Pole - má duše

Pole, má duše

rozlehlé pláně v podzimním slunci

Ve spěchu zaorávám zbytky léta /let/

A můj cit, plachá laň schovaná v remízku

bojí se lidí, co přetváří krajinu kolem ní

Na jaře zasejí a pole kvete, krása podívat

avšak, co zaseli, sklidí na podzim a odnesou pryč

Zimu přežijí jen díky zásobám krajiny

a na jaře přijdou zas, prosit o další dary

Řeknou : "Naval lásku!"

dokola a stále ráda, jim ji dávám

ale jakmile zakoření, už ji rvou ze země 

Trvalek je mezi lidmi málo

a laně se stahují do temných lesů hloubky duše