Poslední výčitka

Čekám na zprávu jako na spasení, kam jsem dala oči, ty klidně sedíš a směješ se mi a já pořád čekám. Mám strach ze zítřka i ze včerejška, bojím se sama sebe i tebe, bojím se, co přijde, ale ty mě obejmeš a já můžu zas na chvíli zapomenout.

Čekám na tebe tiše, poslušně, nic jiného mi už nezbývá, kolem mě žije město a já můžu pořád jenom čekat. Chce se mi křičet, chce se mi brečet, ale na nic z toho už nemám sílu, jsem otupělá z věčné samoty a už se ani nezvednu, ale pak přijdeš ty a já vím, že můžu zase na chvíli žít.

Zase mě opouštíš. Nikdy se nevracíš a pořád mě opouštíš. Já jsem odevzdaná, máš nade mnou převahu a já se nebráním. Chtěla bych utíkat za tebou, ale nemůžu, pořád nemáš čas a já tě už nechci přemlouvat,  jenom chci být s tebou. Proč musí být všechno tak směšně jednoduché? Ty máš ve všem jasno a já pořád nic nevím, mám v hlavě zmatek a chci utíkat pryč, ale nemám kam a ke komu, protože všechno, co mám, je u tebe.

Jsi si jistý sám sebou a pevně stojíš na zemi, ale já nic nechápu, vsázím na tebe všechno a možná o všechno přijdu, ale tebe to neohrozí a tak to má být. Jsem bezradná. Máš mě v hrsti jako ptáče a tak to má být. Tak to má být.