Vanaprastha - 4.

šanivár, 24. dubna 44

oc byla krutá, ale den slunný a teplý. Svatý Jiří opět nezklamal. Lidužel to znamená také to, že les je pojednou celý obklíčený samými dřeváky. Já si však pro sebe nějaký ten tichý koutek vždycky naleznu, kde se mohu oddat nerušeným meditacím.

         Než odejdu na procházku, připravuji si ještě otop na noc. Seno na podpal žnu nožem, jehož používám jako srp. Našel jsem v tom seně velkou housenku osenice, která se při vyrušení stáčí do klubíčka. Lidáci ji považují za největšího škůdce, Já ji chráním. Největší škůdci přírody jsou oni sami – lidáci.

         Kvetou violky lesní i rolní, raší první zelené lístky na keřích bezů a maliníků, také lesní svěží zeleňoučká travička se má čile k světu. A na procházce jsem možná našel dobrý alternativní ášram, úkryt, kdyby bylo nejhůř. Je to pěkně v mlází, na slunci i ve stínu, můžu si vybrat. Ale lepší než ta moje současná skrýš to pořád není.

         Zásoby se tenčí, mám chuť na řepkové listí. Dojdu k poli, rozhlížím se, naslouchám – nikde nikdo. Sotva si však sednu k pastvě, uždíbnu pár lístečků – už slyším a vidím drápat se zase do kopce další dřevařské nákladní auto! Dnes se vážně zase všichni domluvili...

         Otráveně vstávám s pole a vracím se lesem ke stanu. Řekl jsem už, jak moc si přeji, aby lidstvo vychcípalo? Asi ano, asi tak tisíckrát. Promiňte, ale toto nelze nikdy dost často opakovat.

         Večer jdu ještě k potůčku pro vodu a při té příležitosti jsem si udělal další velkou procházku po okolí. Slunce zapadá. Loučím se se sluncem. Západní obzor zdobí překrásné červánky. Srnci mi přebíhají přes cestu.

 

 

ravivár, 25. dubna 44

tevřel jsem oči a spatřil jasný blankyt nad sebou. Usínat a procitat v lůně přírody, uprostřed hlubokých lesů, ukolébán melodickým zpěvem ptáků a s azurovou oblohou nad hlavou je tak krásné, že mi málem splývá vědomí toho, co je ještě sen a co už bdění. Od včerejší poslední večeře mám prázdný žaludek, ale necítím žádné nepohodlí, spíš naopak. Kdyby mě tam „doma“ ve městě čekala nějaká hrozná fabrika nebo vůbec jakákoli práce či povinnost, teď, právě v tento den a v tuto hodinu, v tuto vteřinu, již mám z celé věčnosti opravdu ve své svrchované moci, jako žádný politik tu svou – právě teď by se mi chtělo nejvíc zemřít zde na tomto opuštěném místě hlady, ležet a ležet až do úplného vyčerpání všech sil a živin, jež mé tělo i duše tak marnotratně vydávají a vyžadují nazpět. Nechce se mi vstát.

         Ale „doma“ mě naštěstí nečeká žádná práce ani povinnost, jen malá nutnost doplnit zásoby, umýt se, oholit, převléknout, vzít si novou knížku na čtení a zapsat své bohaté zážitky tím chudým lidským jazykem, jenž není ani při vší snažné dokonalosti s to je náležitě vyjádřit. Ne, to se musí zkrátka prožít.

         A tak vstávám a jdu, opouštím na pár dní tento les, ačkoli přece nerad. Po cestě na mne zase odevšad štěkají psi, předjíždějí mě dva motokrosaři, lidáci kácí stromy, pálí klestí a čumí blbě, co to jde kolem nich za vandráka. Blížím se holt k lidem.

         V bývalém Reinlebensbornu jsem se zastavil, abych poseděl na starém posedu. Je zde hezky tak uprostřed lesa. Bylo by ještě hezčeji, kdyby sem nedoléhal kvil pil a řev motorů od motokrosové dráhy. Ne že by byl Reinlebensborn úplně mrtvý, to jest zničený – jen přestal vyhovovat mým stále rostoucím nárokům na odloučenost od všeho lidského. Tak kdysi přestala vyhovovat má poustevna na zahradní chatce, tak přestal nakonec vyhovovat i k ní přilehlý lesík. Polesí za vsí Haidžarí, kde dlím jako vanaprastha teď, je poslední výspou; dál již lze jít jen do jiné země, do jiného zeměpásu, do zcela jiné džangalí.

 

 

mangalavár, 27. dubna 44

vetou pampelišky, ptačince, blatouchy podél potůčků, kvetou i břízy, jimž raší první lístky, zelenají se modříny a louky, na nichž tráva bují. Na poli u pláně kníká čejka, u lesa se pasou tři srnky. Jím banán a pozoruji je. Jsem po včerejší noci, strávené „doma“, ještě plný dojmů ze sledování filmů Modrá laguna a Návrat do modré laguny. Představuji si, že jsem také na takovém pustém ostrově. Oba tyto filmy sice poněkud kazí příliš časté a nudně dlouhé narážky na sex a na takzvanou „romantiku“, to jest na lásku dvou lidí, ale ta přírodní romantika, ta odloučenost života na tropickém ostrově se mi líbí. Takový život bych bral. Připomíná mi to mé vlastní zážitky z cest a znovu lituji, že jsem se z těch nádherných zemí vždy vracel zpátky.

 

Přicházím do mého lesa, jenž je mi jakousi slabou náhražkou takového pustého tropického ostrova. Iluze by byla téměř dokonalá, nebýt nižších teplot a absence širého moře kol kolem, přes něž by se sem mohl přeplavit jen málokdo a málokdy.

         Mám s sebou vynikající knihu vzpomínek Do posledního dechu od španělského surrealistického filmaře Luise Buñuela. Knihu čtu po dlouhé době již podruhé, tentokrát však s o to větším požitkem. Kniha je mi blízká nejen svou introspektivní formou, ale i osobou autorovou, s jeho sklonem k anarchismu, přirozenému mysticismu (opak nadpřirozeného), zálibě v provokacích a skandálech, ve snění nočním i denním, v dobrodružstvích nejrůznějšího druhu – a s jeho nespokojeností s moderní dobou a jejím směřováním. Zemřel ještě relativně včas, v roce 1983, takže nového, čím dál šílenějšího a totalitnějšího tisíciletí se již naštěstí nedočkal. S hnusem by se asi odvrátil... – jako Já se odvracím.

Introspektivní forma psaní, respektive autobiografická, je nejlepší, protože nejlepší příběhy píše sám život. Nic, žádné vyseděné, vypocené, složitě sesumírované romány s většinou nerealistickými zápletkami, se nevyrovná čistě osobním zážitkům a autentickým myšlenkám. To je můj pevný názor, jehož se také držím. Ne však každý může psát jen podle svého života. Čí život a osobnost jsou natolik nudné, všední a obyčejné, že by podle nich vznikala jen samá nudná a banální díla, ten si musí složitě, avšak nevěrohodně, to jest špatně, vymýšlet. Taková literatura se nikdy nemůže rovnat dobré introspekci nějakého zajímavého „člověka“.

 

Buñuelovy slavné i méně slavné a tudíž méně známé filmy mám rád, mnohé z nich jsem kdysi viděl jen jednou či dvakrát v různých filmových klubech, neboť pro normální blbé obecenstvo jsou naprosto nestravitelné, málo klišovité, málo idiotské; ale v mé soukromé videotéce mám dosud jen jediný jeho film: je to Viridiana z roku 1961. Jinak nic. Vzhledem k tomu, že se má sbírka filmů zakládá z velké části jen na nahrávkách z televize a vzhledem k tomu, že televize důsledně Buñuelovy filmy ignoruje, jako ostatně všechno lepší, pochybuji, že bych v nejbližší době zaznamenal nějaký další příspěvek z jeho geniální tvorby. Pak je tu ovšem ještě internet; ale ani tam to není valné: Zlatý věk, Andaluský pes, Šimon na poušti, Surovec a dokument Las Hurdes – země bez chleba, a potom jen pár krátkých nekvalitních sekvencí, dokumenty o tvůrci, rozhovory s ním, jinak nic. – Takže je toho vlastně docela dost a časem možná i něco dalšího přibude. Snad bych se mohl někdy pokusit získat nějakou kopii některého jeho filmu koupí (našel jsem ostatně jen jediný – Kráska dne), ale to zas leze do peněz. Inu, uvidíme.

 

Na Buñuelových vzpomínkách mě nejvíc udivilo, že se ani slovem nezmiňuje o Romanu Polanském, ani o jeho výrazně surrealistických filmech, jako je Nájemník, Rosemary má děťátko – anebo Hnus, v němž hlavní roli šílené dívky ztvárnila Catherine Deneuve, která hrála podobné úlohy i ve filmech Buñuelových! Zvláštní opomenutí svého uměleckého protějšku! Že by nějaká nevysvětlitelná řevnivost? Či nepochopitelná neznalost?...

 

Pozdě odpoledne vyrážím na procházku po mém „pustém ostrově“. Lidužel tak docela pustý není:

Stojím na kopci a rozhlížím se dalekohledem po okolí. V dáli u lesa, na opačném konci polí a luk se pasou tři srnky. Jsou klidné, jen jedna cosi větří v lese před sebou. Nic tam podezřelého nevidím a srnka zřejmě také ne, neboť se nyní zase klidně pase dál. Poklidný obrázek. Stáčím hledí dolů do údolí a prohlížím si vesnice a domky v nich. Když se chci podívat znovu na ty tři srnky, nejsou již tam. Tak náhlá změna mě překvapuje a pátrám proto po příčině. Náhle ji vidím: arcinepřítel všeho živého číslo jedna – myslivec, bouchal! Kráčí v tmavězeleném kabátě, v mysliveckém klobouku a s puškou přes rameno zvolna k místu, kde se před chvílí ještě tak pokojně pásly srnky. Okamžitě se proto obracím k ústupu do nitra lesa i Já. Pod prvním stromem, jsa kryt částečně jeho chvojím, se ještě jednou zastavuji a se obracím, abych zkontroloval, co bouchal dělá nebo kam jde. A vida ho, parchanta záludného; stojí rovněž skryt mezi smrkovými větvemi a také se mým směrem dívá dalekohledem! Hrome, dívá se přímo na mne! Parchant jeden! Koukáme na sebe zoči voči, z okuláru do okuláru! Musel mě vidět již prve, dřív než Já jeho! Tedy o mně ví. To mám „radost“. Mizím.

         Vydal jsem se rychle opačným směrem, co nejdál od něho, abych ho někde ještě nepotkal, při mé smůle. Zákeřný parchant! Zkazil mi náladu a celou zbývající procházku jsem se v obavách, že ho potkám, otáčel stále kolem sebe.

         Viděl jsem však spoustu dalších srn a už žádného lidáka, a tak se mi dobrá nálada opět pomalu začala vracet.

Některé srnky se přede mnou dávají na útěk. Nyní úplně přesně rozumím jejich pocitům, jejich obavám a jejich strachu z člověka. Ani před lvem by tak neutíkaly, vidouce ho někde v dáli, jako utíkají před člověkem. Nejlítější bestie pod sluncem nevzbuzuje tolik panického strachu, jako jej budí nezřetelná postava dvounožce v šeru nastávajícího večera. Člověk je horší než smrt. A Já jsem mu, lidužel, tak podobný, ač mírný vegetarián jsem. Může existovat větší prokletí?

Vyčerpán a zlomen na duchu, sedám si na vysoký posed. Kolem se pode mnou potuluje osamělý zajíc a čenichá v trávě. Asi zachytil pach nějaké zaječice. Holocaustní holinou přelétl rychle nízko nad zemí nějaký malý dravec, pravděpodobně ostříž.

Stmívá se. Vychází nádherný měsíc v úplňku. Ach, to je krása! V lese je již velká tma. Klopýtám mezi stromy přes kořeny, po zvířecích cestičkách, jen po paměti. Bouchal je zapomenut, vše zlé odešlo s ním a s denním světlem, noc je bezpečná, žádný výstřel se dnes nikde neozval. Lovu zmar! Životu zdar!

Čtu ještě dlouho Do posledního dechu při světle baterky. Noc byla klidná, úplněk však zahalovala lehká oblaka. Letos poprvé mi nebyla zima, takže jsem spal celou noc, dlouho, bez přerušení až do pozdního dopoledne následujícího dne.

 

 

budhavár, 28. dubna 44

ak dlouho a zdánlivě vydatně jsem spal, a stejně jsem byl malátný a klimbal jsem pokaždé, když jsem usedl na procházce někde na posedu, na pařezu, v tichém lesním zákoutí nebo na břehu rybníčku Khalídž. Pozoroval jsem ropuchy, jichž trošku ubylo oproti minulému překypujícímu množství, díval se na rozličné ptáky – hlavně se mi líbili barevní štýglicové, neboli stehlíci, a rovněž hezky do žluta zbarvený horský konipásek s pocukávajícím ocáskem –, naslouchal jsem jejich něžnému zpívání a zvukům veškeré přírody, až mě to všechno, spolu s teplem a sluncem blyskotajícím se na hladině rybníčka, tak příjemně ukolébalo, že jsem se zvedl a šel jsem si do stanu znovu lehnout.

         Hodinku jsem ještě četl Buñuela, pak jsem usnul.

 

Probudil jsem se večer. Slunce právě zapadalo. Je mi líto prospaného dne – i když by nemělo být proč, neboť nic důležitého jsem nepromeškal, žil jsem přece a snil – a jdu se ještě honem projít než padne tma.

         Procházím se však jen v hloubi lesa, nikdy ne na pokraji nebo dokonce mimo les v otevřeném terénu. Po včerejší nemilé zkušenosti s bouchalem jsem si propříště podobné neopatrné vylomeniny zakázal pro tuto hodinu, kdy myslivci obcházejí. Nikdo nesmí vědět, že jsem tady. Pak bude mé štěstí vanaprasthy, lesního muže, trvalé.

         Večerní procházky po lese jsou přitom tak krásné, tak snivé! Ptáci v tu dobu spustí ty nejlíbeznější trylky, které si po celý bílý den schovávali pro tuto slavnostní hodinu, poněvadž jsou to pro tento den jejich trylky poslední.

         Všechen ruch ponenáhlu ustává, všechno možné nebezpečí ze strany člověka se s přibývající tmou vytrácí, začínají nyvě houkat sovy, ticho vůkol nabývá vlády spolu s tmou nové noci, že se misantrop až ostýchá silněji došlapovat svou humpolácky obutou nohou, neboť každý těžký došlap náhle tak tajemně a cize duní, jako by se podsvětí dralo na povrch...

         Je noc. Čtu v kuželu světla svítilny, jenž klouže po řádcích a písmenech, zanechávaje v temnotě nevědomosti to, kam nedosáhne. Je jako paprsek poznání v době temna. Čtení při baterce má své záhadné kouzlo. Tím, že nemůžete lehce a najednou přehlédnout ve slabém soustředěném světle celou stránku, více řádků najednou, ale jen slovo za slovem odhalujete neznámý text, přibližujete se luštiteli zapomenutého písma v cizím jazyce, jemuž však dobře rozumíte. I sám text se ve světle svítilny stává tajuplnějším, esoteričtějším, více vzrušujícím – a vy dychtivě čtete a čtete a nevnímáte čas, nevnímáte prostor, jako kdyby na každé nové stránce, pohlcené dosud v temnotě, mělo se skrývat odhalení tajemství vesmíru, bytí a života. Většinou tam nenajdete nic, avšak ono si jistě najde vás, budete-li dost vnímavý a přemýšlivý.

 

 

guruvár, 29. dubna 44

rocitám o půl páté ráno. Ptáci jsou ještě zticha, obloha se však již začíná světlat. Spát se mi nechce, ležet také ne, číst též ne. Je mi trochu zima. Usedám k ohni.

         Zastihl jsem ranní svítání v barvě růžovo-rudé, poslechl první ptačí matiné, opekl jsem si nad ohněm sójové párky, snědl je, zapil pramenitou vodou a popsal několik stránek deníčku vanaprasthy.

         Můj „ostrov“ je pustý, duše má však přetéká bohatstvím. Z okolních vsí dole v úvalech zaznívá kokrhání kohoutů, kdákání slepic, štěkot psů a rachot motorů pracovního dne. Já jsem svobodný, volný jako divoké zvíře.

 

Ve dne se udělalo přímo překrásné počasí: obloha jasná, bez nejmenšího mráčku, až na nějaký ten ojedinělý cirus, věštící pěkné počasí i na zítřek, a teplo je jako letos ještě nikdy. Při sbírání dřeva jsem měl na sobě jen kalhoty a vestu.

         Dnes podnikám o trochu delší cestu, a to až na kopec nad horním koncem vsi Haidžarí, tam, kde plynule přechází do obce další. Je odtud báječný výhled na severní obzor, včetně pohraničních hor.

         Haidžaríské polesí má tu výhodnou polohu, že se rozkládá na velké ploše, ale přitom víc podélně než do šířky, kudy se lesy táhnou po vrcholcích a úbočích hřebenů téměř bez přerušení. Hlavně je nepřerušují žádné vesnice, a proto díky tomu lze zde konat dlouhé pochůzky přírodou, aniž by misantropický poutník, vanaprastha, potkal nebo spatřil člověka.

         Spatřil jsem tam dnes další párek čejek, veverku, několik zajíců a srn, potěšil jsem své oči pohledem na kvetoucí vrby, jež zároveň nasazují i rozvíjející se listí, vyposlechl koncert mnoha lejsků, pěnkav a kosů, a na zpáteční cestě už jsem musel – a rád! – často tu i onde posedávat, jak mě bolely nohy z té dlouhé chůze.

         S potěšením nicméně zjišťuji a konstatuji, že ty loňské potíže s bolavými koleny, jež jsem si namohl a málem odrovnal v té hrozné nezvířecí fabrice, úplně zmizely a letos, ani po celou zimu, jsem nepocítil nejmenší bolest v kolenou. Jsem naráz úplně vyléčen ze všech neduhů. Ta strašná fabrika by mě odrovnala, zůstal-li bych tam déle! Kdepak: příroda léčí a svoboda uzdravuje – nenávist k lidem pak osvobozuje!

 

Vrátil jsem se do ášramu až v devatenáct hodin. I přes značnou únavu – přece jen jsem se letos ještě pořádně „nerozchodil“ – jsem se dnes cítil o dvacet let mladší. Dlouhé husté černé vlasy mi povlávají ve větru jako dřív, kráčím nalehko oděný krokem uvolněným, s náladou do zpěvu, s radostí ze života a z krásného dne, oddávaje se mým oblíbeným samomluvám, žádný lidák nablízku, avšak všichni úžasní tvorové přírody kolem mne.

 

Po půlnoci se ohřívám u ohně. S hrůzou jsem nejméně třikrát zpozoroval, jak se noční můry sebevražedně vrhají do plamenů. Okolo žároviště se též pohybuje velký brouk střevlík. Hodlá snad i on spáchat sebevraždu sebeupálením? Na protest proti čemu? Na protest proti jaké okupaci? Na protest proti existenci lidského rodu? Na protest proti lidské okupaci této planety? To bych musel být Já první, kdo vstoupí do ohně! Odháním ho pryč. Ach, krutý živote! Jsme všichni věčnou příčinou neštěstí jiných bytostí? Mám se snad vzdát i ohně, jako jsem se kdysi vzdal masa? Džinista by to udělal.

 

 

šukravár, 30. dubna 44

o ránu zaznamenávám vpád barbarských dřeváků do blízkého vysokého lesa, kde nejraději sbírám dříví. Poděsily mě nejprve jejich hlasy, které zněly tak zřetelně, jako kdyby se ozývaly z větší blízkosti než odpovídalo skutečnosti. Pak začaly pracovat jejich hlučné pily. Připlížil jsem se k nim až na dohled. Zanedlouho už jsem viděl padat k zemi první stromy.

Tito vetřelci se mi tady teď hodí ze všeho nejméně – jako ostatně vždy. Potřeboval bych tu teď nejlépe zůstat a být na stráži, ale jídla mám již málo, chtělo by to jít „domů“ pro nové zásoby, dokud je šukravár, česky pátek, pracovní den, dopoledne; nerad chodím ven, když mají lidáci po práci volno.

Nevím. Váhám. Rozvažuji. Dřeváci jsou daleko, mne neohrožují, porazí si pár stromů a zase odtáhnou, můj úkryt neobjeví.

Jdu.

 

Dnes je znovu tak krásně... Sneslo by se jít jen v krátkých kalhotách a tričku. Mám na sobě černé tankistické kalhoty, maskáčovou vestu a hnědé triko s dlouhým rukávem barvy srnčí srsti.

         Zdá se, že tento můj úbor opravdu jaksi uklidňuje jednu osamělou srnku, která si mě zdálky obdivně prohlíží, ale neutíká. Také koníčci mohou na mně oči nechat, jindy tak apatičtí ve své elektrické ohradě. Jeden sivák by byl snad nejraději šel se mnou, a kus cesty mě také doprovází.

         V tomto pěkném a hřejivém počasí se rázem objevily orseje, pomněnky, sedmikrásky, černohlávci, rozrazil rolní, dále první něžně zelenkavé lístečky mladých boučků, kvete už i žlutý pryskyřník, v řepkových lánech poletují již řepkoví bělásci, perleťovci menší a síťkované babočky, odkudsi kuká kukačka, na louce „roztáčí řehtačku“ v hrdle svém bíločerná straka – slovem všechno najednou vzkvétá a ožívá. Lidužel se ozývají i motorové pily a křovinořezy. Divím se, že nějaké lesy vůbec zůstávají.

         Zastavuji se opět ke krátkému odpočinku na starém posedu v lese bývalého Reinlebensbornu. Jaká úleva, sednout si v tichu lesa a dát si nohy nahoru! V lese rozkvetly šťavely, které tvoří nádherné bílozelené koberce. Svah sjezdovky „Putinovky“ stále ještě pokrývají zbytky umělého ledovce. Studánka v Liboháji je čistá. Všechny městské stromy se s náskokem před těmi lesními již nesměle olisťují. Valpuržina noc bude dnes patřit čarodějnicím. Já jsem své čarodějnice pálil včera. U mne bych tomu možná měl říkat jinak: třeba pálení věřících.

Zítra má pršet.

 

---