Velmi pozdní fascinace Hrabalem

(První verze reflexe na Hrabalovu knihu, co nejdříve nahradím již dokončenou verzí.)

A byl to zas čas pomalých večerů, kdy kolem třetí odpoledne se mi najednou samy zavřou oči a dostávám chuť zapomenout navždy, usnout a čekat už jen peklo nebo nebe, to je ta doba otužování vztahů, to pak mrholení chladí rozpáraná srdce a urychluje instinktivní hledání nového tepla, a kluci nasoukaní v černých oblecích toporně nenápadně spěchají do tanečních, v rukách chuchvalce hedvábného papíru skrývající květiny, a ženy a dívky začínají zahalovat svou přírodní vlnivou krásu, snaží se udržet ještě tajně letní opálení a tajné vzpomínky, ale všechno se to už přesouvá z ulic do vytopených hospůdek, vináren, pokojíků a domků a vypůjčených chaloupek a chatek, tam teď život zívnul a vzápětí hned zas vyrazil kupředu, a krok co krok dál přemílá staré, a koření to novým, mladým, a tak v těch zadýchaných pelíšcích staré lásky umírají a někde jinde zas se rodí nové bezelstné naděje, to aby svět nezapomínal a vážil si těch kroků a měl je v patrnosti... Bylo to čtyři týdny potom, já jsem o půlnoci přilisován světlem lampičky stále ještě hltal větu po větě obsluhování anglického krále, a třicet let stará hrabalovská syntéza okamžiků se rozechvívala pod táhlými tóny Toward The Within, tak jako Jan Dítě stále popostrkován osudem kamsi kupředu, tak ta hudba rozezněla to co bylo mezi řádky, někde v těch třech tečkách, tu brutální poetiku života a pábení odlesků vzpomínek a směšnou smyslnost člověčího chtíče a všechno to proudilo přímo do mozku stmeleno slovy, která neměla konec, která sama o sobě nebyla ničím, ale v kotrmelcích vět se rozšiřovala jako indická Ganga, a jak zazněly flétny musel jsem polknout protože najednou to znělo celým pokojem, a ty slova tekly pořád dál, a bylo jasné, že životu se nelze ubránit tak jako se nedá ubránit smrti, která jest smiřitelkou všeho, a že člověk bude navždycky jen míchanicí náhody a své vlastní poštetilosti, a že ani pravda jej nespasí, i kdyby celý život chodil, hledal a nakonec našel a zvedl ji, zjistil by, že je to diamant nepravidelně broušený, a jako takový při sebemenším pohybu láme světlo jiným směrem a v jiné barvě a nikdy stejně..., a tohle všechno rezonovalo třistašetatřiceti stranami brožovaného výtisku který jsem držel v ruce, přenášelo se to do prstů, a přesto v tom byla cítit nesmrtelnost a naděje, a mozek už to nemohl vydržet, a přikazoval ruce, aby zavřela knihu, aby si nervová vedení a synapse odpočinuli a rozum aby nabral dech, ale ne, ten příběh spolu s nesmiřitelným rytmem kytary jak spojenci utvořili tunel pocitů, začarovaný kruh ve kterém se čas točí na místě, byla to ta chvíle kdy Adam s Evou se napřahují k poslednímu kroku, za zády nebeský ráj do kterého se už nikdy nevrátí, před sebou pouhou budoucnost, a já jsem je tam držel tím spojitým přívalem slov, jako bych je chtěl v té poslední rajské chvíli vyzpovídat, udělat památné interwiev beze slov, vyčtené jen z pohledů sklopených očí, a ta chvíle nekončila, trvala jak minuta na mučidlech, jak polibek první a polibek poslední, jak strnulý pohled na rakev matky v hrobě než zasypána lopatami hlíny, jak člověk když postřelen do břicha, než to s úděsem přijme jeho vědomí, a tohle všechno se vracelo, vířilo neustále ve zpětném proudu, a moje zřítelnice teď v transu kopírovaly tvary písmen a vypalovaly je obráceně do oční sítnice, a už jsem nečetl příběh, bylo to svědectví o něčem o čem se nemluví, o čem nelze napsat pojednání ani projev, byla to spirála života tvořená v každém bodě spirálami dalšími, a donekonečna byla každá z těch spirál částečně i otazníkem, a tak člověk nikdy nemůže pouhým pohledem rozumu obsáhnout život, stejně jako krucifix nikdy nespojí své konce a bude navěky trpitelsky protínat sám sebe, a člověk vždycky spatří jen to věčné protínání a očima nedohlédne nekonečného pokračování té dvojjedinosti, neboť kříž, to jsou dva spojené kruhy, stejně jako jen muž a žena se dokáží spojit a splynout ve svých protějšcích, vždyť i vášnivý polibek je slastným protínáním úst, a tak když jsem dočetl poslední větu tázací a oznamovací a tečka, ležel jsem bez hnutí sekundy a minuty, a rozrušeně jsem cítil jak tělo usíná, a taky mozek ačkoliv zmítán euforigeny, a já jsem nechtěl, věděl jsem, že ráno se rozezní nevratně jinak, začne to ospalým zákmitem světla a zpěvem ptáků, a první kroky a hlasy chodců, a jiných lidí hlasy a zvuky, a aut a praček a televizí a jídla a radostí i bolestí a zvířat a svlékajících se stromů a tisíce dalších zvuků se slijí v šum všedního dne a jen kapky vody z nebe mi možná připomenou náhlou rozechvělost minulé noci...

---