Smrtelná nemoc

“Hepčík, ale ne Rudolphe, není to tak hrozné. Dones mi prosím, šálek lipového čaje s medem.”

“Jak je libo, pane.” Sluha se krokem gentlemana odebral do kuchyně.

“Konečně mám chvíli klid,” Pomyslel si lord Bartholomew. “Trochu si pospím” a natáhl se na kanape z tygří kůže. Někde se nachladil a nebylo mu zrovna nejlépe, ačkoliv venku svítilo slunce a bylo horko k padnutí. Po chvíli skutečně usnul.

Za pár minut se do salonu vrátil sluha. Nechtěl lorda budit a tak položil tác s čajem na stolek a šálek zaklopil talířkem, aby nápoj nevystydl. Odešel poté do kuchyně, kde potřeboval domýt nádobí a douklidit pár drobností, které zapomněla venku kuchařka.

Po hodině a půl se odebral znovu do salonu, protože již měl po všech úkolech a chtěl se zeptat lorda, zda si může trochu odpočinout v zahradním altánku. Lord Bartholomew však stále spal. Šálek čaje byl zpola vypitý, ale lord se spokojeně netvářil. V jeho tváři byla těžko popsatelná křeč.

Stuart Johnston seděl ve svém ušáku, koukal do krbu a vypadal zamyšleně. V tom se ozval domovní zvonek. Bývalý policejní inspektor se vytrhl ze svého sna a odebral se svižným krokem ke dveřím. Byl to pošťák, co mu nesl telegram. Johnston poděkoval a dal zaměstnanci poštovního úřadu pár drobných. Odebral se zpět do svého křesla, kde otevřel obálku.

“Jak víš, že to byla vražda? Pamatuješ, jak jsi si myslel, že ten stařík v Paddingtonu, kterému bylo 96 let, byl zavražděn? A jak jsi zbláznil půl Scotland Yardu, aby se to vyšetřilo? Měl jsi se vidět, když ti soudní lékař řekl, že zemřel na zápal plic.”

“To bych teď nerozebíral. Prosím, nastup si.”

“Že není jediný důvod podezřívat právě Rudolpha Carpentera.”

“Ale vždyť jedině on mohl manipulovat se vším, co by mohlo být nositelem jedu!”

“To je místo činu,” pronesl dramaticky Richmond.

Johnston si důkladně prohlížel sklenici, a všemi možnými lidskými smysly (samozřejmě kromě chuti) zkoumal její obsah. Potom nabral kávovou lžičkou trochu medu a rozmíchal s vodou ve skleničce na džus. Výsledek znovu důkladně zkoumal. Do místnosti vešel policista.

“Tady nesu rozbor z laboratoře, pane” a podával několik listů papíru Paulovi.

“Z těch listin je patrné, že jed byl v medu. Tak se tedy musíme vydat po jeho stopách. Kdo má v domě na starosti potraviny?”

“Kuchařka Jane Fongová. Ta tu však je přes agenturu a není tedy služebníkem jeho lordstva. Pokud se však jedná o med, dům má vlastní úly.”

Pánové opustili příjemný chládek domu a vyšli kousek za něj, na květnatou louku, plnou stromů v květu.

“Tak já si nejprve vyslechnu Rudolpha a hned po něm i Stevense. A to velmi rychle.”

“Oba pánové jsou připraveni, pane.”

“Moc o tom nevím, ale slyšel jsem o ní mluvit Stevense. Snad to má být něco na stromy. Dal mi to dokonce napsané na papírku, abych mu to ve městě obstaral. Tady to máte.”

“Ale jistě. Tady to máte. Klidně si to nechte.”

“Jste schopen vykonávat i jinou práci, než dosud?”

“Prosím tě, Paule, chci tu mít rychle závěť lorda Bartholomewa. A prosím, ať mě nikdo chvíli neruší.”

“To ano, ale jeho inteligence zatím nenarazila na překážku.”

Paul převzal od taxikáře obálku a zaplatil. Byla v ní závěť od právníka mrtvého lorda. Donesl jí do kuchyně.

Paul Richmond, Bob Carpenter, Rudolph Carpenter a dva policisté se dostavili do salonu přesně podle pokynů Stuarta Johnstona. Ten se osobně dostavil za pár minut.

Policie měla tentokrát štěstí, že pověřila vyšetřováním zde přítomného Paula Richmonda. Odvedl svojí práci dobře, ale pak ho napadlo zavolat si na pomoc svého přítele z mládí, tedy mne. Neoplývám nadpřirozenými schopnostmi, ale mám to štěstí, že můj otec je zahradník a já od něj mnoho odkoukal. Když jsem poprvé viděl onen med, napadlo mě, ani sám nevím proč, smíchat jej s vodou. Patrně jsem neměl po ruce jinou látku. Voda se bíle zakalila. Tu se mi vybavila vzpomínka na dětství. Přesně takhle vypadala voda určená k postřiku ovocných stromů. Dávala se do ní bezbarvá látka jménem Novozir, která je prudce jedovatá. Po smíchání s vodou se celý roztok zbarvil na bílo. Postřik byl určen k ošetření stromů na zimu. Lord Bartholomew zemřel v hrozných mukách. Při prohlídce sadu jsem utrhl lístek z jedné jabloně. Provedl jsem opět test vodou. Poté jsem se podíval do závěti mrtvého lorda. Protože lord neměl příbuzné, veškerý majetek by podle závěti zdědilo služebnictvo. Ovšem za podmínky volného užití. To znamená, že osoba nesměla být mrtvá a právě ani ve výkonu trestu. V tuto chvíli jsem již vraha znal, ale neměl jsem dostatek důkazů. Vše ukazovalo na sluhu Rudolpha. To on měl být domnělým vrahem, aby tak kryl vraha pravého. Co se týká slečny Fongové, tak ta na pozůstatek neměla nárok, protože nebyla stálou zaměstnankyní jeho lordstva.”

“Děkuji ti,” opáčil Stu a ponořil se do listin. Po chvíli se rozhlédl po všech sedících.

“Listiny, které teď přišli z laboratoře usvědčují vraha, kterým není nikdo jiný, než Bob Stevens. Doufal jste, že falešné stopy zavedou do vězení nevinné a že sám shrábnete velké bohatství po lordu Bartholomewovi.”

“Ale mám. Je tím tento kus papír, který jste dal Rudolphovi. Z něj vyplývá, že víte, co je Novozir. Mě jste však zalhal a vše popřel. Páni policisté, konejte svou povinnost. To on postříkal stromy jedem v době, kdy včely pilně sbírají pyl, zahubil tak několik včel a nakonec tak zahubil i samotného lorda. Včely nabraly jedovatý pyl, donesly do úlu, kde z něj dělaly med. Poté samy zahynuly. Většinou tedy umíraly v úlu, takže nebylo možné si všimnout jejich velkého úbytku. Nic netušící Rudolph pak podal jedovatý med lordovi a ten krátce nato v křeči umřel.”

“Bravo pane Johnstone. Dostal jste mě. Nebýt ovšem vás, nikdy by mě neusvědčili.” Řekl krutý vrah a poté byl odveden dvěma strážníky.