Mrtvola

Určitě mi napište, zda je to celé pochopitelné, pokud už to čtete:) Děkuji.

Pomsta za mrtvolu

,,Obešel jsem snad třicet hřbitovů v Praze, abych našel místo, jako je tohle,“ mumlal si pro sebe šťastně muž. Malý hřbitov na samém okraji Prahy. Za jeho zdmi nebylo nic než obrovská pole. Nejbližší dům byl kilometry daleko. Za hřbitovem se rozprostíral obrovský kaštan a kompost. ,,Tohle je to místo! Naprosto idylické a stvořené pro její rozloučení s povrchem zemským!“ vykřikl ještě šťastněji než před chvílí.

V potemnělé uličce, na kterou svítila jen lampa, se rýsovala sehnutá postava. Za zvuků lopaty a čerstvě dopadající hlíny na mrtvé tělo. Byla to žena. Tmavovlasá žena, která měla mrtvolně ztuhlé údy, a tak bylo s podivem, že ji tak lehce vynesl z kufru tmavě modrého auta. Její namodralá končetina se dotýkala špičky jeho nablýskané boty.

Kapky potu mu stékaly po tváři. Přibývaly hodiny, které na místě strávil, a začínalo se smrákat. Zdálo se mu, jakoby zaslechl nějaký šum, ale přesvědčoval se o nepřítomnosti nikoho dalšího již tolikrát, že tentokrát nechtěl marnit další čas. Z nedalekého křoví se najednou vynořila zaprášená černá kočka. Vyděsil se a přestal přihazovat další lopatu hlíny na nehybné tělo, otáčel se kolem dokola. Zíral s vážností a mírně otevřenými ústy na jedinou nezasypanou část jejího těla- mrtvolně ztuhlý, namodralý bělostný obličej, který teď byl dobře viditelný za odlesku pouliční lampy. ,,Neztratila nic ze své krásy,“ zašeptal zase pro sebe. Okolní zbytky vykopané hlíny se zlatavě třpytily. Nepřeberné množství, které musel přeházet, ho znavilo, a tak unaveně zhluboka oddechoval. Podíval se na široké okolní pole, a zase vzal s neobyčejnou vytrvalostí do ruky lopatu a přehazoval hlínu. Pomalu se začínalo rozednívat.

Mladík seděl na kopci za letního rána a probudil ho chlad, protože cítil, že má promočené kalhoty od ranní rosy. Mžouravě otevřel vodově modré oči a prozřel. Chytil se oběma rukama za hlavu, kterou mu projela bolest a bušilo mu ve spáncích. Současně se mu výraz ve tváři změnil z ospalého na zkroucený bolestí.

Právě svítalo a on zahlédl z vysokého kopce siluetu muže skrz ranní mlhu. Dokázal rozpoznat, že v ruce drží lopatu a pomalým krokem jde shrbeně směrem k autu. Napadlo ho, že jde možná o hrobníka, jenže ten by neměl zaparkovaný nejspíš nějaký nový model auta vedle hřbitova.

 Dvakrát se praštil úmyslně do hlavy, aby se vzpamatoval. Silueta nezmizela. Dokonce se hýbala. Pořád tam stála a dívala se směrem za hřbitovní zdi. Mladík nasedl na kolo, které bylo pohozené vedle něj s dopitou flaškou rumu. Přijížděl po zadní cestě, jenže nechtěl, aby ho muž spatřil. Silueta se zdála čím dál blíž, jenže právě teď nasedala do tmavě modrého auta sportovního vzhledu. Už byl skoro v cíli, jenže auto rychle startovalo a ujíždělo po mostě. Udýchaně zastavil. Neměl poznávací značku, ba ani netušil o jakou značku auta přesně šlo. Dozníval pisklavý zvuk pneumatik, jak se muž snažil přidávat co nejsilněji plyn a mizel za mostem.

Muž vešel do dveří a paranoidně se ohlížel, jestli náhodou v bytě nikdo není. V koupelně si napustil horkou vanu a celé dvě hodiny z ní nevylezl. Uvolněně si připouštěl další horkou vodu a ponořil se do bílé nadýchané pěny.

Večer mladík sedl na kolo a uháněl celý hořící zvědavostí ke hřbitovu. V plastové igelitce se pohupovala kovová lopatka, kterou měl v plánu začít prozkoumávat okolí. V rohu za zdmi bylo patrné, že se někdo snažil co nejvíce zahladit stopy. Lopatkou odhrnoval části půdy. Najednou narazil na něco podivně měkkého, ale přece jen tvrdšího než kusy hlíny. Na chvilku zkoprněl. Odhrnul ten poslední zbytek hlíny, který zakrýval čelo s rozcuchanými černými pramínky vlasů. Opětovně lopatkou znovu přikryl obličej černovlasé dívky a poházel vše neshrabaným listím.

Seděl v hospodě s partou kamarádů, kteří přeřvávali jeden druhého. Normálně se těch debat také účastnil, jenže teď nic nevnímal. Davidovi se zablesklo před očima. Viděl jasně před sebou její prázdný, tupý pohled.

-,,Edo, já mám dotaz… Takovej blbej dotaz, čistě teoretickej“ ostýchavě se zdráhal David zeptat a pokračoval: ,,Hele, co bys dělal, kdybys náááhodou našel mrtvolu?“

-,,No co bych dělal… Šel bych asi na policajty, ne?“

-,,Když to já právě nechci. Víš, mě přišlo, že ona mi šeptala, abych nejdřív zjistil, co se jí stalo. Navíc kdybych to řek fízlům, tak se nic nedozvím a voni to stejně možná nevyřešej, že jo? Navíc mám poslední dobou pocit, že nejsem nikomu užitečnej a jsem tady jen tak pro srandu králíkům. “

-,,Počkej, tys fakt našel mrtvolu? Nehrabe ti náhodou spíš z toho chlastu?“ vyjekl Eda a jedním dechem se hlasitě zasmál.

-,,No to víš, že hrabe, dělám si srandu přece…“ a poplácal Edu po zádech.

Všude kolem byly hromady vyhozených svíček, listí, které tlilo v hromadách zvadlých květin a roští. Slavnostní věnce ze zrzavých větviček smrků. Když vtom se jeho pohled ubíral jen jedním směrem. Na zavěšené černé sako na ztrouchnivělé snížené větvi kaštanu. Prohmatal všechny kapsy, a jediné, co uvnitř našel, bylo pouzdro na vizitky. Všechny tam byly uložené jen jednou až na pár založených pod koženým pásem.Prohlížel si jméno na ní a nahlas ho četl.

,,Egon Bureš. Sídlo firmy Denton- Náměstí Republiky. Tak Egon Bureš ti vzal život. Ale proč? Proč tě chtěl zabít a kdo vlastně jsi?“ Najednou se ozval nastartovaný motor. David rychle úlekem uskočil, popadl vizitku a skočil po hlavě do křoví. Luxusně oblečený muž vystupoval z tmavě modrého Lexusu. Poznávací značku nedokázal přečíst z úhlu ve křoví. Mířil k Davidovi. Úlekem ani nedýchal. Muž popadl sako, očistil si zablácené boty o chodník a ujížděl jako poprvé. Kroutil při chůzi hlavou sem tam, jako by něco nedovedl pochopit.

,,Uf… Neviděl mě,“ nahlas si oddechl. Zadýchaný, vystrašený, ale vzrušený ještě seděl v křoví asi patnáct minut. Pak vylezl celý špinavý s hlavou pokrytou mokrým listím. V ruce svíral jeho vizitku a díval se na ni. Otočil ji, na zadní straně bylo napsané heslo, které mohlo vypovídat o jeho firmě: ,,Budete překvapeni, jak přesně jsme schopni zachytit realitu.“

Seděl v metru a s napětím očekával další zastávku. Náměstí Republiky. Slunce se odráželo ve výlohách luxusních butiků, které míjel a sledoval jejich čísla. Konečně došel k číslu patnáct. Než vešel, zapálil si cigaretu.

- ,,Dobrý den, jsem tu. Mám doručit panu Egonu Burešovi jistou zásilku.“

-,,Chvilku strpení.“

- ,,Žádnou zásilku nečekáme. Ale prý můžete jít nahoru, páté patro. Vyřídí to s vámi pan Bureš osobně.“

Zaradoval se. Došel chodbou až k výtahu. Zmáčknul tlačítko na železných dveřích výtahu. Druhé patro, které míjel odhalovalo celou budovu zevnitř, protože dveře výtahu byly z jedné strany prosklené a dovolovaly slunečním paprskům, aby svítily skrz. Dole byla malá kavárna, ovšem stoly i židle byly schované pod střechou. Ve výtahu stála ještě jedna žena v saku. Viděla jeho udivený pohled na stoly dole.

,,To víte, asi se nechtěly nikomu utírat. Lidi dneska nic nedělají zadarmo,“ sarkasticky se uculovala žena a vystupovala ve třetím patře.

-,,Tak naschle.“ Posléze vystoupil. Z výtahu se ozvalo: ,,Páté patro, prosím vystupte.“ Další prosklené dveře s kovovými rámy. Někdo zevnitř zmáčkl tlačítko a on je mohl lehce s klapnutím otevřít. Pomalu se dovíraly.

-,,Prosím pokračujte až na konec chodby. Pan Bureš tam na vás čeká ve své kanceláři.“

-,,Děkuji,“ odpověděl nadšeně David perfektně namalované mladé sekretářce v upnuté sukni s hlubokým výstřihem.

Procházel po šedém měkkém koberci lemovaném řadou květin v květináči. Vzal za kliku, jenže nešla otevřít. U ní byla speciální červeně blikající plocha, kam se měl vložit prst- ,,Vstup jen na dotek, mazané,“ zašeptal si David. Zevnitř někdo zatáhl za kliku a uviděl vysokého hubeného muže. David se úlekem ani nepohnul. Muž měl v rukách desky, kruhy pod očima a jeho bílá pleť byla skoro jako ta její. Byl oblečen v nejlepším saku a na krku mu visela drahá kravata.

- ,,Dobrý den, pojďte se posadit. Tak co pro mě máte?“

- ,,Víte, já vás nechci obtěžovat. Jen jsem našel na procházce tyhle vizitky, a říkal jsem si, že asi budou vaše. Říkal jsem si, že by vám mohly chybět.“ Bylo vidět, že pan Bureš si stírá studený pot z čela. Jeho svědomí mu pokládalo otázky: ,,Ví o jeho ženě? Viděl ho snad? Ne, nemohl ho vidět. Jen prostě našel jeho pouzdro na vizitky.“

- ,,Děkuji vám mockrát. Nevím, kde se tam vzaly. Tedy- kde, že jste je našel?“ vytržen z úleku se nakonec vzmohl k odpovědi a snažil se zjistit, co ví.

-,,U hřbitova. Asi jste byl někoho navštívit a prostě vám vypadly,“ vymyslel si hned přesvědčivě David. Pak se na něj podíval s významně pozvednutým obočím, jakoby čekal odpověď.

-,,Ano, ano… Byl jsem někoho zrovna včera navštívit. To určitě musí být ono. Co jsem vám dlužen?“ došlo i panu Burešovi, že by měl přikývnout.

- ,,Nic mi nedávejte. Ale měl jsem takový nápad. Víte rodina mě nutí, abych si sehnal nějakou práci, tak jsem chtěl vědět, jestli byste o něčem nevěděl,“ David si vzpomněl na slova ženy ve výtahu, která mu probleskla na chvíli hlavou.

Zase se ozvalo svědomí pana Bureše: ,,Co teď? Ví snad něco? Nebo si skutečně myslí, že mu za vizitky nabídnu práci? Co mám teď proboha dělat?“

-,,No víte, jenom jsem se zeptal. Jestli o ničem nevíte, taky nevadí. Jen jsem si říkal, taková pěkná kancelář, plasmová televize, kožený gauč, nejdražší počítač, který jsem kdy spatřil… Třeba byste mi na oplátku mohl pomoct, když se sem táhnu kvůli vašim vizitkám,“ smlouval David dál, když se ani po dvou minutách nedočkal žádné reakce.

-,,Víte, tohle já normálně vůbec nedělám, ale myslím, že sháním nového osobního řidiče. A vy jste přímo ideální adept, protože vidím, že se vám dá věřit. Řídíte dobře?“

-,,Kdysi jsem jezdil v autech závody, takže myslím, že nějaké znalosti mám.“

-,,Tak přijďte na zkoušku zítra v devět hodin. Budu potřebovat odvézt na schůzku do Pařížské, a od vás potřebuji záruku, že tam do půl desáté budeme, a poté tam na mně opět budete čekat přesně ve čtvrt na jedenáct před budovou. Jestli nevíte, kde tam parkovat, tak si najděte všechny dostupné informace. Pokud to poprvé zvoráte, další šance už neexistují.“

Cestou z metra procházel přes kamenný most a šel kolem onoho hřbitova. Blížil se podzim. Míjel ho s velkou úlevou, oddechl si.

Druhý den ráno stál před prosklenou recepcí Dentonu.

,,Sjeďte výtahem do garáží, už tam na vás čeká,“ ozvala se recepční. Pan Bureš již stál u svého tmavě modrého auta, a nakládal tři kufříky do auta. Všechny byly černé, kožené se zavíráním na zlatý zámek s kódem.

-,,První zásada. Nikdy se neptejte, co je jejich obsahem a ani náznakem se o to nezajímejte. Prostě nesnažte se je otevřít, nesnažte se mě na nic ptát, a obstojíte,“ díval se významně na všechny tři kufříky. David jen pokrčil rameny a otevřel panu Burešovi dveře.

Čekal na jediném možném místě, kde se dalo parkovat. Najednou se odněkud vynořil pan Bureš.

-,,Stavíme se někde na oběd, už začínám mít hlad.“

 -,,Jíte sushi?“

- ,,Cože? Já.. V životě jsem to nejedl.“

-,,Tak aspoň bude legrace a něčemu se přiučíte. Nerad jím sám.“

-,,Máte ženu a děti?“

-,,No, děti nemám, a ženu jsem měl, než se rozhodla, že odjede za svým milencem do Ameriky. Víte to bylo složité. Já jí celý život miloval, a pak jsem zjistil, že asi není všechno tak ideální, jak by to mělo být. Spoustu věcí jsme si prožili. Zjistili jsme, že nemůžeme mít děti. Ale to ničemu nebránilo, abychom si užívali dovolené v exotických zemích, chodili spolu sportovat, bavit se o všem možném… Jenže pak potkala na jedné z dovolených někoho jiného. Po čase jsme ještě spolu žili, ale ona jezdila na víkendy k němu. Vařila mi večeře, ale už jsme ani postel nesdíleli. Cítil jsem se sám a chtěl se od ní oprostit. Přihlížel jsem pět let tomu, jak se každý týden koupe v našem bazénu, dává si saunu nebo cvičí v posilovně. To všechno jen, aby vypadala dobře pro něj. Když zůstávala doma se mnou, ani se nenavoněla, zato když šla někam s ním, cítil jste ten závan už ve dveřích, když jsem přicházel…“

 David se snažil marně nabírat sushi hůlkami, ale asi na třetí pokus mu kousek odlétl z talíře.

 -,,Vezměte si vidličku. Někdy jiný způsob přijímání věcí znamená, že budete schopen víc si odnést než normálně.“

-,,V mém případě to jistě platí.“ Poprosil servírku, aby mu donesla klasický příbor a oba se lehce pousmáli. Pak pan Bureš celý oběd zaplatil a poprosil Davida, aby ho odvezl zpět ke kanceláři.

-,,Už u něj pracuju týden. Celý týden pracuju pro vraha, a nejsem schopen nic zjistit. Vážně bych to asi měl říct na policii,“ David ležel na posteli a jeho myšlenky se hlásily o slovo. Když v tom mu zazvonil telefon.

-,,Dobrý večer Davide. Prosím vás potřebuji, abyste vyzvedl v jednom skladu jistou dodávku. Opět bude platit pravidlo, že se nebudete dívat, co je v ní. A odvezete ji do Berlína. Lepší bude, když vás po cestě nikdo nezastaví, byly by zbytečné komplikace. Zastavte se zítra v devět hodin ve firmě a já vám sdělím adresy,“ naléhavě a tajuplně sděloval pan Bureš.

David projížděl prázdnými ulicemi za Prahou a hledal nějaký sklad. Nechal tam svoje auto a vyzvedl si bílou prostornou dodávku. Otevřel dveře a v jejích útrobách se zjevilo šest dřevěných rakví. Udivený k smrti odstoupil. Okamžitě nasedl do dodávky a s hrůzou v očích jel zpět do firmy. Cestou zavolal na policii, aby přijeli na Náměstí Republiky do firmy Denton. Tentokrát ani nevolal výtah, vyšel po schodech až do pátého patra sám, zatímco křičel na recepční: ,,Nikomu laskavě nevolejte, že jdu nahoru!“

-,,Vím všechno, co jste udělal. Viděl jsem vás tu noc na hřbitově, jak zakopáváte svojí ženu. Teď jste mě pověřil, abych dalších šest mrtvol někam převezl. Odmítám tohle podporovat. Jede si pro vás policie.“

-,,A kde je ta dodávka? Nemám čas na zvídavé otázky policie. Všechno vám vysvětlím. Zaprvé, víte, čím se zabývá moje firma?“

-,,Ne. Tuším asi nějakou grafikou či fotkami vzhledem k vašemu logu.“

-,,Mýlíte se. Zhotovujeme voskové figuríny na zakázku. Do filmů, celebrity do muzeí… Mojí ženu bych skutečně nejraději zabil, ovšem odjela, takže jsem neměl tu šanci. Chtěl jsem jí pohřbít, abych se vyrovnal s minulostí. Víte, jak je těžké žít s vědomím, že vás opustila žena vašeho života?“

-,,Hm… A co ty rakve? Pojďte se mnou, chci to vidět.“

Pan Bureš otevřel dveře dodávky a odhrnoval postupně víka.

- ,,Tak tohle je Brad Pitt. A tohle je jeho Angelina. Měli jsme je tu na opravu, protože je někdo zničil ve voskovém muzeu v Berlíně a my jsme jediná firma v celé Evropě, která se něčím takovým zabývá.“

-,,A proč jsem se neměl dívat do těch kufříků a následně do té dodávky?“

-,,To kvůli utajenosti. V kufříkách byly návrhy a fotky některých dokončených figurín. V dalších rakvích leží jiné celebrity, které ještě nebyly spatřeny. Kdyby tyhle fotky byly volně v každých novinách, kdo by pak do toho muzea přišel?“

-,,Ježišmarja,“ chytal se za hlavu. ,,Můžu teď odjet domů? Já… Cítím se trapně,“ s omluvným tónem v hlase ze sebe soukal David. 

-,,Domů můžete, ovšem nejdřív si vyřiďte tu záležitost s policií. Nechci ztrácet s ničím čas, musím teď odjet na důležitou schůzku,“ důležitě nasedl do svého modrého auta pan Bureš.

-,,Jistě, bez obav. A ještě jednou se omlouvám,“ volal za ním David.

Nacházel se v zahradnictví, poblíž domu, kde bydlel.

-,,Vezmu si tuhle lopatu.“

-,,Tak to bude devět set korun, prosím,“ zašveholila prodavačka příjemným hlasem.

Unavený z vysvětlování celé příhody policistům vyšel ze zahradnictví a opět ho čekala cesta přes hřbitov. Začal kopat nově zakoupenou lopatou. Už byl asi metr hluboko, ale nemohl na nic podivně měkkého, ale tvrdšího než byla hlína jako předtím, narazit. Zoufale se snažil kopat dál a dál, až padnul vyčerpáním na zem.

 Mrtvola už byla pryč! Ujížděl zpátky do firmy.

-,,Vždyť on to na mě celý musel nastražit. Aby zjistil, jestli něco nevim nebo jestli mi může věřit v jeho prapodivným podnikání,“ chytal se zase za hlavu David. ,,Jenže teď mi policie neuvěří už nic,“ sedl si na kámen před firmou, potahoval z cigarety a otíral si slzy z očí.

Veškeré věci byly sbaleny, recepční tu nebyla a na horním patře byla obrovská cedule ,,PRONÁJEM“.

---