Konec dokonalosti

Dívala se na sebe do zrcadla, vlasy svázané do culíku, oči ozdobeny zelenými stíny, černou tužkou a řasenkou.
Na uších se jí houpaly velké zelené náušnice stejného odstínu jejích očí.
Pusa byla zvýrazněná rudou rtěnkou.
Oblékla si černé šaty, které se dotýkaly země.
 Bosé nohy vnímaly tu strašlivou zimu, jež zavítala až k ní.
V jejích očích nebylo vidět nic než prázdnotu a bolest.
Věděla jsem, že jsem na všechno zůstala sama.
Věděla, že volat o pomoc by bylo marné, nikdo by nepřišel.
Nemohla křičet, zhroutila by se jako domeček z karet, musela jsem si udržet tu pevnou skořápku nezničitelné, vždy dobře vypadající ženy, kterou všichni znali a nenáviděli jí za její bezcitnost, ale přetvařovali se jelikož věděli, že by je dokázala zničit lusknutím prstu.
Ušklíbla se do zrcadla a zakroutila hlavou. Náušnice se rozvlnily a občas se mimoděk dotkly krku.
Kdyby nedýchala, myslel by si muž v uniformě stojící za ní, že je to překrásná socha půvabné ženy.
Stála tak neuvěřitelně ladně a přesto budila respekt, jak tam tak stála před velkým křišťálovým zrcadlem, hledíc na sebe a nevydaje ani hlásku.
Odkašlal si, aby na sebe upozornil, ale zdálo se, že to nebrala na vědomí.
"Měla by jste jít," řekl velmi potichu, aby příliš nenarušil ticho panující v místnosti.
Otočila se s kamenným výrazem a nenávistně mu pohlédla do očí.
Uhnul pohledem a zadíval se na na zdcadlo za ní. "Opravdu nádherný kus," zhodnotil to, co pro ní představovalo její duši. Tyhle dvě věci pro ní byly stejně prázdné.
Pokrčila rameny, jakoby pro ni nemělo cenu.
"Vážně by jste už měla jít," zopakoval.
Pohrdavě se otočila k zrcadlu, naposled na sebe pohlédla, pak vzala cihlu ležící vedle ní a mrskla jí proti zrcadlu.
Začalo se tříštit do prázdnné temné místnosti, která dřív představovala domov.
Tohle dětinské gesto v ní uvolnilo emoce na tolik, že jí slzy začaly ničit její dokonalý make-up, ale to už muž neviděl, jelikož v tu dobu už vycházela z místa, které pro ní tolik znamenalo.