Vanaprastha - 5.

šukravár, 7. května 44

 také že ano. Týden propršel!

Za tu dobu jsem „doma“ ve vyhřátém baráku přečetl celou Rousseauovu knížečku Sny samotářského chodce, již jsem doporučil městské knihovně ke koupi. Pod vlivem této četby jsem se nevýslovně těšil do lesa a proklínal špatné počasí, jež mou touhu kazilo.

         Samotný Rousseauův text nebyl špatný, dokonce byl na mnoha místech dost dobrý, ba vynikající, ale znovu si musím postěžovat na to, co s ním provedla překladatelka (jakási Eva Berková): K překladu nemám námitek, ale ta gramatika! Dnes nikdo neovládá gramatiku a pravopis. Hlavně má Berková potíže se zájmeny vztažnými a přivlastňovacími, zejména s tvary zájmen mne a mě. Téměř všude je používá nesprávně, jeden dokonce zaměňuje za druhý. Je to dost častá chyba, což ví asi málokdo z našich „intelektuálů“. Připomínám, že tvar zájmena mne se má správně používat jen tam, kde by se v druhé osobě jednotného čísla napsalo, a tudíž i řeklo, tebe. Jako by nestačilo, že už naše řeč je tak zkurvená, že místo „mě“ říkáme „mně“; nebo že místo „filosofie“ se říká, a nyní už i píše, „filozofie“ – přezvali tak moji drahou a milovanou bohyni moudrosti na jakousi zprzněnou „Zofii“, namísto původní Sofie! Každý umělec má jistě právo a výsadu používat svůj vlastní pravopis, ale mám za to, že to musí také dobře znít. A když čtete tím způsobem, že vám slova znějí v uších, doslova v duši, pak ono mne, kde byste však řekli mě, nejen neodpovídá mluvené řeči, nerezonuje a melodicky nesplývá, nýbrž ruší. Někdo si snad myslí, že ono mne bude znít kdovíjak knižně a poeticky. Mýlí se. Ruší to. A navíc to není gramaticky správné. – Samé „mne“: z toho si tak akorát oči a čelo – mnu! – No a „vymícení zla“ s měkkým -í- – to už je vrchol nedovzdělanosti! Čeština je holt plná úskalí a jemných rozdílů: Zlo nejen mýtíme, ale zlo také vymítáme. A tento malý významový odstín zřejmě paní Berkové také uniká. Nikdo už neovládá jemné nuance krásného jazyka českého.

 

Mezitím na zahradách rozkvetly jabloně a třešně a také konečně přiletěli rorýsi a vlaštovky. Na Šibeníku vidím na cestě zajíce. To je milé přivítání! Před vesnicí vidím dalšího. Tenhle neutíká, nýbrž volí jinou strategii: zalehl, sklopil své dlouhé uši, znehybněl jako hrouda půdy, snaže se splynout s okolím, a po očku mě pozoruje.

         Po minulém vpádu dřeváků do mého lesa zbyly po nich hluboké blátivé rýhy, pár pařezů a nezbytné prázdné plastikové flašky. Nadávám na celé lidstvo. To zas byl vynález zkázy, tyhle plastové lahve na jedno použití! Něco takového po tisíce let nezničitelného, přirozenými procesy neodbouratelného a nerozložitelného hromadně vyrábět, stáčet do toho ještě k tomu tu nejobyčejnější, nejdostupnější základní přírodní tekutinu, jíž je všude dost, avšak vydávat ji a prodávat jako něco lepšího a zvláštnějšího, než je dejme tomu obyčejná voda z vodovodu, vhodit pak ten výrobek nezodpovědně mezi lidstvo a pošetile doufat, že lidé, ta pakáž přemnožená, škodlivá a mizerná, budou ty flašky hnusné poctivě a disciplinovaně odhazovat do připravených kontejnerů – inu, něčeho takového se může dopustit jenom blbec!

         Nejvíc jsem se však zhrozil při příchodu ke stanu. Někdo tu byl a nahlížel do něj, protože zip ponechal nedovřený!

         Sakra! Je jasné, že teď musím zmizet, nejlépe do úplně jiného polesí. Jak už o mně někdo tady ví, nezáleží, zda to byli dřeváci, myslivec nebo jen nějaký náhodný pocestný, mám po klidu a musím se přestěhovat jinam.

         Zatím jsem se přesunul jen o kousek dál na výsluní, abych tam po deštích usušil stan, šatstvo a spací pytel a odpočinul si. Kdy a kam se vrtnu, to si ještě promyslím. Dlouho mi to tady nevydrželo. Radost z pobytu v přírodě mi to kupodivu ani příliš nekazí. Dá se říct, že už jsem na toto neustálé štvaní z místa na místo zvyklý. Jsem jako Jean-Jacques – chudák. Jenomže on pořád věřil v lidskou dobrotu, ležící ladem kdesi na dně černých lidských duší, a proto svými vyhnanstvími tak trpěl, kdežto Já už vím, co jsou lidi zač, a proto mě od nich nemůže nic překvapit, nic šokovat. Zlé jazyky tvrdí, že Jean-Jacques trpěl k stáru stihomamem, čímž se vysvětluje zatrpklost jeho posledních spisů. Směšné tvrzení. To může tvrdit jen někdo, kdo nikdy nemusel před lidáky prchat, kdo nepotřebuje k životu samotu, to jest svobodu, to znamená ten, kdo se s lidmi ve všem podstatném a nejobecnějším shodne, to jest ten, kdo je stejný hajzl jako všichni lidi. Já se s nimi neshodnu v ničem.

         Jean-Jacques Rousseau velmi trpěl vyhoštěním z lidské společnosti. V tom jsme my dva naprosto rozdílní. Nepřátelství lidí, které on přesto tolik miloval, si možná zavinil sám – tím, že za nimi neustále dolézal a v dojetí nad sebemenším projevem opětované náklonnosti dokonce dojatě plakal.

         Otravné dolézání nemá rád nikdo, nejen misantropové. A podivínské chování na veřejnosti, a dokonce i v soukromí, je lidmi nenáviděno za všech dob a za všech okolností. Přepjaté výlevy citu, dávané opět veřejně a nepokrytě najevo, vzbuzují nadřazený smích a odmítavost, nevraživost u lidí, kteří žádné city nemají, nebo nanejvýš jen citečky nízké, sobecké a čistě účelové, a proto každý vyšší, pro ně nezvyklý, divný a tedy jistě „zvrhlý“ cit, naprosto nepochopitelný, pokládají za projev nějaké duševní vyšinutosti, choroby, bláznovství, jež by se mohlo stát nebezpečným pro lidskou společnost, kdyby se jako nákaza, či lék, rozšířilo mezi lidský mor.

         Při pomalém, ale přesto dychtivém pročítání jeho Snů samotářského chodce, jsem si často říkal: Kdyby žil Rousseau dvakrát déle, možná by se z něj nakonec přece stal misantrop. Náběh k tomu měl slušný, ačkoli svou nenávist k lidem a pohrdání lidmi popíral i po všech ústrcích a neblahých zkušenostech s nimi. Nechtěl být prostě tím, kdo nenávidí. Měl by se dožít dneška: Přelidněná, lidmi zničená, zamořená, vyplundrovaná, ropnými skvrnami poskvrněná, plastovými flaškami zaházená planeta, zbavená většiny lesů, se zvířaty buď vybitými, anebo zotročenými, s lidmi zotročenými, by mu snad pomohla procitnout ze Snu a otevřít oči. Ale to všechno už bylo a dělo se alespoň v malém a v náznacích již v jeho století. Zdá se, že k opravdové vševidoucí a vševědoucí genialitě je třeba víc než být později vyzdvižen lůzou na piedestal.

 

Nyní čtu Černé slunce, román o markýzi de Sade od Františka Kožíka.

         Zatím se to čte dobře: není to nic složitého a osoba „božského markýze“ mě zajímá; méně už jeho dílo, jež má pověst pornografickou.

         Jednou jsem četl Justinu. Byl to takový samizdat s vlepenými pornografickými fotografiemi. Moc velký dojem to na mne neučinilo. Jiné jeho spisy dosud neznám. Buñuel a Černé slunce (ten výraz prý pochází od Bretona) mě třebas navnadí na další Sadovy knihy.

 

Večer po přeháňce se jdu podívat k lesnímu rybníčku Khalídž. Ropuchy jsou všechny do jedné pryč. Obhlížím také to záložní tábořiště, jež jsem si vyhlédl. Lidužel, i tam se pracuje a pracovat bude. Loučím se pohledem s tímto polesím. Svůj ášram budu muset založit jinde, na skrytějším místě.

 

 

šanivár, 8. května 44

elé dopoledne prší. Odpoledne se konečně vyčasilo v krásný den. Jdu na dlouhou procházku, ale podléhám před odchodem okamžitému dojmu, že cestou nebudu mít hlad, neberu si proto s sebou žádné jídlo, a pak se musím vrátit dřív, než je mi milé.

         Blízko mého ášramu mají hnízdo kosi. Už dvakrát jsem kolem něj prošel, a vždycky jsem se podivoval, že odtamtud poděšeně a s křikem vylétá pták. Dnes jsem se konečně lépe podíval a vidím nad sebou ve větvích mladého modřínu miskovité kosí hnízdečko. Raději budu chodit jinudy.

         Pořád řvou po lese motorové pily a pořád duní lesní půda pod pády podťatých stromů. Došel jsem až do tichých míst, kde je absolutní klid, snivé výhledy do dálav a kde sladce voní trnkové keře, bezy, hloží a první žluté kvítky řepkové. Zde uprostřed luhu se zastavuji a naslouchám zurčení lesního potůčku. Po návratu do stanu s velkou chutí vyhladověle jím. Čtu dlouho Černé slunce a pak spokojeně usínám až do večera. Zapadající slunce zbarvuje oblaka do růžova a zemi do žluta jako nějaký geniální impresionistický malíř. V noci mi přes hlavu přeběhla nějaká „myšička“, totiž zevně, po plášti stanu. Probudila mě tím.

 

 

ravivár, 9. května 44

áno je nádherný, slunný den. Však je ravivár – den Slunce. Ptáci zpívají, holoubci vrkají a všude je božské ticho jako na jiné šťastné planetě bez lidí. Slunce již osvětluje a ohřívá můj pelíšek. Vesele vstávám a bosky běhám kolem stanu, aby se nohy mé potěšily z hebkosti dosud zarosené lesní travičky. Ach, dobře je vanaprasthovi v bégharu, v bezdomoví svém!

         V poledne jsem si sbalil do batohu láhev s vodou, chléb a bezmasý salám a vyrazil jsem na pětihodinový výlet po zalesněném hřebenu směrem na východ. Cestou jsem šel kolem druhého a menšího lesního rybníčku, kde jsem se zastavil. Na vodě ploval párek divokých kachen, které se mým příchodem vyplašily a uletěly. Chvilku sedím na lavičce pod smrkem a oddávám se meditacím. Pokračuji v chůzi dál na východ, dál a dál, až do míst, kde jsem letos ještě nebyl.

Objevil jsem sklápěcí past zhotovenou z dřevěné bedny, zřejmě na lišku. Prozkoumávám ji. Všude okolo se povalují kosti a zbytky lebek, peří a chlupy jako v jeskyni Kyklopově. Žádná mrtvola ani zdechlina tam není, ani žádná masitá návnada, ale mrtvolný puch je přesto děsný. Také brouci hrobaříci jej cítí, proto jich tu je také několik. Strašné místo. Kdyby byla návnada nalíčena, sklapnul bych past sám, aby se do ní nějaké neopatrné zvíře nechytilo.

Nechci se pouštět do psychologického rozboru pachatelovy duše. Bylo by to zbytečné. Takoví lidé žádnou duši nemají, tak jakýpak rozbor? Myslím, že by se misantropická společnost budoucnosti měla takovýchto bezcitných hovad zbavit a vyhladit je z povrchu zemského, jinak zmizí ze světa všechna krása, se zvířaty vymřou i básníci a celá Země se přemění na ohavnou páchnoucí abatoř, jako je toto místo. Stromy vydávají sladké plody, zelenin máme přehršel druhů, pšenice dává dozrát moučnému zrnu, máme dokonce už i rostlinné náhražky masa, k nerozeznání od pravého, zrozeného ve smrti. Přesto jsou lidé stále schopni schvalovat, připouštět, tolerovat, plánovat a spáchat vraždu zvířete, jako kdyby na nevinné krvi záviselo jejich přežití, a jsou schopni vraždit jen pro ten psychopatologický požitek nebezpečného primitiva, jenž jej vyhledává ne kvůli hladu, nýbrž pro falešný pocit nadřazenosti člověka nad zvířetem, pro megalomanský pocit vlády nad světem, pro nenávist ke všemu divokému, pro zvrácené přesvědčení, že člověk je bůh, jenž vyžaduje zvířecí obětinu, aby se nezhroutil řád vesmíru.

 

Nyní už pokračuji v chůzi lesem dál na východ, až docházím do míst, kde jsem ještě vůbec nikdy nebyl. Připadá mi to tu divoké a opuštěné... Jsem na konci poutě. Dál už je silnice a vesnice. Po chvilce odpočinku mi nezbývá než se pomalu vracet. A právě když si nejvíc pochvaluji tu zdánlivou divočinu a nedostupnou opuštěnost, vidím nejdřív jednoho cyklistu, pak dva, tři... – dohromady jich bylo asi pět nebo šest a řvou po celém lese. S odporem se jim obratně vyhýbám. Naštěstí měla ta verbež namířeno jinam než kudy jsem se ubíral Já. Je holt ravivár, neděle a ta pakáž po světě rozmrdaná má volno...

         Až na tuto krátkou epizodku jsem jinak neviděl už žádného lidáka, a tak se vracím kolem rybníčku trochu jinou cestou zpátky. Kachny se mezitím znovu usadily na hladině rybníčku a znovu jsem je tedy svým příchodem zaplašil. „Promiňte, že se podobám člověku, ač člověk nejsem. Nevypadám tak schválně, abych vás poděsil.“

 

 

sómavár, 10. května 44

robudil jsem se ve dvě hodiny. Noc je plná hvězd, mezi nimiž putuje družice. Letos poprvé jsem usnul bez zimního kabátu. Ta jasná teplá noc mě láká z pelíšku ven, a tak se aspoň chvilku procházím jen tak naboso kolem stanu s hlavou zvrácenou ke hvězdám.

Musím stále myslet na tu hroznou past, na tu páchnoucí abatoř, již jsem našel včera v lese. Představil jsem si strach, úzkost a hrůzu nebohého tvora, jenž se do ní možná někdy chytil. Představil jsem si ty nekonečné hodiny, dny, možná i týdny mučivé hrůzy a zoufalství, než přišel nějaký člověk, řezník bez kouska slitování, který uchystal tato krutá muka pro prání, pro dýchající bytost, a jenž ji přišel zavraždit, stáhnout snad i z kůže, umučit ji a ukřižovat tím nejstrašnějším způsobem...

         Měl jsem se pokusit tu bednu, tu rakev, nějak rozbít – vždyť jsem tu dnes naposledy –, ale bylo to tak odporné, tak smrduté, tak vším se protivící mému zjemnělému citu vegetariána, že jsem sám co nejrychleji v hrůze prchl, jako by ta past byla nalíčena na mne. Však v živé představivosti, jíž jsem nadán, neexistuje rozdíl mezi mnou a zvířetem, jež je týráno netvorem, jménem člověk. Cokoli se děje zvířatům, děje se i mně, i Já tím trpím. Ach, kdybyste věděli, jak za tohle nenávidím člověka!

 

Rána jsou na pobytu v lese nejlepší. To ponenáhlé procitání do ticha, rušeného výhradně samými přírodními zvuky, jež neruší, nerozčilují, jako ty městské, civilizační, nýbrž uklidňují, ukolébávají, obšťastňují, činí vanaprasthu hloubavým. V baráku, kde jsem burcován boucháním dveřmi, dupáním po schodech, hovorem lidáků, štěkáním psů, rachotem motorů, tam nelze nikdy zažít tak oduševnělé procitání do nového dne, jako je tomu v přírodě.

Četl jsem kdysi pravdivý příběh o jedné ženě, která se zúčastnila jakési turistické výpravy do Grónska. Ta žena pocházela z přelidněného Japonska a nikdy nepoznala samotu, nikdy v životě nebyla sama. Jednoho dne projevila přání odloučit se od své organizované skupiny, aby mohla strávit jeden den o samotě. Sbalila si tedy stan, trochu jídla a odešla na jiné místo do grónské pustiny. Uplynul den, uplynuly dva dny, třetí den už začali mít o ni starost, protože se stále nevracela. Čtvrtého dne se rozhodli ji najít. Našli ji celkem snadno a brzy, neboť nebyla příliš daleko. Jen se prostě nechtěla vrátit. Bylo jí dobře o samotě a byla naprosto šťastná a nadšená, třebaže veškeré jídlo už dávno snědla. V životě nepoznala větší svobodu a víc štěstí než v těch několika osamělých, jakkoli hladových dnech v pustině Grónska. Kdyby ji nenašli, byla by se sama jistě už nikdy nevrátila. Ta náhle poznaná svoboda, již přináší samota, ji naplnila takovým nadlidským štěstím, že by byla ráda zemřela hlady, než aby se jej zbyla. A to byla pouhá žena, tedy tvor slabý a v podstatě samotu nemilující, považující ji jen za jakousi nevšední turistickou atrakci! A co teprv Já mám říkat: Já, jenž jsem muž, nadčlověk, misantrop a vanaprastha, tvor silný, samotu milující a aktivně ji vždy a všude vyhledávající! Myslím, že i Já bych milerád položil život za opravdové štěstí v samotě přírody, jež by mohlo přetrvat až do smrti.

 

V deset hodin je zataženo, ale naštěstí neprší. Balím stan a odcházím na východ přes louky, přes lesy a přes tři vesnice za ves jménem Bainar. Namasté! Sbohem! Loučím se navždy. Bylo zde krásně, byla zde dobrá tábořiště, nádherné procházky. Ale nebylo zde už bezpečno.

 

Celou trasu z jednoho polesí do druhého jsem ušel asi za dvě hodinky. Šel jsem rychle, svižně, nikde jsem se nezdržoval; ve vesnicích bylo jen pár lidí, na silnicích minimální provoz. Viděl jsem jen jediného psa: dobromyslného švýcarského salašnického ovčáka, který mě sice sledoval vleže od prahu domu, ale ani neceknul. Viděl jsem po vesnicích vlastně víc kurů a koček než psů – jaký to příjemný rozdíl oproti městům a předměstím! Viděl jsem také úžasně rozkošné stádečko oveček i s malými černými jehňátky v prostém přístřešku z balíků slámy a pár prken. Staré ovce mě dokonce zdravily na dálku a cosi na mne bečely tou svou skopičí řečí; malá roztomilá jehňátka zvědavě vstávala, na vratkých nožkách a s vyvalenýma očima a vztyčenýma ušima zírala na podivného nomáda s přenosným domovem na zádech. Byl to tak bukolický obrázek, až z toho srdéčko plesalo. Ale – a to jsem celý Já – za těmito kulisami rajské Arkádie jsem si představil také hned člověka, jenž se láduje skopovým a jehněčím masem a považuje to za tu nejpřirozenější věc na světě, již nestíhá žádný trest ni pohana.

 

V okolí nového ášramu potkávám už cestou mnoho srnců – dobré to znamení, značící, že tu mají nerušený klid. Já ho snad budu mít také. Poustevničil jsem zde vloni v létě, ale teď na jaře jsem to tu nemohl málem poznat, jak se liší jarní krajina od letní a podzimní. Všechno je jaksi olysalé, pokosené, otrhané, průhledné a nezarostlé. Příroda nedosáhla ještě vrcholu své bujné nádhery. Přesto kráčím najisto. Otisk loňské paměti je ještě čerstvý.

         Nemilé překvapení na mne čekalo na samotném loňském stanovišti. Také to se změnilo. Avšak k horšímu. Nyní je ten pracně nalezený kousek rovné lesní půdy celý provlhčený, že z něj málem vyvěrá pramen! Hotové mokřisko! Zkouším nohama, jak se bude země chovat pod jejich tíhou. Samozřejmě že mokvá jako nějaké rašeliniště. Tady nelze postavit stan! Dobrou hodinu hledám poblíž místo jiné, a nalézám je až skoro u lesního průseku. Ideální místo to není, ale je tady sucho a výsluní. Zatím se s ním musím spokojit. To staré třeba časem vyschne, abych se na ně mohl vrátit.

         Uf! Jsem doma – doma v bégharu, v bezdomoví svém. Mračna šedivá se protrhávají a vykukuje sluníčko. Zdá se, že bude všechno zase dobré.

 

Odpoledne jsem si trochu četl o Sadových dobrodružstvích a sotva jsem si odpočal, už jsem se nemohl dočkat, až se projdu po mém novém revíru.

         Je tu především hodně komárů, za vsí Haidžarí nebyl žádný. Jinak je vše při starém. Radost mi udělal nález malého bramborového políčka, krčícího se hned na kraji lesa. Už se těším na nové brambůrky vlastnoručně vyhrabané z matičky země a pečené ve žhavém popelu. To bude dobrota!

Tohle políčko je snad jediné brambořiště v celém širém kraji! Brzo budou brambory stejnou cizokrajnou zvláštností jako byly někdy v šestnáctém století. Evropská Unie se rozhodla zlikvidovat naše národní hospodářství a učinit z naší země neplodný ráj turistiky. Dotace z evropských peněz dostanete na všechno: na zvelebení měst, na opravu památek, na budování infrastruktury, anebo na cyklotrasy, jejichž zřizování je – kdoví proč, neb Já si to nemyslím – považováno za cosi zvlášť ekologického a chvalitebného, za ohromnou vymoženost nového věku; na kdejakou nedůležitou věc vám dotace přidělí beze všeho, stačí si zažádat – jen zemědělství podporováno není. Slavné královské Čechy se stanou zemí třetího světa, která bude závislá na cizineckém ruchu. Odjakživa totiž platilo, že chcete-li někoho zotročit, ať jednotlivce, nebo národ, musíte mu nejprve odebrat jeho vlastní prostředky k obživě a učinit jej závislým na jiných. Pak zas bude muset přijít na svět nějaký velký vůdce formátu Adolfa Hitlera, jenž považoval rolníka za pilíř státu, nebo král Friedrich II. Veliký, který rozkázal brambory pěstovat ve velkém.

 

Posadil jsem se na svůj oblíbený, polorozpadlý starý posed uprostřed lesa (takové mám nejradši!), navštívil jsem májově rozkvetlou třešeň a pak jsem se dlouho díval dalekohledem na srnce a srnky pasoucí se na louce u rybníčka.

 

 

mangalavár, 11. května 44

 jídlu už mám jenom gâteau marbré, neobyčejně sytý kus mramorované bábovky s čokoládovou polevou. Rozdělil jsem si jej na čtvrtky – tři na dnešek, jednu na zítřek k snídani.

         Dnes jsem obešel můj revír v obráceném sledu. Z posedu jsem se díval na tmavěhnědého veverčáka (že je to skutečně sameček jsem poznal podle jeho dlouhých štětečků na uších); zničehožnic mě minul cyklista, zrovna když jsem si liboval, že je můj „ostrov“ liduprázdný (to je mor, ta pakáž cyklistická!); těšil jsem se z rozkvetlé a voňavé lísky a vystoupal jsem na zdejší nejvyšší kopec, odkud jsem se rozhlížel po dalekých obzorech jako přívětivý pán světa, sám strmící do výše jako sosna. Pročistil jsem si také svoje soukromé tajné cestičky uvnitř lesa, kde je ukrytý můj ášram; ulámal jsem některé příliš převislé překážející větvičky a odklidil z cesty větvičky spadlé, aby se mi po těchto zvířecích chodníčcích pohodlně chodilo.

 

Román Černé slunce o životě markýze de Sade od Františka Kožíka se mi začíná líbit. Autor sice neumí psát a text opět neprošel korekturami (nakladatelství „Winston Smith“ – Orwell se obrací v hrobě), takže se hemží debilními chybami, jichž bych se nedopustil, ani kdybych psal po dvanáctihodinové šichtě ve fabrice, ale markýzovy názory se mi líbí. Už asi chápu, proč Buñuel po přečtení jeho spisů zalitoval, že si před všemi ostatními, mnohem slavnějšími a uznávanějšími knihami od věhlasných spisovatelů nepřečetl nejdříve něco od Sada. Mně se při čtení tohoto románu nejčastěji vybavují scény a tváře herců z filmů Šílení od Jana Švankmajera a Quills – perem markýze de Sade. Sadomasochistickou povahu lidáků, jejichž nejpřirozenějším živlem je fašistický stát, jsem odhalil již před dvaceti lety také a sám, mimo jiné například v Poslední Revoluci Myslí, v Plivanci na rozloučenou, i jinde, takže nacházím se Sadem společnou řeč. Ctnost a Bůh nemohou existovat v tomto světě, jejž ovládá zlo. Sama příroda je zlá a ke zlu nás ponouká.

         Sade ovšem vyšel z pozorování sama sebe. Já jsem přišel k tomuto objevu jednoduchým srovnáním kontrastu mezi mnou a lidstvem. Neboť lidstvo je zvrhlá sadomasochistická rasa, libující si v násilnostech a krutostech všeho druhu, Já jsem však naopak zcela jiný; Já opravdu nepřináležím k lidskému druhu.

Sade svou zvrácenost nijak netají, ale dělá to alespoň duchaplně a s grácií šlechtice, což mu lze možná i odpustit. Dokonce se domnívá, že má na své straně přírodu, která jej takovým udělala. Ach, ano: příroda dělá mezi jiným též chyby. Největším jejím omylem je však člověk. V životě můžete být buď genitální, anebo geniální. Všichni velcí myslitelé se stranili žen a vyhledávali samotu. Než zavřeli Sada do vězení, staral se jen o ženy a o svůj neukojitelný chtíč. Byl genitální. Teprve když ztratil svobodu, a tudíž i možnost milovat a týrat ženy, získal však paradoxně samotu, velkou pomocnici moudrosti, rázem zduchovněl, proměnil se, zniternil se, z povrchního floutka vyhledávajícího krátkodobé rozkoše se stal geniální, hlubokomyslný filosof, jenž už znal zlo tohoto světa z vlastního nitra. Nemusel nic poznávat a zkoumat jinde; stačilo mu jen poznat sama sebe, aby uměl pojmenovat a pochopit svět. Sadomasochismus lidského světa, jako fúze jatek, koncentráku, blázince a nevěstince, se projevuje i ve zcela zdánlivě nevinných zábavách a činnostech člověka. Pro mne je sadomasochista například i zahrádkář, který se zlostnou vervou ničí plevel, seká trávník, topí krtka, rozšlapává slimáky, střílí po špačcích a i jinak s „láskou“ pečuje o svůj milovaný záhonek. Ten člověk si koupil zahrádku pro své potěšení – ale podívejte se někdy, jak se při tom tváří: jako mučedník, jako galejník, jako kdyby dostal toto své hobby uloženo za trest, trpí svou „láskou“; sadista, který dobrovolně trpí. Hle, toť nepřikrášlený obraz člověka.

 

K večeru se jdu ještě před spaním projít nahoru do lesa nad loukou, kde se pasou srnci a také jeden zajíc. Mají mezi sebou též pár dorostenců, kteří bujaře běhají sem a tam. Podívaná je to pěkná, ale radost mi kazí hejna dotěrných komárů. To je hrůza, co jich tady letos je! Polidštili se nám. Srnce obtěžují taky, ale ti se mohou proti nim bránit jen stříháním ušima a hustou srstí, dosud šedavě hnědou, zimní. Ani ta jim však zřejmě není proti komářím bodancům mnoho platná, jak lze soudit podle jejich častého ošívání celým tělem.

 

Trnkové keře a třešně sladce voní. Slunce stojí těsně nad západním obzorem. Jeho barva je teď temně oranžová a čím se noří níž k zemi, tím víc se červená a nachoví. Stydět se však nemá zač; dnes krásně hřálo. Utíkám před komáry zpátky do stanu. Zpoza moskytiéry se jim můžu chutě posmívat. Nějaký kolemjdoucí srnec se polekal mého osvětleného stanu a nyní poplašeně beká na celý les. Vzdaluje se k potůčku a utichá. V nočním tichu doléhá zurčení jarních vod potůčku až k mému citlivému sluchu. Obyčejný člověk by tak slabý zvuk už nevnímal, Já však ano.

 

 

budhavár, 12. května 44

omalu procitám do nového svěžího dne, naplněného neúnavným zpěvem ptáků. Zakládám si ruce pod hlavu a pozoruji nad sebou pomalé, avšak pátravé pohyby obrovského slimáka, jenž s očními i s hmatovými tykadly, napjatými k prasknutí, hledá cestu z vnitřní stěny vnějšího stanu. Mravenci, mušky a jiný drobný hmyz mu bojácně uskakují z cesty, a také on podrážděně stahuje svá tykadla, kdykoliv se ho některý z těch maličkých dotkne. Je zábavné sledovat to hemžení, z něhož se mi dělají mžitky před očima. Zdá se mi dokonce, že jsem se naladil na slimákovo pomalé vnímání času, neboť jeho pohyby jsou teď nějak rychlejší a častěji mění polohu. Čas přitom vůbec neplyne, zastavil se. Jen on, slimák, se pohybuje v celém vesmíru, jinak všechno stojí. Je to však opravdu jen moje zdání, protože nepostřehnutelně podléhám ještě častým mikrospánkům, jež přerušují plynulý tok normálního času, jejž zažíváme jen při plném, soustředěném, bdělém vědomí, nejlépe ještě tak podporovaném nějakým časoměrným přístrojem. Kromě toho je dnes zataženo, pohyb slunce po obloze je schován a nezřetelný, takže i proto se zdá, že se čas zastavil.

         To bude asi z hladu; žaludek mám prázdný, zbývá mi poslední stogramová čtvrtka gâteau marbré k snídani – přesně podle plánu.

         Odcházím „domů“, letos poprvé přes vesnici Bainar. Vynořil jsem se ze zamlženého lesa jako přízrak z bažin a překvapil osmihlavé stádo srn na louce. O kousek dál se plíží podél polní stezky krásná černá kočička. Všichni se rozutekli, jako když do nich střelí. Z kopce nad vesnicí si prohlížím spokojené krávy, jež jsou rády s telátky. Pod kopcem vidím další dvě srnky, nebojácně se pasoucí na louce hned za prvními domy. Jdu zřejmě z nečekaného směru, protože jim trvá nezvykle dlouho, než mě zpozorují a utečou jako před nejhorším nepřítelem, ačkoli jsem naopak jejich nejlepší přítel. Ves Bainar je liduprázdná, jen dvě auta přejela po silnici. Nad vesnicí potkávám další kočku, tentokrát šedou, která neutíká a nechává mě projít kolem ní. Napravo vidím několik ovcí v ohradě. Na kopci nad vesnicí jsem se zastavil, abych nabral dech a rozhlédl se kolem. To zastavení se zřejmě zdálo podezřelým párku křepelek, každoročně zde na stejném místě bytujícímu, který byl schován v trávě, když jsem procházel kolem něho, a proto nyní raději odletěl dál do křoví. Co kdyby...?

Pokračuji dál v cestě, již lemují různé keře a na nich posedávající ťuhýci a bramborníčci, obracím na nožičky střevlíka měděného, bezmocně se zmítajícího na zádech, a nalevo už se přede mnou otevírá výhled na velký mělký rybník Svarg. První zvíře, které poblíž něho vidím, je černý čáp. Užívám si tento liduprázdný den zvířat jako už dlouho ne. Na vodě rybníka plavou divoké kachny a poláci. Na kameni nad vodou stojí volavka. V poli kníká čejka. Srnec se běží schovat do remízku, zajíc peláší taky. Škoda, že všichni tak utíkají. Radši bych byl, kdyby takhle přede mnou utíkali lidáci, to by jim slušelo lépe. Samozřejmě jsem si šel ještě sednout na starý posed než sestoupím dolů k lidem. Také letos poprvé jsem se konečně dostal k mému dubu. Stále stojí a zelená se jako symbol nezdolnosti a věčnosti. Příroda je dnes tak krásná, když v ní nejsou lidi... – ani nevadí, že je zataženo a že začíná drobně pršet.

 

---