Zavolám do tmy

Podívám se z okna,
je to pořád ten stejný výhled.
Pořád vidím, jen domy, auta.

Ale něco se ve mě změnilo,
ne, nejsem to já, kdo musí pryč.
Je to jen iluze,
iluze o Bohu, co nechce se smát.
Iluze o tvoru,
co neměl by se kát.

Tak otevřu okno,
otevřu pusu
a zavolám, zavolám do tmy,
že nejsem to já.

Musím se nad tím usmát,
jelikož vím,
co je tak jiné.

Je to mé srdce,
moje duše.
Jsou plné,
plné pocitů a tebe.

A tak dívám se z okna,
na barák v dáli,
dívám se a pohrávám si,
pohrávám si s myšlenkou na tebe.

A smutně se usmívám,
jelikož vím, že už nepřijdeš.