Vanaprastha - 6.

sómavár, 24. května 44

etos není zatím dobrý rok. Pořád prší. Všechno je pod vodou, nasáklé vodou, půda se změnila v bahno. Dole na Moravě jsou samozřejmě zase záplavy. Deset dní a nocí téměř nepřetržitě lilo, bylo chladno a až teprve nyní jsem konečně znovu spatřil slunce a měsíc. Sucho však přesto nenastává. Ještě dnes brzo ráno se přihnala bouře a znovu zaplavila svět, jako kdyby kdovíjak dlouho žíznil. Počasí je nestálé, oblohou se prohánějí přeháňkové mraky. Také rybník Svarg vypadá sklíčeně jako archa Manuova po potopě světa. Od každého druhu zvířete je tu jen jeden pár. Jen člověk tu chybí. Avšak komu? Mně tedy určitě ne. Ostatně, a jen tak mimochodem, v arše to museli být z páru lidáků bratr se sestrou, jinak by pokolení lidské nebylo se tak zvrhlo.

 

Už jsem to v baráku nemohl vydržet a dnes jsem se odhodlal opět odejít do lesů, počasí nepočasí. Bál jsem se, v jakém stavu naleznu po tak dlouhé době stan, ale překvapilo mě, že je vcelku suchý a netknutý, ani žádná „myšička“ se do něj po dobu těch dvou týdnů nenastěhovala. Dokonce jsem musel stan chvilku hledat, protože tráva kolem něj mezitím povyrostla a stromky se obalily více zelení, takže jsem své stanoviště zprvu přehlédl!

 

„Doma“ ve verbežárně jsem se zhojil z mnohočetných komářích bodanců a štípanců od klíšťat a dočetl jsem román Černé slunce o životě markýze de Sade.

Jeho osoba se mi však úplně zhnusila a zprotivila, jakkoli nikdy nepatřil k mým oblíbeným spisovatelům. Na svobodě vůbec nedovedl rovně, hrdě a s čistým štítem žít! Zapletl se s lůzou Francouzské revoluce, stal se z něj ustrašený muž dvou tváří, patolízalský pamfletář, podbízivý oportunista, sentimentální baba, lísající se ke své družce jako kňučící pejsek, zapírající se, tloustnoucí sketa, křivák a podrazák. Lépe mu vyhovovalo a slušelo vězení, kde mohl psát, myslet a chovat se tisíckrát svobodněji než na svobodě. V kriminále nebo v blázinci nemusel se starat o nic jiného než o sebe, všechno mu dozorci přinesli na požádání. Mohl být naprosto nezávislý. Jakmile však kdy vyšel ven, na svobodu, kde si sám musel shánět živobytí a žít pod vládou surové, zabijácké lůzy, ztratil veškerý svůj půvab svobodomyslného libertina a stala se z něho obyčejná prodejná kurva. Takhle bych Já nechtěl dopadnout. To už bych se snad nechal raději gilotinovat než ztratit tvář. Také tvůrci amerického filmu Quills – perem markýze de Sade, jenž se mi líbí, si zřejmě tuto pozdější markýzovu proměnu k horšímu uvědomovali, a proto ho nechali raději milosrdně zemřít v blázinci v Charentonu. Dopřáli mu tak ve své fantazii, mimo historickou skutečnost, důstojnou smrt; vložili do jeho posledních slov dokonce věty rouhavé; ale vlastní život skutečný skončil markýz de Sade potupně: jako – fuj! – obyčejný člověk.

Kromě Justiny jsem nalezl na internetu v češtině ještě jeho Juliettu, ale to je totéž nesmyslné a bezduché porno navršené z hromad nechutností, násilností a zvráceností jako v Justině. Autor psal tato „díla“ vyloženě pro lůzu a pro její pobavení, to jest pro peníze, to je z nich poznat. Snad to i markýze bavilo také a sám měl ty zvrhlé lidské sklony v sobě, ale rovněž jistě věděl, čím se sprosté lůze zavděčí. Inu – zavděčil se jí, jak patrno, a strefil se do jejího nevkusu, jen co je pravda! Avšak pro misantropa je to možná jen dobrá a poučná sonda do psychologie a sexuality člověka, ale jinak, například duchovně nebo filosoficky, jsou to díla naprosto bezcenná, určená skutečně jen a jen pro mrzkou lůzu.

Z děl markýze de Sade mě tudíž zajímá již jen jeden jeho román, jenž by mohl obsahovat nějaké ty filosofické myšlenky, pro něž si jej vážil Luis Buñuel a jež zaznívají ve filmech Quills – perem markýze de Sade a ve Švankmajerových Šílených: je to román, který mají dokonce i v naší městské knihovně – což je co říct – a který se jmenuje 120 dní Sodomy.

Na motivy tohoto románu natočil Pasolini stejnojmenný film. Pár ukázek z něho jsem viděl, ale pouze jednou v italštině a podruhé ve španělštině, takže jsem příliš dobře nerozuměl dialogům, jen jednomu nadějně znějícímu monologu, který začínal slovy: „My, fašisté, jsme největší anarchisté, protože...“, ale jak to bylo dál, to už jsem nepochytil a mohu se proto jen dohadovat. Nemyslím však, že bych souhlasil, kdyby končil nějak takhle: „...protože přinášíme na svět chaos a zmatek.“ Se Sadovým románem to ostatně nemá co do činění, neboť markýz sice poznal teror, avšak nikoli ještě ten fašistický. Není to však jedno, jaký má teror přízvisko, nebo zda je skrytý či otevřený? Je-li vám stále něčím vyhrožováno, je to teror vždy. Platíte-li výpalné mafii za „ochranu“, není to skutečná ochrana, nýbrž vydírání. Platíte-li státu, té největší a nejlépe organizované mafii za ochranu před lůzou, také to není opravdová ochrana, ale vydřidušství. Nezaplatíte-li za dům, zboří vám ho. Nezaplatíte-li výpalné, takzvané pojištění zdravotnické mafii, zabaví vám majetek. Nevyplníte-li řádně formulář na sčítání lidu, zaplatíte pokutu. Nezaplatíte-li daně, seberou vám živnost. Ve státě jsou podobné hrozby stále přítomné. Zdaž i to není teror? U sociálních demokratů teď tvoří přímá hrozba dokonce součást agitace v předvolební kampani, jak jsem si povšimnul: jejich heslo NEVOLÍŠ – ZAPLATÍŠ není nic jiného, a tuto stranu můžou tudíž volit opravdu jen duševně méněcenní podlidé – takže většina. Ostatní volí protistranu – a opět z téže hrozby: tentokrát proto, aby se jí vyhnuli! Ať však volíte koho chcete, nikdy nevolíte svého ochránce, nýbrž svého vydřiducha. V tom filmu se ostatně stačí jen dívat na ty explicitní scény násilností, ponižování a krutostí, jichž se člověk dopouští a jež trpělivě snáší, aby misantrop lehce pochopil i beze slov, o co tam jde.

V románu Černé slunce mě zaujala jedna věc: markýzovy údajně ztracené spisy se po letech objevily dílem neuvěřitelné náhody a část jeho pozůstalosti se dokonce našla v jeho kufříku, kde ji nikdo nehledal. Malá nápověda pro mrchožrouty, kteří se jednou slétnou nad mou literární mrtvolou nebo po mém záhadném zmizení: také Já své spisy schraňuji v kufříku!

 

K večeru jsem šel na procházku. Okolo vod bují žlutě kvetoucí vlaštovičníky a řeřišnice s kvítky bílými. Na cestě jsem viděl ležet živého – nepřejetého! – slepýše. Již za hodinu mě však přiměla k návratu do stanu další blížící se bouře. Slepýš už na cestě nebyl. Pršelo dlouho do noci. Četl jsem až do tmy znovu od začátku můj Plivanec na rozloučenou. Naštěstí jsem toho za život napsal už tolik, že si vystačím s mým vlastním dílem, jež je nejlepší a jež mohu číst pořád dokola jako nové.

 

 

mangalavár, 25. května 44

itro časné ozvučeno jest bekáním srnce a neobyčejně krásným zpěvem kosím. Ten nápěv se mu povedl! A zmizí zároveň s ním, jako vše velké a nedostižné na tomto světě. Dopoledne však ještě dlouho vydatně spím. Teprve o jedenácté konečně vstávám, abych rozvěsil po okolních větvích šatstvo a spací pytel k usušení a provětrání. Neprší a zdá se, že bude výjimečně krásný a suchý den. Hodinku si ještě čtu „Plivanec“ než slunce a větřík osuší mé věci.

         Dnes jsem se vydal daleko – až na skálu Vinatí. Vzal jsem to však zkratkou přes les zvaný trefně Mumbaí, snad proto, že tento divoký a rozlehlý hvozd někomu připomněl indickou džungli, když jej chtěl pojmenovat.

         Na skále Vinatí jsem byl v minulosti již několikrát, ale touto zkratkou přes hvozd Mumbaí jdu poprvé. Bez mapy, bez kompasu, veden jen svým neomylným orientačním smyslem, skutečně jsem našel správný směr i cestu a velice příjemně jsem se tak vyhnul nejen zdlouhavé zacházce oklikou, ale i jedné vesnici a jednomu městečku, přes něž bych býval musel projít, kdybych se držel značených turistických stezek.

         Mumbaí je vskutku nádherný hvozd! Hodiny a hodiny tu lze kráčet po dřevařských cestách a nepotkat člověka, nezaslechnout jediný lidský hlas! Můj dojem umocňuje i to, že vlastně objevuji pro mne úplně neznámé nové území, kde jsem ještě dosud nikdy nebyl. A rozhodně tu dnes nejsem naposledy, to mi věřte!

         Došel jsem ke skalám, aniž bych jedinkrát zbloudil, naprosto intuitivně, s mapou v hlavě, jako stěhovavý pták letící do země zaslíbené. Byl jsem překvapen sám sebou, jak snadno jsem to našel. Stačilo jít pořád vzhůru a na jih.

         Vyšplhal jsem na vrcholek Vinatí, jenž se zdvíhá nad okolní lesy. Ach, to je nádhera! Celý svět mi leží u nohou.

         Strávil jsem nahoře dlouhou dobu. Nechtělo se mi dolů, zpátky na zem z této nadzemské výšiny. Byl jsem tu sám, samojediný, jako by celý svět patřil jenom mně. Pro tyto vznešené pocity, jež skály vzbuzují, mám je tak rád. Když se zadívám do krajiny pod sebou, na lidská sídla hluboko pode mnou, představím si vždy, jak asi tento kraj vyhlížel před tisíci lety, než do něj pronikl člověk s pilami, sekerami, zemědělstvím a posléze s průmyslem. Hluboké bukojedlové hvozdy se táhly do nedozírna, krajem se neslo melodické vytí vlků a dobromyslné bručení medvědů, nebe patřilo sokolům a orlům, noha lidská se sem bála vkročit. To musel být ráj. Jakkoli je to tady i dnes docela hezké a zdánlivě polodivoké, jsou to přece již jen nepatrné zbytky dřívější neporušené nádhery. Zdejší pole a louky, vesnice a silnice, sloupy a elektrická vedení, působí při té představě náhle jako lidská sněť, jež zachvátila zemi. Misantrop tu má najednou jasný pocit, že nynější zubožený stav přírody nemůže trvat věčně a že se jednou ta bývalá panenskost musí navrátit, i kdyby lidstvo mělo vymřít. A možná, že právě to vychcípání lidstva je tou podmínkou jedinou, nejkardinálnější a nejrozhodnější. Ano, tomu věřím: jednou se příroda lidstva zbaví a ožije znovu do krásy! Jinak to snad ani nemůže být. Jinou budoucnost si představit neumím a ani nechci. Takhle to prostě nemůže a nesmí zůstat! To zde chci přísahat těmto posvátným skalám, těmto svatým lesům i těmto ušlechtilým zvířatům. Přísahám jménem génia, jenž oživuje mé tělo a mého misantropického ducha, génia, jenž vidí věci budoucí a dál, než kdy kterýkoliv člověk dohlédl svým krátkozrakým pohledem.

         Dlouho jsem takto v zamyšlení proseděl na této mé věštecké hoře jasnozření, kde se vítr prohání svobodně a volně jako můj nespoutaný duch. Jednou dokonce prudký náraz větru málem byl by shodil můj batoh a svrhl jej do propasti, kdybych jej na poslední chvíli nezachytil! Vším ten vichr lomcuje, jen Já tu stojím nepohnut jako Bůh nesmiřitelného hněvu, jenž vynáší svůj ortel nad lidstvem. Vůle má nezdolná věru podobá se skále, jež po věky tu třmí a třmít bude, až z lidstva zbude již jen škaredá vzpomínka. Musí nastat vyrovnání. Vždycky nastane. Ať klátí a ničí přírodu jaká chce lidská choroba, vyrovnání jednoho dne nastane a Rakovina na kůži Země bude nakonec přemožena, vyléčena a vyloučena z těla přírody jako živel nežádoucí a jí nebezpečný. Stejně tak to bývá i s počasím: ať je rok deštivý či suchý, vyrovnání nastane také vždy.

         Sestupuji z této podnětné hory zapomnění i rozpomínání na věci minulé i budoucí vlastně jen proto, abych prozkoumal stezku, která pokračuje dál a kde jsem rovněž ještě nikdy nebyl. Ubírám se jí tedy a nestačím žasnout nad tou úchvatnou scenérií, jež se mi každým krokem otevírá, nabízejíc mým zrakům dychtivým všemožnou krásu velikou. Říkám si: „Takováto rozkošná lesní pěšinka kdyby vedla na tisíc mil nepřetržitě daleko, Já šel bych po ní dál a dál třeba až do Středomoří nebo do tropů, anebo snad až na kraj světa, a nezastavil bych se, neobrátil svůj krok více.“

         Asi po dvou kilometrech jsem došel k dalšímu nádhernému koutu, polozapomenutému a ležícímu v ruinách: byl jím Dům mých snů; velká, dnes již notně zchátralá osamělá usedlost uprostřed lesů a luk, jež zřejmě dříve byly rozsáhlými polnostmi, přináležejícími k tomuto statku. Jednopatrový ten dům v lesích má typický vnitřní dvůr se stájemi a stodolami. Obešel jsem jej kolem dokola jako u vytržení, ale dovnitř jsem se nedostal. Dům je již ve velmi špatném stavu, ale očividně jej stále někdo navštěvuje, o čemž výmluvně svědčí čerstvé zámky a petlice, vyjetá kolej v trávě od auta a hlavně zase nezbytná postmoderní „vymoženost“: halda plastikových flašek v díře vzadu za domem. Také malé políčko před ním nese neklamné známky obdělávání.

         Dříve se tu však muselo žít báječně a představuji si, že jsem se zde narodil, že jsem zde strávil veškeré své bezstarostné dětství a mládí v bohaté rodině se služebnictvem a zemědělskými nádeníky, kteří se starají o chod statku, zatímco Já i moje rodina trávíme dny hrou, procházkami a intelektuální zábavou.

         Široko daleko, kilometry a kilometry lesem, není žádné jiné stavení! To je můj Dům snů!

         Dům má tři vchody: jeden z vnitřního dvora, druhý po straně, k němuž kdysi vedla cesta lemovaná třešněmi a alejí šeříků, a třetí, hlavní vchod, s honosným portálem, se schodištěm, nyní již zborceným a zarostlým travou, dále s dveřmi opatřenými starodávnou masivní zdobenou klikou a se zrezivělými zbytky kladkového mechanismu, který po zatáhnutí za něj zvenčí rozezvučoval uvnitř domu zvoneček, nyní již rovněž zrezivělý a ztichlý.

         V nynějším zchátralém stavu dům obklopuje bujná zeleň a les, ale dříve tu musela být překrásná zahrada s jabloněmi, lípami a obrovským starým javorem. Patrné jsou zde dosud betonové sloupky, jako pozůstatek nějakého velkého plotu či ohrady.

Muselo zde být krásně, asi tak před sto lety, když to tu bylo nové a udržované. Jímá mě smutek z pohledu na ruiny jistě bývalé krásy a prosperity, jako kdyby to nebyl jen můj domov vysněný, ale i skutečný, jejž jsem ztratil jakousi neznámou pošetilostí rozumu či hroznou dobovou tragédií. Vzpomínám na dědovo stavení v Bainaru, o něž jsem přišel také takovou podivnou syntézou matčina nerozumu a dějinných souvislostí. Tento dům mi všechen ten osudový zmar znovu bolestně připomněl. Proč jen, proč, musí všechno krásné a ušlechtilé podlehnout zkáze a zničení? Dobré věci by měly přetrvat navěky – a Já bych měl být jejich vlastníkem a neomezeným pánem!

Přemýšlím, jaký asi člověk to byl, jenž si vybral takové odloučené místo za svůj domov nebo možná jen coby letní byt. Jistě to byl člověk neobyčejný, samotářský, vznešený a kultivovaný. Představuji si, že dům zněl smíchem; že v něm zněl tichý zpěv doprovázený klavírem a že se zde po večerech při světle svící a petrolejových lamp četly ušlechtilé knihy a vyprávěly se nevšední a obdivuhodné příběhy, jimž šťastné děti naslouchaly s očima rozzářenýma a se zatajeným dechem.

Jsem zkrátka nadšen a u vytržení tímto záhadným domem, ztraceným v pustině, o němž bych mohl ještě dlouho povídat a o něm snít. Život v takovém domě, to by byl ten pravý život pro mne!

Opouštím jej a jdu dál a dál, opět kilometry daleko, než konečně docházím rajským lesem na konec. Tady všechno dobré končí a zlé se počíná – silnice. Říše člověka. Dál už nejdu. Vracím se, neb jediná cesta pro mne teď vede zpátky.

Přístupová cesta do lesa je zatarasena ocelovou závorou Lesní správy. Zákaz vjezdu všech motorových vozidel. Takto by to mělo být všude. Lidužel, i zde jsou na zemi stopy po motorkách...

Dnes je však pracovní den, lidáci nikde a je krásně. Bolí mě však už nohy a do svého ášramu jsem se dovlekl z posledních sil jako mátoha. Byl to krásný výlet. Někdy si jej snad ještě zopakuji. Nyní chci jen odpočívat a šťastně se usmívat.

Den končí tak jak začal: ptačími trylky a bekáním srnců. Kdesi blízko se náhle ozval výstřel bouchalovy pušky! Idyla je rázem zkažena. Usínám s pocitem, že zlo dosud bdí a obchází kolem. A měsíc přitom tak krásně svítí...

 

 

budhavár, 26. května 44

d samého rána zase prší nebo mrholí. Stejně jsem nechtěl nikam jít, nýbrž odpočívat, zapisovat obyčejnou tužkou do sešitku své dojmy a myšlenky, přemýšlet a číst si „Plivanec“. Ale nepříjemné je to plačtivé počasí beztak. Zkurvené počasí, zkurvená země! Furt leje! Ptákům to však nevadí; ti si vesele pohvizdují dál a Já jsem alespoň pod střechou v suchu a v přírodě. Buďme tedy veselí, že žijeme, že jsme svobodní a zdraví, my blažení tvorové! Jiní dřou teď ve fabrikách anebo zmírají na jatkách. Nám je však blaze.

 

Odpoledne pršet přestalo. Ve čtyři hodiny jsem se vypravil na malou tříhodinovou procházku po okolí. Našel jsem posed, z něhož včera večer třeskl výstřel bouchalův. Stopy jeho motorky v podmáčené trávě jsou čerstvé. Je to krytý posed, se střechou a se čtyřmi stěnami. Vylezl jsem nahoru. Bouchal zapomněl zavřít po sobě skleněné postranní okénko. Nechal jsem vše tak jak bylo, s ničím jsem nehýbal, abych na sebe neupozornil jediným znamením, že tu někde jsem, bydlím a žiji. Uvnitř jsem nalezl pouze zavázaný pytel, důvěrně známý z PONASu: pytel od zrnek umělé hmoty, z nichž se lisují plasty. Ta fabrika mě pronásleduje. A čím déle jsem z ní pryč, tím víc odpornější mi připadá. Že by ten bouchal byl nějaký můj bývalý kolega? Možné to je. Blbců tam bylo požehnaně. Děsil jsem se, co asi strašného může ten pytel obsahovat a připravoval jsem se na nejhorší: že tam snad ke své hrůze najdu rozčtvrcenou mrtvolu zabitého srnce, či co horšího; ale již na omak tam bylo jen cosi sypkého, co mě dál nezajímalo.

         Tak tady se to vraždění včera odehrálo! Jakoby na usmířenou vysvitlo na chvilku – ale opravdu jenom na pár okamžiků – sluníčko. Rozradostnilo hlavně ptáky, kteří se ihned vesele rozezpívali.

         Já pokračuji dál mokrem zčernalým lesem kolem skalky ke starému posedu, kde tak rád sedávám, naslouchaje tiché symfonii zurčícího potůčku a zpěvu ptáků.

 

 

guruvár, 27. května 44

 noci se spustil tak prudký a vydatný déšť, že když potom ustal, bylo slyšet silné burácení vzedmutých vod potoka, jež ani jitřní pravidelná polyfonie ptačích ód na život zcela nepřehlušila. Svět je po ránu vodním světem, jak jím hrozí, či jak jej slibují klimatologové. Když došlápnu bosou nohou do trávy, která studí, vytvoří se kolem ní loužička vody. Kdysi jeden ekolog prohlásil, že kdo dnes sází smrky s tím záměrem, že je za padesát let podřízne jako jateční zvířata, ten že je prý s prominutím hloupý. Chtěl tím říct, že naši zem čeká v budoucnu suché klima, v kterém se smrkům dařit přestane. Ten „chytrý“ ekolog se teď musí ostudou červenat a chytat za frňák! Nyní je on s prominutím hloupý! V Řecku a jinde na jihu Evropy suché klima panuje odnepaměti; a přesto tam horské lesy prospívají z vydatné zimní vláhy po celý rok. A lesy by tam rostly i v nížinách u moře, kdyby je lidáci nevykáceli. Není důvod k domněnce, že katedroví vědci toho vědí víc než my, přírodní filosofové. Vědci nejsou chytřejší ani moudřejší filosofů, kteří se dívají na svět z pohledu věčnosti – sub specie æternitatis. Πάντα ῥεῖ (panta rhei), že, Hérakleite? Všechno je v pohybu, a vše dojde vyrovnání vždy jen nakrátko, stejně jako každý výkyv a každá krajnost. Nesnažme se přimět tep života, aby se ustálil a zastavil a aby srdce všehomíra přestalo bít, jakkoli znepokojivě by mohlo znít zakrslým uším nějaké nemuzikální verbeže jménem lidstvo. Sub specie æternitatis se nic nemění ve vesmíru. Lidstvo nanejvýš vyhyne – kdo by se zabýval takovými bezvýznamnostmi? To se může stát, a stát by se to dokonce mělo – žádná ztráta pro mne, pro svět, pro Zemi, jež má lidstva po krk; spíš výhoda a dobrá zpráva, evangelion. Ve vodním světě prospívá vše, co neničí zemi: prospívají rostliny, daří se ptákům, hmyzu, měkkýšům, rybám a obojživelníkům. Nestálo by za to, přenechat jim konečně tento vodní svět?

 

Ráno je oblačno, neprší. Stan začal nepříjemně provlhat zespodu. Potřeboval by vysušit. Stejně dnes musím odejít do verbežárny pro nové zásoby jídla. Jdu. „Doma“ vyčkám lepšího počasí, pokud vůbec nastane a pokud to vydržím bez svého lesního bezdomoví. Ale tolik vody, co jí všude stojí, jsem ještě nezažil! Pevná zem přestala existovat. Je buď zatopena, nebo se proměnila v bažinaté bláto. Zachraňuji topící se mouchu v kaluži. Na rybníce Svarg plují poláci, kachny obsadily velké ploché balvany, jež vyčnívají z vody, a k nim si přilétá stoupnout volavka, která za letu chraplavě křičí. Opodál na louce stojí pár černých čápů. Ještě dál leží na jiné louce stádečko spokojených sytých krav. Vpředu přede mnou prchá vyrušený srnec a velkými dlouhými skoky po způsobu africké vodušky mizí v blízkém lesíku. Z vysoké mokré trávy jsem hezky po německu durch, skrz naskrz mokrý a v botách mi čvachtá voda. Dnes to také není na koupání.

         Náhle nastal na rybníce jakýsi poplach. Kachny odlétají a s nimi i volavka, poláci odplouvají dál směrem mým, blíž ke středu rybníka. Pátrám dalekohledem, co se to děje, kdo to ruší jejich pohodu... – No samozřejmě, to mě mohlo hned napadnout: už vidím čouhat zpoza hráze se vynořující palici záškodnického člověka, nejapně podle vzezření přemýšlejícího, co by těm ptákům provedl a jak by jim ublížil! Poznám na první pohled tyhle primitivní typy kazisvětů, co nenechají nikoho na pokoji! Verbež číhá všude. Blb mě uviděl také a čumí na mne. S nevýslovným odporem se odvracím a kráčím dál svou cestou k verbežárně.

---