Muminka

Když jsme si jí přivezli z útulku, bylo to dvoukilový čokoládový klubíčko, který se ničeho nebálo a všechno chtělo prozkoumat. Bleskurychle si našla cestu do našeho srdce i postele. Říkala jsem si, jak ji vykrmíme a dáme jí šťastnej domov, kterýho si do tý doby moc neužila...dali jsme jí ho jenom na dva a půl měsíce...

Zamilovala si spaní na topení a prohánění plyšovejch myšek, strašlivě mňoukala, když se jí nesla miska s masíčkem, ráda s náma spala pod peřinou a sedala si nám na klávesnici notebooku, když jsme se dívali na film a nevěnovali se jí tak, jak by si představovala. Byla tak maličká, měla ty nejmenší tlapičky a čumáček na světě.

Na konci září dostala banální rýmu. S banální rýmou jsme šli po dvou týdnech na veterinu Paprsek, kde jí dali léky. Špatné léky. Za dva dny se začala motat, ležela, přestala žrát. Ne veterině nám řekli, že máme ASI počkat, že je to ASI reakce na léky a že se z toho ASI dostane sama. Čekali jsme. A čekali jsme tak dlouho, až jí zežloutly ouška a my jel iv pátek v noci na kliniku s tím, že léky jí otrávily játra...

Nemůžu přestat myslet na to, jak se ještě na klinice pokoušela vylézt na topení, který tak milovala, jak bojovala, když jí brali krev, jak se mě držela, když jsem jí musela dát do erárního kotce...nemůžu z hlavy vymazat její oči, tak podivně klidný, když jsem jí opouštěla s naivní vírou, že za den dva si pro holčičku přijdu a moje mazlivá, zlobivá, mlsná kočička bude zpátky. Ty její oči...možná ona jediná věděla, že už toho za svýho krátkýho kočičího života vybojovala až moc, a že na tenhle boj už nemá sílu...

Muminka nám 16. října umřela.

Teď tu vedle mě leží kocourek Esík a kočička Bezinka. Jsou krásní, hodní a mazliví. Ale Muminka už bude navždycky jediná, nejkrásnější, nejmazlivější, nejhebčí, nejvoňavější....nejmilovanější. Jediná láska.