Hrob bez jména

Jednoho dne jsem na internetu pročítala různé duchařské a jiné články zabývající se paranormálními jevy. Tohle téma si mě získalo záhadnosti a takovým divným pocitem, že tu nejsme sami.

Najednou jsem narazila na článek, který hlásil něco o jednom hrobě u nás ve městě na hřbitově. Prý když tam přijdete o půlnoci a zapálíte na tom hrobě svíčku, duch vás stáhne někam do neznáma a vy se ocitnete mimo tuto dimenzi a už se nedostanete zpět. Prostě se s vámi slehne zem. Také je to jediný hrob, který nevlastní žádnou ceduli se jménem zemřelého. 

Přišlo mi to zajímavé a tak jsem o tom další den ve škole řekla svým kamarádům. Petr, největší zbabělec z naší party, řekl, že by tam za nic nešel a dále se rozpovídal o tom, jak nesnáší hřbitovy a jiné tmavé zákoutí. Lukáš, jakožto nevěřící na duchy, zase tvrdil, že je to největší kravina na světě a že takové věci vymýšlí člověk, který nemá nic důležitějšího na práci. Oznamoval to až s přespříliš vysokou sebedůvěrou. A Patricie, jedna holka, co se přede všemi musí vytáhnout a dokazovat, že je ta nejlepší prohlásila, že tam půjde a svíčku zapálí, ale my ji pouze na hřbitov doprovodíme a zjistíme, co je na tom pravdy.

Ten den jsme se ještě domluvili, kdy to půjdeme prověřit a shodli jsme se na pozítří, sraz v osm u Patricie.

Další den Petr nepřišel do školy a vymluvil se, že snědl něco špatného a není mu dobře.

,,To je s ním typické," zanadávala Patricie. ,,Vždycky se vymluví."

Jenom jsem pokrčila rameny a dál přečkávala nudné hodiny ve školy.

Když se naskytl den a hodina, kdy jsme se měli sejít, zavolali jsme ještě Petrovi, abychom zjistili, jak mu je. Telefon ale nikdo nezvedal. 

Patricie už nachystala svíčky a baterku. Počkali jsme na půl dvanáctou a vyrazili jsme k hřbitovu. Patricie si na hřbitově rozsvítila baterku, aby lépe viděla na náhrobky a my šli poslušně za ní. 

,,Tady to je," prohlásila a vyndala svíčku se zápalkami. ,,Kolik je hodin?" zeptala se.

,,Za pět dvanáct," odpověděla jsem ji a šoupla mobil zpátky do kapsy.

,,Dobře, tak jděte zpátky k bráně, já tu zapálím tu svíčku a přijdu za vámi," pověděla a naznačila, abychom odešli.

Cestou k bráně jsme s Lukášem párkrát zakopli o vyčnívající kořeny starých stromů, ale naštěstí jsme ani jeden nespadl.

Dívala jsem se na mobil a sledovala hodiny.

,,Už je dvanáct," oznámila jsem a Lukáš jen kývl. Za pár minut se k nám zdálky přibližoval stín, který si to sebejistě kráčel po hřbitově.

,,Hele, už jde, tak ten článek kecal. Jak jinak,"  řekl Lukáš a já trochu zamručela. Zároveň jsem ale byla ráda, že je Patricie v pořádku.

Když se postava k nám přiblížila, nějak jsem jí nemohla zpozorovat obličej. Něco se mi nezdálo. Postava byla rozhodně vyšší než Patricie, ale je fakt, že jsem nikdy nesledovala, jak je Patricie vysoká.  Jenže najednou před nás ta postava hodila kostru člověka. Kosti jenom zakřupali a s menším hlukem dopadly na zem. 

Lukáš a já jsme vydechli a já cítila, jak mi na krku pomalinku naskakuje husí kůže. Co to proboha je? Postava se nám vysmívala do obličeje, až teď jsem spatřila ten její hnusný zjizvený obličej, prázdné oční důlky a pár hnilobných zubů v puse. Zhnuseně jsem se otřásla. Tohle nebyla Patricie. Podívala jsem se opět na kostru držící shořelou svíčku v ruce a mně se v hlavě honilo spoustu myšlenek. Hlavně jsem se teď chtěla dostat nějak pryč, protože Patricie živá nebyla. Byla to ta...ta kostra...

,,Haló, vzbuď se," třásla se mnou Patricie a já otevřela rozespale oči. Ten sen, to nebyla pravda. Přese mě se převalil pocit úlevy. 

,,Musíme jít, už je půl dvanácté, tak abychom to stihli..." 

A tak jsme vyrazili na hřbitov, dozvědět se, co je na tom článku pravdy, ale mně stále něco napovídalo, abychom to nedělali a vrátili se zpět domů...