Městečko

Moje první. Přiznávám znatelnou inspiraci Ginsbergem.

 

Procházím kouzelným městečkem v ranních sobotních 

hodinách, 

vidím uzoufané tváře starých synů rolníků, tesařů a 

truhlářů

unavených svými životy,

bezcílně bloumající nahými ulicemi, lapené ve svých 

vlastních,

extaticky ožralých světech,

nadávající na všechen hnus systému kterým byli 

stvořeni,

stěžující  si na debilní mladou generaci, lidi z 

velkoměst, na počasí,

s city úplně otupenými věčnými starostmi o peníze a 

majetek,

zoufale se snažící pálit za sebou každou sobotní noc 

všechny mosty

než znovu upadnou do svého krásného opileckého 

světa, 

deliria ve kterém je každá myšlenka lehčí a každá 

možnost možná,

kdy se otočí a uvidí sami sebe úplně jinak, reálně,

a pochopí že TO jsou opravdoví oni,

jejich alkoholem zmořené tělo obnažené jen na 

zvířecí podstatu,

bloumá vesmírně temnými ulicemi, zatímco jejich duše,

sedící stále v baru s duchy ostatních starých synů, 

tupě čumí do zářící zdi představující jejich světlo 

na konci tunelu, záchranu které se nedočkají,

vidím neuvěřitelné trosky nelidsky promarněných 

životů,

zahozené v mezerách času, v nekonečné prázdnotě,

vlekoucí se od ničeho k ničemu, 

od reálna ke smrti a zpět, 

mezi hvězdami, mezi malými jiskrami velkých životů

a velkýmy životy malých činů.

---