Dopis

Milý příteli,
Musím ti toho tolik říct. Trápím se bez tebe, ale vím, že toho máš opravdu moc, tak jako já.
Někdy je mi z toho opravdu do pláče, ale snažím se myslet na to jen jako na práci. Pořádně nejím, doktor říká, že jsem podvyživená. V noci ani oka nezamhouřím a psychiatr mi předpsal nějaká antidepresiva.
Většinou zabírají a já tě pak nemusím, tak často otravovat mými problémy.
Ale včera to bylo vážně děsivé. Seděla jsem na pohovce a dívala se, jak dívka, které patřil byt, jde pomalu ke mně. Posadila se na druhý konec toho gauče, ale nic neřekla. Její hnědé vlasy jí padaly do obličeje. Ano, byl nesmírně bílý a v očích měla slzy. Bylo mi jí opravdu líto, měla jsem chuť se zvednout a prásknout za sebou dveřmi, nechat jí tam klidně samotnou, ale nebýt tam s ní.
Pak promluvila. Zeptala se na tu nejtěžší otázku na světě. "Proč?" Zněla její otázka, otázka, na kterou existuje jen jediná odpověď. Chvilku jsem váhala, než jsem jí pohlédla do očí a vyslovila tvé jméno. "Osud," zašeptala jsem a dotkla se soucitně její dlaně. Nestihla ani zavrtět hlavou, natož pak něco dodat.
Její tělo se uvolnilo a trochu se svezlo po pohovce níž. Nechala jsem jí tak, bála jsem se, že s dalším dotekem by zemřela i její krása. Vždyť přeci už tak stačil strach v jejích očích, jenž prozrazoval mnou náštěvu.
Odešla jsem, jak nejrychleji jsem jen mohla. Teď sedím v baru a popíjím, jelikož s alkoholem mé výčitky svědomí o něco klesají.
Víš příteli, já Tě mám ráda, chybíš mi.
S láskou tvá osudová přítelkyně Smrt