl na hodiny – bylo půl osmé. Vstal a šel otevřít. Nebyl to nikdo jiný než Andy.
“Promiň, jdu trošku pozdě,” omluvil se.
“Pozdě?” Pak teprve Maxovi došlo, že s Anetou strávil hodinku a další půlhodinku koukal do blba. Vůbec mu nedošlo, že tu Andy dávno měl být. “To nevadí, pojď dál,” řekl na závěr.
Andy vstoupil, zul se a šel do pokoje. Max si všiml, že Andy pohlédl na poloprázdnou láhev vína na stole. Nic ale neříkal.
Oba si sedli a Max ze stolu odnesl sklenici po Anetě. Z kuchyně donesl čistou.
“Někohos tu měl?” zeptal se Andy.
“Jen takovou malou návštěvu. Dáš si?” ukázal Max na láhev.
To bych asi neměl, nabízet mu alkohol.
“Jen trošku.”
Max si konečně všiml, že Andy vypadá hrozně. Byl v tváři celý bílý, měl rudé oči a zbědovaný výraz. “Vypadáš hrozně,” řekl mu.
“V noci jsem nespal,” zalhal Andy.
“Jak to?”
“Nevím, poslední dobou trpím nespavostí,” vymýšlel si dál.
“Bereš léky?”
“Ne, pak nemůžu psát. Chce se mi totiž spát i ve dne.”
“Tak, přejdem k tý tvý sbírce,” změnil Max téma.
Andy mlč
el.“Mám k tomu pár drobností, ale to zvládneš,” pokračoval Max.
“Nezvládnu,” řekl Andy smutně.
“Prosím?” Max měl pocit, že nerozuměl.
“Maxi já to nezvládnu. Mám deprese, jsem alkoholik, je mi pořád hůř a hůř. Dlouho to nevydržím.”
Max byl zaražený. “Andy, poslouchej, to že se občas napiješ neznamená, že jsi alkoholik,” zalhal. Věděl dobře, že na tom Andy není dvakrát nejlépe.
No, teď si tu navzájem lžeme. On tvrdí, že takhle vypadá proto, že nespí, a já mu tvrdím, že není alkoholik. To není dobrý.
“To js
em si namlouval dost dlouho. Když jsem se dnes ráno vzbudil s děsnou kocovinou, řekl jsem si, že nebudu den pít. Vydržel jsem to hodinu. Chápeš?”Max věděl, že je to hodně špatné.
“Měl bys jít k doktorovi a na léčení.”
“Nedokážu to, nemá to cenu.”
“Hele, v
íš co? Dneska toho necháme, nemělo by to smysl. Přijdeš sem pozítří ráno a všechno dořešíme, O.K?”“Dobře. Promiň, že…” Andy se odmlčel.
“To je v pohodě.”
Rozloučili se a Andy odešel domů.
Teď to snad bude v pohodě. Zítra zavolám Kamilovi, aby sem také přišel pozítří ráno a on už si bude vědět rady. Snad…
V.
To je strašný, nedá se to snášet. K čemu tady vlastně jsem? Kvůli nějakejm básničkám? Kdybych tu nebyl, nic by se nestalo. Tak by ty básničky napsal někdo jiný, no. To je toho. Akorát tady sedím a chlastám. Vždyť už mám za dnešek v sobě skoro dvě flašky vodky. Takhle to dál nejde. I Max mě vyhodil, už o mě nestojí. Kdo by taky stál o alkoholika. Nespolehlivýho člověka.
Andy byl opilý natolik, aby si skutečně neuvědomoval, co pořádně dělá. Prostě šel do koupelny, otevřel skříňku na léky, vzal první lahvičku, na kterou narazil, a celý její obsah si nasypal do pusy. Vrátil se do pokoje a prášky zapil zbytkem vodky.
Zanedlouho se dostavil pocit nevolnosti, bylo mu strašně zle. Upadl na zem, bouchnul se do hlavy o stůl. V šíleném záchvatu křečí a pocitu zvracení se doplazil k telefonu. Nebyl si úplně jistý, zda zvrací, nebo je mu “jen” tak hrozně zle. Vytočil první číslo, co ho napadlo…
Tak tohle je smrt? Tolikrát jsem o ní psal a nikdy jsem jí nepoznal. L
hal jsem sobě, lhal jsem i ostatním. Celý můj život se skládal jen ze lží. Teď je konec. Tma. Prázdné světlo někde přede mnou. Tam mám tedy jít? Nebo tu mám zůstat? Kdo mi poradí, jak se umírá? Kladu si poslední otázky. Poslední otázky mýho mizernýho života. Co po mě zbylo? Pár textů, který se rýmovaly. Lidem se to líbilo, tak jsem je prostě psal. Měl jsem hroznej život. O ničem. Prázdnej, bez cíle. Kde vůbec začala tahle krize? Vždyť jsem měl dobrý dětství, ne? I školu jsem si dodělal. Nebudu nad tím teď přemýšlet. Už je to jedno. Odcházím. Pokud jsem někomu ublížil, bude rád, že tu nejsem; pokud jsem pro někoho žil, odpustí mi.Co se to děje? To světlo mizí? Jsem pitomej, neumím ani umřít. Zase jsem něco zvoral. Nebo jsem snad už umřel? Slyším hlasy, nebo
se mi to zdá?“Andy, vzbuď se! Stávej! Dostane se z toho, doktore?”
Max.
Nech mě, padám do hlubiny…
VI.
Tak, teď mě napadla docela vostrá věc. Můžu si já vůbec dovolit psát takovýhle románky? No tak dovolit si to můžu, ale otázka je, jestli to bude někdo číst. A hlavně jestli to bude číst ten pravej. Teda jako ten, kterýmu je to určený. Třeba mi to zkazí image. Ale co, člověk by se měl občas obětovat. A pro Anetu bych obětoval všechno. Jenže co když mi to zkazí image natolik, že…Fuj, fuj, pryč s tím. Na t
o nemůžu myslet.Max si v křesle urovnával události posledních hodin a samozřejmě musel pořád myslet na Anetu a na to, co se stalo. Jen tak seděl v křesle, dopíjel poslední zbyteček toho vína a dokonce si i zapálil cigaretu, což dělal jen v opravdu vyjímeč
ných chvílích. Pak zazvonil telefon.“Prosím.” Ze zvyku se nepředstavoval.
“Ahoj Maxi,”
Aneta!
“Ahoj, děje se něco?”
“Mělo by? To nemůžu svýmu klukovi jen tak zavolat, protože se mi po něm stýská?”
Já se zcvoknu štěstím!
“Tak jsem to nemyslel. Bylo toho na mě dneska trošku moc.”
“No to věřím, asi jsem tě překvapila, co?”
“No to jo, ale hlavně mám starosti s Andym.”
“Kdo je to?”
“Jeden můj kamarád a básník. Vydávám mu knížku. Má problémy s alkoholem.”
“Opravdu? To je mi líto.”
“A co ty?”
“Co, co já?”
“Nechápu, jak ses k tomu
prostě odhodlala.”“Nemohla jsem se koukat, jak se trápíš…”
“Doufám, že to není i důvod, proč ses takhle rozhodla.”
“Jsem snad blázen, co tě chce zabít?”
Fuj, to je nechutná červená knihovna.
“Mám tě rád.”
“Já tebe taky.”
“Kdy se uvidíme?”
“Co zítra?”
“Tak jo. Zajdem na večeři?”
“To nechám na tobě.”
“Do La Provence?”
“Platí…”
“Tak jo, zítra ti zavolám. Pa, miluju tě…”
“Já tebe taky, ahoj.”
Brrr, to bylo nechutný. Už nikdy to nenapíšu.
Telefon opět začal zvonit.
“Copak? Anetka něco zapomněla?”zeptal se Max sám sebe. Zvedl sluchátko. “Prosím?”
“Maxi, je mi zle. Pomoc.”
Andy!
“Andy, co je? Kde jsi?!”
“Doma. Rychle.”
“Sakra co je?”
“Prášky…”
“Do hajzlu!” Max třísknul s telefonem, ale rychle ho zase zvedl a zpaměti vytočil číslo záchranné služby. Oznámil dispečerce svoje jméno, adresu a udal i adresu Andyho bytu. Údajná otrava léky. Pak položil sluchátko, skočil do bot, vklouzl do kabátu a vyřítil se z domu.
VII.
Proč? Proč to udělal? Taková pitomost.
Toho rána se šel Max projít po hřbitově. Bylo jaro. Ptáci zpívali, stromy se zelenaly. Max měl ale v duši černo a prázdno. Nevěděl proč. Nic nechápal.
Proč s ním není Aneta? Jak to, že je najedno jaro? A proč je vůbec na hřbitově?
Zvolna kráčel po cestičce mezi hroby. Díval se na náhrobní kameny a sochy andělů u některých z nich se mu zdály živější. Jeden mu dokonce pokynul. Nepřekvapilo ho to. Pokynul mu také a šel dál.
Po nějaké době v dálce před sebou uslyšel hlasy. Ještě šel dál a už spatřil hlouček postav, které stály u jednoho hrobu. Akorát odcházeli. Na samém konci průvodu spatřil dívku, která mu přišla povědomá.
“Proboha, Aneta! Co tu děla?” řekl si pro sebe.
“A ten vedle ní… vždyť to jsem já!”
Rozběhl se. Když dorazil až k hrobu, na náhrobním kameni přečetl čerstvý nápis. Jméno:
Andy.“Ne, to není pravda! Andy nemohl umřít. Nemohl. Nemohl!”
IIX.
“Nemohl!”
Max se vzbudil. Ležel ve své posteli a propocené pyžamo se mu lepilo na nahé tělo.
“Byl to sen.” Uchechtl se.
“Byl to sen,” znovu zopakoval. “Normální noční můra. Doufám…,” doda
l.Raději hned vstal a v telefonním seznamu vyhledal číslo Vinohradské nemocnice, kam Andyho předešlého večera odvezla sanitka.
Představil se sestřičce a řekl jí, že by ho zajímal zdravotní stav Andyho.
“Přivezli ho k vám včera večer.”
“Vy jste příbuzný?”
zeptala se.“Ne. Pokud vím, on nemá příbuzné. Jsem jeho nejlepší přítel.”
“Tak moment…” Chvilka nervózního ticha. “Váš přítel je sice na jednotce intenzívní péče, ale z nejhoršího je venku. Dostane se z toho.”
“Moc děkuji! Mohl bych ho navštívit?”
“Raději až zítra. Dnes by měl v klidu odpočívat.”
“Děkuji ještě jednou. Nashledanou,” rozloučil se a zavěsil s obrovskou úlevou.
“Blbá noční můra. Ale po čertech živá…”
IX.
Když Max podruhé v rozmezí poměrně krátké doby sestupoval po schodech do kavárny na rohu Hrnčířovské ulice, aby se znovu setkal s Kamilem, pociťoval trochu nervozity. Čekal, že neodvratně nastane ten okamžik, kdy bude muset Kamilovi vylíčit, co se to u Andyho semlelo. Když si na to vzpomněl, vždy mu proběhl mráz po zádech.
Tentokrát byl Kamil v
kavárně první a seděl u stejného stolu jako minule. Max si jen přisedl.“Tak nám ta záchranná akce moc nevyšla, co?” zeptal se Kamil, když se uvítali.
“No, vyšla i nevyšla. Andy totiž bude muset nějaký čas zůstat na psychiatrii a bude podroben protialkoholickému léčení.”
“To je ale blbost…”
“Proč?”
“Když nebude chtít sám, nikdy se z toho nedostane.”
“Ale on bude chtít…”
“Jak to víš?”
“Viděl jsem ho umírat.”
“No a?”
“Nevím. Nevím… Věřím mu.”
“Proč to udělal?”
“To já nevím. Musel mít nějaký problém, ale to nám on asi neřekne.”
“Doktoři to z něj dostanou.”
“A k čemu nám to bude?”
“Jen tak, na ukojení zvědavosti…”
Hyeno!
“Asi tě to vzalo, co?” pokračoval Kamil.
“To docela jo,” přitakal Max.
“Jste hodně dobří kamarádi?”
“No, to taky, ale…” Max se odmlčel, aby v zápětí pokračoval. “Když jsme tu seděli včera, byl jsem taky ve stavu, kdy jsem chtěl spáchat sebevraždu.”
“Kvůli ženský?!”
“Jo, kvůli Anetě.”
“Seš cvok. Jdi do blázince.”
Jak mohl tenhle člověk vystudovat psychologii?
“Kdyby za mnou ten večer nepřišla
, asi bych se svezl s Andym.”“To neříkej…”
Jo, fakt je snadný hodit to na papír. Kdybych se na tom papíře zabil, tak bych se na druhým papíře zase oživil a bylo by to dobrý. Jenže kdybych se zabil teď a tady, tak by to sice nebylo na papíře, jelikož je pode mnou koberec, a i kdybych pod sebe nějaký papír rozložil, tak už mě nic neoživí.
Je chvilka po půl desátý…Co dělá Aneta? Spí? Nebo se kouká na televizi? Nebo je s nějakým klukem v posteli?
Dvě nejzákladnější slova mě osvoboděj: Ano, nebo ne.
Čekání mě zabije. Kolik času mi ještě zbývá? Aneto pospěš si, prosím…
X.
“Dobrý den, posaďte se,” uvítal doktor Andyho. “Vy jste se teda vytáhl…” řekl káravě.
Andy jen provinile koukal do země.
“Proč jste to udělal?”
Andy pokrčil rameny.
“Podívejte se, čím lépe budete spolupracovat, tím dřív se odsud dostanete.”
Andy kývl.
“Měl jste nějaké problémy?”
“Ano.”
“Bylo jich víc?”
“Ne najednou.”
“Tak který byl první?”
“Měl jsem rád jednu holku…”
Když Andy odcházel v doprovodu dvou zřízenců z ordinace, nemohl tušit, že za jedněmi dveřmi je Max, leze po kolenou a na zem pečlivě rovná bíle listy kancelářského papíru.