Vanaprastha - 1.

„A tenkrát vznikla ve mně nenávist k lidem a opovržení jimi.

Neboť co znamenají všechny ty praktické, prašivé snahy lidí,

jejich průmysl, blahobyt, štěstí, proti minutě,

kterou jsem prožil v ráji svém.“

(Ladislav Klíma, V zasněném údolí)

 

 

 

 

 

mangalavár, 6. dubna 44

sem vanaprastha, jsem ten, jenž odešel do lesů. Ráno jsem se hezky vyspal do pěkného dne, vstal jsem po deváté hodině, žádný spěch, dojedl jsem zbytek bramborových noků se špenátem ze včerejška, sbalil jsem se a v deset vyrážím do lesů. Na sobě mám černé kalhoty, černou mikinu a zelenou maskáčovou vestu. Zapomněl jsem jen dalekohled, což zamrzelo, když jsem hned na pláni za městem spatřil tři srnky s mládětem. Zvířata nejsou na jaře ještě tak plachá, proto všechny srnky utekly přede mnou, majíce mě mylně za člověka, až když jsem došel blízko k nim. Nezkušené mládě mě naopak zvědavě pozorovalo a běhalo stále kolem mne. Na tváři se mi rozzářil široký šťastný úsměv. Jsem zase doma mezi svými.

 

Začátkem dubna je ještě zima, leckde na nejstinnějších místech v lese jsou patrny zbytky sněhu –, který ostatně napadl před pouhými šesti dny.

         V poledne jsem dorazil do starého ášramu za vsí Haidžarí. Rozbil jsem stan, přečetl deset stránek z Třetího šimpanze, pojedl ořechový závin a hodinku si poležel. Pak jsem se dychtivě vydal na první jarní procházku. Ačkoli svítí sluníčko, přesto je dost chladno. Oblékám zimní kabát, rukavice a maskáčový šátek na hlavu, aby krotil mé dlouhé, neposlušně povlávající vlasy do čela. Je krásné ticho vůkol a rajské liduprázdno. Všude je spousta srn, zajíců, hrabošů, kachen a ovšem nejvíc nejrozličnějšího ptactva, které vesele poletuje sem a tam, vyluzujíce ze svých chvějících se hrdélek ty nejsladší tóny přírody, jaké znám. Je to krása pozemská a nebeská.

         V lese je po zimě hodně polomů; od července, kdy jsem tu byl naposledy, přibylo i holosečových, co dím, přímo holocaustových pařezů. Některé části lesa prostě zmizely – víme, čí vinou. Nedaleko u rybníčka Khalídž za tu dobu vyrostl též různobarevný včelín, velký jako malá chatička. Zhrozil jsem se: To by tak scházelo, aby si tady někdo postavil chatu; stačí, že tady chovají kachny. Letos zde však žádné kachny zatím nejsou, takže by tu tentokrát mohl být od člověka svatý pokoj.

         Poseděl jsem na břehu rybníčka Khalídž, vyhřívaje se na slunci. Je zde krásně.

         Po návratu do stanu opět čtu Třetího šimpanze, jím a spokojeně usínám. Jsem příjemně unavený, bolí mě však nohy.

         Probral jsem se až do hluboké tmy, s hvězdným nebem nad hlavou, neboť jsem schválně pro ten účel nepokládal na vnitřní moskytiéru stanu vnější střešní díl. Nechce se mi už spát a navíc je krutá zima. Lituji, že jsem si nepřipravil ve dne ohniště a dřevo na oheň. V jeho teplé záři by se teď lépe četl Diamondův Třetí šimpanz, než v drkotavé zimě při chladném světle baterky.

         Usínám opět po půlnoci, lehce znaven tou trochou intelektuální námahy. Noc byla krutě studená: třásl jsem se zimou.

 

 

budhavár, 7. dubna 44

áno v devět pospíchám honem pryč ze studeného ášramu ve stínu ohřát se někam na chráněné výsluní. Bíle ojíněná loňská suchá tráva svědčí o mrazivé noci. Beru si s sebou knížku a čtu. Sluníčko hřeje, ptáčci zpívají a mně je za pár chvilek zase dobře, teplo po těle i na duši.

         V poledne jsem přestěhoval stan z toho mrazivého stínu právě sem na toto hřejivé výsluní. Ihned jsem se mohl na přímém slunci vysvléci donaha. Chybu to tu má jen tu, že právě odtud mě před lety vyhnal takzvaný vlastník lesa, třebaže příroda ve skutečnosti nepatří nikomu, nýbrž všem. Ale předpokládám, snad správně, že jarní inspekci už udělal o velikonocích a teď už sem tudíž nepřijde. Přinejhorším mě vyhodí znovu. Pak ovšem padá možnost zřídit si tady ohniště, protože to bylo tou nejzávažnější příčinou toho, že jsem mu tehdy musel slíbit, že se nevrátím. Slib byl vynucený pod nátlakem, slib je promlčený, slib je neplatný. Svět má patřit divokým tvorům, jako jsem Já, a ne jemu. Zatím je mi krásně teplo – zatím.

         Je den vzdělanosti, a tak si budu číst Třetího šimpanze. Narozeniny má Mahávíra, zakladatel džinismu. Letos by mu bylo 2611 let. Stylové zahájení sezóny coby vanaprasthy!

         Na procházce jsem viděl pást se srnku na jakési polní jařině, nebo co to je. Ochutnal jsem to taky. Bylo to dobré: malé lístky, podobné například kedlubnovým a téže chuti. Sednul jsem si k té chutné pastvě na bobek a bez ostychu za svou zvířeckost jsem si skvěle pochutnal.

         Pak jsem si zase sednul na prosluněný břeh rybníčka Khalídž a oddal jsem se pozorování ryb. Měl jsem štěstí, neboť připlouvaly důvěřivě až ke mně a v průzračné čisté vodě je bylo dobře vidět: kapři, pstruzi, dokonce i párek zamilovaných štik, plujících pomalu vedle sebe tělo na tělo.

 

 

guruvár, 8. dubna 44

oc byla opět jasná a krutá. Pro mráz se nedalo vůbec spát. Spatřil jsem padat „hvězdu“ při otáčení z boku na bok. Krásně houkaly sovy.

         Ráno byl stan pokryt námrazou, led se utvořil i uvnitř ze spadlé večerní rosy. Vítám jitřní paprsky slunce stejně posvátně jako gibon či pohanský žrec.

         Jen co se slunce trochu výš vyhouplo nad obzor a oteplilo se, musím ještě hodinku dvě dospat.

         Tentokrát jsem si připravil na noc ohniště; ale ne zde na výsluní, kde příliš padá rosa, nýbrž na původním místě, kde je sice přes den stín, ale v noci zato sušeji. Natrhal jsem plnou krosnu sena na podpal, posbíral několik kamenů na vyhraničení ohniště a pak jsem ještě nanosil tenké větvičky, tři krosny větších polen a na rameni jsem si ještě jako bájný Atlas přinesl velkou kládu na sezení. Snad to bude na jednu noc stačit. Dnešní noci se ohřeji.

         Viděl jsem pod jedním stromem, že se tam slétají na něco mouchy. Byla to míza z břízy, která skapávala dolů z jedné její nalomené větve. Vzal jsem svůj samurajský nožík a zkusil jsem navrtat do kmene otvor. Překvapilo mě, že se odtud ihned po prvním vrýpnutí vyřinul silný proud březové mízy. Přiložil jsem k té ráně ústa a sál tu tekutinu jako robě z matčina prsu. Bylo to dobré, ale myslil jsem, že to bude sladší. Chutná to spíš jako obyčejná voda, jíž je všude jinde záplava. Zbytečně jsem zranil živou bytost. Promiň, sestřičko břízko.

 

Dnes jsem se poprvé setkal s člověkem. Byl to jeden dřevák, jejž jsem mlčky, výletním krokem míjel na své obchůzce revírem. Měl tu drzost, že na mne promluvil:

         „Turystyka?“, řekl pidžinizovanou češtinou větu neúplnou.

         Jelikož je o mně známo, že na takové vulgární projevy jazykového primitivismu zásadně neodpovídám, odvětil jsem místo odpovědi jinou řečnickou otázkou, jež nezavdává příliš možností k delšímu rozhovoru:

         „Tady je polomů po zimě, že jo?“

         Dřevák řekl takové to rétorické „nó...“ ze slovníku politiků a zřejmě by byl rád pokračoval nějakou inteligentní myšlenkou, kdyby na ni měl dost inteligence... – ale to už jsem se otočil zády a šel jsem si po svých, dávaje nepokrytě najevo, že slyšení je u konce.

 

Raší první kopřivy, petrklíče a sasanky, v rybníčku jsem též zahlédl dvě tři ropuchy.

         Znovu jsem se zastavil na poli napást se těch výtečných „kedlubnových“ lístků. Přemýšlím, co to může být za rostlinu. Vytrhl jsem jednu i s kořenem, který skutečně vypadá jako nějaká brukvovitá miniaturní řípa. Její lístky jsou opravdu velice chutné. Již je mi to jasné: je to řepka olejka, tedy ta dobře známá zemědělská plodina, která později tak nádherně žlutě rozkvete a jež bude tak omamně sladce vonět do celého kraje, vytvářejíc hustý, spletitý, neprostupný porost.

Říká se mezi lidáky taková pověra, že prý jsou její chutné lístky nějak škodlivé pro zvěř, která se jimi jednostranně živí. Srnky jsou prý po nich jako zdrogované a nebojí se člověka. Nevím, co je na tom pravdy. Slyšel jsem už za život příliš mnoho podobných lží a nesmyslů, jež vzešly ze sebevíc učených hlav, abych tomu přikládal velkou váhu. Zvykl jsem si zásadně lidem nedůvěřovat, neboť vím, že jsou plní omylů, slabé inteligence a že si rádi vymýšlejí záměrné, úskočné lži. Vždycky se ukáže, že podobné nepravdy šíří někdo záměrně: buď myslivci, nebo lesníci, zemědělští odpůrci výsadeb řepky ve velkém, nebo dokonce olejářská lobby, která nevidí ráda v řepkovém oleji konkurenci. Možné je všechno, prazdroje lidských lží se nikdy úplně nedohledáte.

Tato pověst – řepková báchorka – se opět příčí všem mým zkušenostem; neboť Já sám na sobě nepozoruji žádné škodlivé účinky po požívání řepkových lístků, a ani u žádné srny nevidím, že by byla zfetovaná nebo ztratila svůj spásonosný strach z člověka. Spíš naopak. Ony také bytostně nedůvěřují všemu lidskému. Vzpírá se to i všem instinktům: jedovaté rostliny mají většinou odpornou nebo mdlou chuť, ale něco, co chutná tak výtečně, nemůže být špatné.

Vzhlédl jsem a vidím, že nejsem sám: opodál se pase se mnou pět srnek. Jsou klidné, ale jen dokud dřepím u země; jakmile se zase postavím do vzpřímené lidské podoby, ihned raději utíkají schovat se do lesa.

         Večer jsem četl až do tmy. Téměř vzápětí jsem usnul jako špalek. Probudil jsem se asi v jednu hodinu, Velký vůz přímo nade mnou v průhledu okolních stromů. Pojedl jsem kousek bábovky, znovu chvilku četl, sklapl knihu a zase usnul.

 

 

šukravár, 9. dubna 44

áno byla zima, ale v stínu vzrostlého lesa ne tak hrozná a mrazivá jako tam v otevřeném mlází. Alespoň jsem neměl potřebu rozdělat oheň, třebaže slunce dnes zakrývají šedá mračna.

         Místo toho jsem se vypravil na procházku. Došel jsem k velmi pěknému místečku, jemuž vévodí obrovský mohutný buk. Pod bukem se tísní malá dřevěná chatka, podle stupně sešlosti několik desítiletí stará a dávno nepoužívaná, s přilehlým rybníčkem, jehož břehy zdobí mnoho trsů bledulí a též pár modře kvetoucích plicníků a nad jehož vodami, z nichž pijí čížci a v nichž tiše kuňkají žabky, se sklánějí dlouhé pruty nepěstěných vrbiček. Hezké místo. Poseděl jsem dlouho na lavičce pod starými dvěma smrky.

         Vrátil jsem se do ášramu. Je chladno. Konečně rozdělávám oheň, abych se zahřál. Plameny vesele plápolají a Já zažívám hřejivý pocit domácího štěstí a bezpečí.

---