Špatný den

Onoho deštivého pondělního rána jsem se na zastávce autobusu ocitl náhodou. Automobil jsem ke svému zaměstnání potřeboval jako zubař vrtačku, ale nejsem si úplně jistý, jestli se někdy nějakému zubaři stalo, že ráno přišel do své ordinace a vrtačka mu nefungovala. Moje auto prostě nejelo.

Nejprve jsem to zkoušel po dobrém: Domluvy, prosby, sliby. Nepomohlo nic. Nezabraly dokonce ani výhružky, že ho nechám odtáhnout do servisu a dokonce nezabral ani můj trumf, a sice, že se do jeho útrob podívám sám.

Nedalo se nic dělat. Zatelefonoval jsem svému zaměstnavateli, že přijedu o něco později a vydal jsem se na zastávku hromadné dopravy. Jako naschvál právě ten den lilo jako z konve a já cítil, že toho začínám mít dost. Dvě hodiny po tom, co jsem vstával, jsem měl chuť všeho nechat a vydat se na mou chatu, do přírody, prostě na dovolenou. Pro správné vyjádření smyslu předchozí věty jsem musel hodně zapátrat v paměti, protože slovo “dovolená” jsem slyšel naposled před třemi lety v souvislosti s mým rozvodem, kdy mi manželka vyčetla u rozvodové komise, že jsem s ní už několik let nebyl u moře, ani na horách. Jedinou útěchou mi bylo, že mě šéf nebude moci nikam poslat. Snad jedině, že by mi automobil zapůjčil z půjčovny. Tuto myšlenku jsem však ihned pustil z hlavy a to proto, že můj šéf byl hrozná držgrešle a vidina každého zbytečného účtu ho přiváděla k infarktu.

S nepřítomným úsměvem jsem nastoupil do právě přijetého autobusu. Překvapilo mě, že to šlo tak lehce.

Autobus byl zpola prázdný a tak jsem vyhledal volné místo k sezení vedle příjemně vypadající starší ženy. Ona si nevšímala mě, já si nevšímal jí. Autobus se rozjel a já si konečně oddychl.

Na další zastávce čekalo hodně lidí. Odmítl jsem však opustit své místo a pro jistotu jsem se začal tvářit hrozně unaveně. Nic naplat – jistá důchodkyně si vyhlédla zrovna mě. Místo slušného “Mohl byste mne, prosím, pustit sednout?”, se z jejích úst, která připomínala kulomet ruské výroby, začalo řinout: “Vy hulváte, starou ženu nepustíte sednout a ještě se tváříte jakoby nic! Kam ten svět spěje?!” křičela jako vzteklá a šel z ní docela strach. Aby toho však nebylo málo, na její stranu se přidala má sousedka. Ten tam byl její příjemný vzhled, nevěděl jsem, kde se v ní ty nadávky najednou vzaly.

Když jsem se konečně dostal do své kanceláře, ihned jsem zase otočil k odchodu a mířil přímo ke dveřím mého šéfa. Sám nevěděl proč, ale týdenní dovolenou mi dal bez mrknutí oka. Patrně ho přesvědčil můj zubožený vzhled.

Vy si asi myslíte, že jsem měl radost. Jste však na omylu. Mě děsila představa, že se budu muset vrátit domů. Autobusem.