Prahnu

Prahnu, prahnu jak největší pustina blížící se vyprahnutí. Mé žíly ztrácí svůj drahocenný obsah, obsah bez kterého by nebylo života. Ta ona krev se zastavuje a poslední kapky pomalu vysychají a derou se do vzduchu jako malé obláčky páry. Mé srdce přestalo bíti – bilo, kdysy a nemělo chuti přestat, bilo v rytmu klavíru či piána zpracovávající pulzující sonátu……ale jen na chvíli, tu kterou jsem trávila v oáze rozkoše, slasti a ukojení svých tuh, tam kde by byl každý více než-li spokojen, v omámení jejím. V ty momenty krev mi vřela, kolovala jak ve vénách statného hřebce v běhu až ten hřebec vyběhl a zastavil se za branami oázy, srdce zpomalilo. Tak to běželo stále dokola, jen do momentu kdy se prodleva mezi náručím a stavem konce prodloužila do nekonečna a nezastavila………………………

Zkusili jste někdy žít tak, že se ohlížíte na minulost na to krásné a toužíte v jeho navrácení, stále toužíte, jako by jste to tím chtěli přivolat, ale to nejde a vy sami víte, že to už nikdy tak nebude. Je to bod konce, chcete aby se smyčka opět zopakovala a vy se opět dostali na moment nejvyššího blaha toho rozkošně tetelícím se úsměvu, té poslední řasy vybočující z řady a lemující tak podivně, však krásně, tvar čokoládové panenky a zahlédli naposledy ty neposedné lokny splývající podél ustavičně svádících, poodkrytých ramen……..ale to nejde.

A tak, jak začínají dobré konce pohádek – byť ne té naší, začnete prahnout, usychat jak podzimní list, co se zuby nehty drží na větévce stromu, která mu dříve dopřávala nádherný rozkvět, pohled do slunce hřející jeho plochy a zbarvujícího do nevydaných barev, ale jednoho dne upadne, protože skončil jeho čas a všichni ho podupou, nevidíc tu vnitřní slupku co skýtá bolest.

Jak se člověk může podobat přírodě, je až neuvěřitelné.