Má, nemá, má, nemá, má, nemá... nesmysl

Víte kudy kam? Já to občas vím a jdu. Ovšemže se pak začasté stane, že to zapomenu. V tuto prazvláštní chvíli, pakliže jsem si nedával pozor, jsem většinou ztracen. Změním tedy směr, jenže tu mi do hlavy skočí to, co z ní vyskočilo. Bohužel jsem již jaksi jinde. A tak to nechám být. Beztak vím kudy kam, ale už nemám náladu jít. Tento stav se stává zejména tehdy, když jdu pro rohlíky, ale cestou jsem myslel na housky, přičemž jsem si koupil kilo mrkve a všechnu ji sežral, tupě hledě na politika, chvástajícího se před Plečnikovým chrámem.  Obyčejně pak zcela vyčerpán zajdu na pivo a skrze pěnu hledím vstříc šťastné budoucnosti, která mi za zády uniká spolu s mou bundou, doklady a klíčky od domova. Zanedlouho pak většinou nevím kudy a kam. Naštěstí to ví vrchní a já jsem zpět na ulici dříve, než si to stačím promyslet. Mítink skončil a já se přátelím se svými dočasnými kolegy. Snad mi dají napít vína z krabice. Na Žižkově člověk sice může ztratit cokoliv, ale má alespoň jistotu, že okamžitě dostane novou identitu. Život je nesmírně pozitivní věc, která ví přesně kudy kam.