Ztracena ve vyšších přáních

Nečtěte dál, pokud čekáte nějaké zásadní zvraty. Je to spíše odpočinková věc.

Ztracena ve vyšších přáních

Zoufale vyběhla ven, aby se nadýchala trochu čerstvého vzduchu. Měla pocit, že kdyby déle zůstala, stěny kolem by ji pohltily. Každou minutu se ozýval zvuk ledu padajícího ze střechy a ona si nebyla ničím jistá. Pomalu popadla krabičku, otevřela ji a z druhé levé kapsy vytáhla zapalovač. Roztřesenýma rukama se snažila zapálit cigaretu, kterou pevně třímala v ústech. Začala popocházet sem a tam, jakoby ani netušila, kam mají její kroky směřovat, a popotahovala přitom silně ze své cigarety. Po chvilce se zadýchaně zastavila, potáhla kouř z cigarety a vracela se domů. Cestu osvětlovaly pouliční lampy a bylo vidět její osamocené stopy ve sněhu.

,,Budeme to ještě probírat, nebo už jsi konečně skončil?“ zeptala se ho s mírně rozpačitým výrazem, který měl naznačovat, že už nemá následovat nic. Nic než ticho. Ach, jak si myslela, že to celé bude snadné. Neměla nejmenší potuchy, co to znamená s někým žít. Někoho podporovat neustále v jeho přáních, kariéře a dovednostech.  Přehlížet některé vlastnosti a nemít už nikdy úplné soukromí.  A přece to asi tušila. Jednou to procitnutí přijít muselo. Dříve snila o tom, že bude milující věrnou přítelkyní, nikdy se nepřihodí to, co tolika lidem před ní. Věřila, že až potká někoho, kdo jí bude schopen chápat, život bude o tolik zajímavější, a ona nebude potřebovat nic než lásku.

Ulehla do postele a dívala se do dálky. Ta prázdnota, co v ní byla se slovy nedala popsat. Myslela, že bude brečet, a věděla, že by jí to ulevilo. Jenže nemohla. Nechtěla být tak zranitelná, nevěděla, co se  děje. Neměla možnost si něco připustit a to ji ubíjelo.

On přišel, sedl si na kraj postele, odhrnul ji deku z ramen a snažil se ji pohladit. Neměl tušení, co se přesně stalo, ale věděl, že ji chce obejmout.  Vždy, když se hádali zapomněl důvod hádky hned vzápětí. Potřebuje ji. Nemohl by bez ní žít. Jeho cílem bylo, aby se cítila šťastná, tak proč tomu tak není? Pomalu se odvážil sednout si blíž k ní a šimral ji v jejích dlouhých blonďatých vlasech.  Ve světle velké bílé lampy vedle postele se leskly a hrály více barvami. Měl pocit, že když ji neobejme a nebude všechno zase stejné, jako předtím, než se začali hádat, asi se jeho srdce rozletí na tisíc kousků. Bál se její reakce a proto se zeptal. ,,Můžu tě obejmout?“  V těchto situacích byla zkrátka nevyzpytatelná. Ona se otočila a bylo vidět kapky stékající po její sametově hebké tváři. Nevěděla, jestli má něco říkat, ale věděla, co cítí. Chtěla cítit jeho nos vedle toho jejího, cítit jeho vůni a slyšet jeho dech.  Vždycky, když  měla pocit opravdového bezpečí, dělala zvláštní věc, o které ani nevěděla. Začala pomalu pohybovat hlavou nahoru a její nos se dotýkal toho jeho. Najednou se z jejích úst dralo ven: ,,Promiň, já jsem to tak nemyslela. Já jen… Cítím se sama. Nemám nic než tebe, a mám pocit, že tě ztrácím.“  Bylo správné, že měla jen jeho? Neměla by si oprášit stará přátelství a poznat jiné nové lidi? Co mohlo být ale lepší, než být s milovanou osobou a chtít pro ní to nejlepší? Dokud věděla, že on je schopen pro ni obětovat to samé, říkávala si, že je to jediné správné řešení.

Přitulil se k ní a na povrch se drásal nepříjemný pocit výčitek svědomí. Proč ji nedokáže udělat šťastnou? Neměl by ji nechat žít její vlastní život, aby ho nemohla obvinit ze svého neštěstí? Nebylo by to tak lepší pro ně pro oba? Jenže bude i pak on pro ni důležitým? ,,Myslím, že bys měla zkusit být víc samostatná. Neohlížet se tolik na mně. Já vím, že ti na mně záleží a mně nebude na tobě záležet o nic míň, když budeš mít i části života, o kterých já jen uslyším.“  

Zalezla hlouběji pod deku a přemýšlela o těch slovech, co právě dozněly jejich ložnicí. Otočila se k němu zády, přiměla jeho ruku ji obejmout a předstírala, že spí. On si přivoněl k jejím vlasům a usoudil, že je lepší nechat veškeré další debaty na zítra.

Ráno uslyšela, jak ji někdo jemným hlasem budí. Pomalu otevřela oči, aby uviděla matně mžourajícím pohledem před sebe. ,,Miláčku, je ráno. Musíš vstávat do práce.“ Vysoukala se z pod světle fialové přikrývky  a odkráčela do koupelny ještě mírně vrávorajícím ospalým krokem. Při ranním čištění zubů a snažení udělat ze sebe aspoň trochu hezkého člověka,  přemýšlela o jeho včerejších slovech. Jak mohla utéct z tohohle života, jen na chvíli, když ji kolem obklopovaly ulice a domy plné lidí, kteří se na chvíli zdáli být přátelští, ale nikdy ji nemohli nahradit její opravdové přátele? Nikdy nelitovala rozhodnutí, že odjela. Nikdy totiž nemusela. Možná, že lže sama sobě. Vlastně jednou měla ten pocit. Chybělo jí vědomí, že je někde opravdu doma, že zná každé zákoutí města a přemítala si, jestli tehdy měla opravdu odvahu, aby to vzdala.  

Sešla stále ještě pomalým krokem dolů, aby postavila na čaj. Na staře vypadajícím plynovém sporáku se vyjímala snad ještě starší čajová konvice. Jenže byl to pouhý dojem, celá kuchyně tak byla jen stylizovaná.  Z lednice vyndala sýr, džus a nějaký zbytek šunky. Vše připravila na ručně malovaný bleděmodrý talířek.  Pak z mrazáku vyndala zmrzlé žemle, které nechala pár minut rozpéct v troubě a donesla je na menší dřevěný stolek, který byl za zákoutím kuchyně. Posadila se na mohutnou masivní židli a upíjela džus z plné skleničky. Prošla chodbou, kde ještě dohoříval zbytek dříví v krbu a ucítila příjemné teplo. V krabičce měla už jen posledních pár cigaret, ale to ji nevadilo. Vzala stříbrný benzínový zapalovač, na kterém byl viditelný nápis: ,,Just married for a while“(sezdaní na chvíli). Jeho význam byl podobný jako třeba spojení ,,Solidní nejistota“, která panuje v každém vztahu, dokonce i manželském.  

Zděšeně se podívala na hodinky a zjistila, že by už deset minut měla být pryč. Popadla kabelku, odběhla nahoru dát mu polibek a nasedla do luxusního černého sportovního auta . Pracovala v jedné malé firmě, která sídlila vedle jedné známé cestovní kanceláře, a byla redaktorkou jednoho z místních ekonomických časopisů. Uměla obstojně anglicky, takže pro ni nebylo problém cokoliv napsat. Vlastně tohle místo získala díky příteli. Vždycky chtěla psát, ale nikdy si nepředstavovala, že bude žít v Anglii. Praha pro ni měla jedinečné kouzlo, dokonce mohla cítit odlišnou vůni, když se procházela v létě ulicemi.   Čerpala inspiraci při pohledu na rozlehlá pole kolem místa, kde žila. ,,Na kamenech“ si vždy sedávala, když chtěla přemýšlet o samotě.Tak, aby ji nikdo nerušil. Bylo to neobyčejné místo, kde se rozprostíralo pár velkých balvanů a při pohledu dolů jste viděli vlastní odraz ve vodní hladině. Občas ten odraz narušovalo spadané listí, které kývavým pohybem slétávalo dolů z větví. Ty ovšem nenarušovaly výhled, ba naopak dokončovaly úplný obraz celé scenérie.

Cestou na oběd procházela před Cambridgeskou univerzitou po dlážděném chodníku. Říkala si, že se tam snoubí historie se současností, protože viděla mladé lidi vycházející z areálu, ale goticky vzhlížející architektura napovídala o bohaté historii. Udržovaný zelený trávník se rozprostíral kolem mohutně vzhlížejícího kolosálního objektu. Naproti byla menší cukrárna a ona měla chuť na něco sladkého. Zaběhla tam a na první pohled ji padnul do oka kávový dort. Vzala ještě jeho oblíbenou bonboniéru a vracela se procházkovým krokem zpátky do kanceláře, která byla na rohu Barton Road a Grange Road.

Přijela domů, vypnula motor a uklidila nádobí, které zbylo po snídani. Z lednice vytáhla mražené kuře, jenže usoudila, že asi nestihne rozmrznout, a tak objednala pizzu.  Za chvíli se ozvaly šramotivé zvuky z garáže. Věděla, že právě přijel. Přichystala celý stůl a čekala na něj v chodbě, kde odklepávala popel z cigarety.

,,Ahoj miláčku, tak už jsem doma.“  Přišel s velkou černou taškou, do kuchyně na pult vyložil stoh dokumentů a vrátil se do chodby. Měl v úmyslu říct něco o tom, že by měla přestat  kouřením, ale vždycky, když se o něco takového pokusil, opáčila ,,Pamatuješ, kdo mě to sám naučil?“. A tak se radši už dál k tomuto tématu nevyjadřoval. Dal jí pusu na tvář, ona ji opětovala a pak šla do kuchyně a on ji měl následovat. ,,Zavři oči, chci ti něco dát.“ Stál celý překvapený a matně si vzpomínal, kdy od ní naposledy dostal nějaký dárek jen tak. Nebo snad měl narozeniny?  ,,Tááák, můžeš je otevřít.“ V jeho rukou se objevily dvě menší krabičky. V jedné byla jeho oblíbená bonboniéra a tu druhou se chvíli zdráhal otevřít, aby náhodou neměl nešťastný výraz. Po celém dni byl ztrápený a věděl, že musí překonat ten současný výraz a změnit ho rychle na ten nehorázně šťastný. Krabička ukrývala jeho opravené hodinky. ,,Jak jsi je stihla vyzvednout, říkala jsi, že budeš mít hodně práce… Děkuju, jsou nádherné!“ Ona pohotově natáhla ruce: ,,Počkej, já ti je zapnu. Říkala jsem si, že když už půjdu do práce o deset minut později, neuškodí, když se pro ně zastavím a místo toho přijdu ještě o něco později. Myslela jsem, že ti udělají radost. Když jsi jiné nechtěl, tak aspoň tyhle musí vypadat jako nové.“ 

,,Víš, já… Chtěla jsem dnes vlastně s tebou něco probrat. Mám v úmyslu jet na nějakou dobu zpátky.  Do Prahy. Jenže jsem si uvědomila, že nevím, jak to vyřešit. Máme tady auto, dům, práci… A já si vůbec nejsem jistá tím, na jak dlouho vlastně pojedu. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys byl ochotný jet se mnou. Měl jsi pravdu, že musím začít žít svůj život. Jenže já jsem se kvůli tobě vzdala toho svého, takže teď nemám jinou možnost než zjistit, jestli to náhodou není to, co opravdu chci.“

Překvapeně zíral na nové hodinky na své ruce a po chvilce vykřikl: ,,Já jsem myslel, když jsme se bavili včera, že budeš žít svůj život tady.“

,,Copak tady mám nějakou šanci žít svůj život? Tobě možná přijde, jak jsou všichni k tobě ohromně přátelští a stačí ti pocit, že jsme sem nikdy tak úplně nezapadli. Jenže, víš, já se tady nikdy necítila doma. A chtěla bych to změnit, ale bez toho, abych zjistila, kam vlastně patřím , to asi nepůjde.“  Cítila, jak svůj boj pomalu prohrává, protože věděla, že jeho argumenty jí ten nápad rychle vyvrátí. Nenechala to ale zajít tak daleko, protože vzápětí mu jen ukázala letenku. Jenže na stole byla jen jednosměrná letenka a žádná zpáteční. On se podíval na datum letenky. Měla by odjet už za týden. Od kolegů v práci často slyšel, že jsou štěstím bez sebe, když jejich manželky nebo přítelkyně odjedou na kratší cestu a mají chvíli klid. On si ale nedovedl představit bez ní jedinou noc, jediné ranní probuzení. A to všechno, když si neměl být jistý ani jejím návratem. Ne. Prostě ji nemohl nechat jen odejít. Začal přemýšlet o tom, jestli by nemohl odletět s ní. Jenže jeho firma se potácela v celkem těžkých problémech spojené s krizí, která dolehla i na jeho odvětví. Sice ho nezasáhla tolik jako třeba právnické firmy, ale on měl nejdříve menší překladatelskou firmu. Během let z ní vybudoval největší firmu svého druhu v Anglii a nechtěl kvůli jejím rozmarům cokoliv zanedbat. Jenže stále ho užíraly nejčernější představy o tom, co asi chce v Praze dělat, s kým, jestli se za ta léta s ním změnila,  nebo se bude chovat,  jako když se poznali. Měla tehdy spousty přátel, většina z nich ovšem byli muži, což mu vadilo.  Jeho uvažování přerušila právě, když dojedla a dívala se na jeho zamyšlený pohled. ,,Miláčku, já se půjdu vysprchovat a ty tady přemýšlej, co mi na to řekneš. Já jsem se už rozhodla, jen bych byla nejšťastnější na světě, kdybys jel se mnou. Ale když to nepůjde, tak se s tím smířím. Vím, že toho máš poslední dobou hodně.“

Po točitých schodech kráčela nahoru a na poslední chvíli se rozhodla, že si napustí vanu místo sprchy.  Jejich koupelna vypadala přírodně. Jinak se to říct ani nedalo. Kdysi ji navrhoval nějaký významný architekt, ale ona si přála, aby byla co nejvíc ,,normální“. Do jiných částí domu si vybrala moderní nábytek, ale proložený těmi věcmi, které část lidí považuje za nevkusné a ta druhá je obdivuje. Vana byla zvenku zvláštně přetřená nějakou zemitou barvou, která splývala se stěnami koupelny.  Vypadalo to zčásti jako jeskyně, ale na pohled velmi příjemně. Na straně, kde se vana napouštěla byla zkosená bílá dřevěná stěna a naproti okno, kterým se v noci daly pozorovat hvězdy. Na okně se vyjímala černá mřížka a pár sukulentů. Otočila kohoutkem směrem doprava a ozval se zvuk natékající vody. Z bílé skříňky vedle vany vytáhla dvě osušky a svlékala si všechny části jejího oděvu. Posadila se do vany, která už byla téměř z půlky napuštěná. Najednou zavrzaly dveře a v nich se objevil on. Uviděl ji tam ležet pod hromadou pěny a neubránil se lesklým očím. ,,Neopouštěj mě. Miluju tě. Nikdy bych nechtěl, abys byla nešťastná, proto ti dám svobodu, aby ses mi zase vrátila. Ale já mám strach z toho, že se ti někde nebo s někým bude líbit víc než tady. A jestli se to stane, já nebudu moct ani nic vyčítat tobě, ale sobě, že jsem celou tu dobu žil v sebeklamu. Nechtěl bych žít s pocitem, že jsi nebyla šťastná.“

Otřela si pěnu z šíje a pak polohlasem zašeptala: ,,Pojď ke mně, chtěla bych k tobě být blízko.“ Nemusela dlouho čekat, aby vyhověl jejímu přání. Oba jen leželi na svých nahých tělech a cítili vzájemně tlukot srdce. ,,Já ti nechci ublížit. Jediné, co chci je, že teď odjedu. Navštívím rodiče, babičku, brášku, pár kamarádek, možná se podívám do pár klubů a restaurací, kam jsem dřív chodila. Půjdu se podívat do školy, kde jsem prožila většinu svého mládí a potom zjistím, že jsi to nejlepší, co mě potkalo a bude se mi stýskat.“  Rád by jí aspoň chvíli věřil, ale stejně se mu nepodařilo mlčet: ,,A nebo taky ne… A nevrátíš se už NIKDY zpátky.“

Díval se na poslední věci, které mizely v útrobách jejího kufru. Nikdy neuměla moc dobře balit. Musel jí pomoci celý ten kufr přeskládat, i když ji nerad pouštěl, aby se tam vůbec všechno požadované naskládalo. Ten pocit nikdy nezapomene, říkal si, když si naplno snažil uvědomit, že opravdu odjíždí a následující dny tu bude sám. Už dlouhou dobu nic takového nepoznal a měl obavy, jestli to zvládne. Třeba si bude moct opět přečíst některé z jeho oblíbených knížek, které netečně seděly na polici v jejich knihovně. Možná ,,Muž bez vlastností“ od Musila, protože jím na chvíli bude, když odjede někdo, kdo celá ta léta tvořil jeho osobnost už od raného mládí. Jaký je vlastně on sám? Měl někdy šanci to poznat?

Lákala ji ta představa. Bohužel, ať už to dělají ženy dobrovolně, či nedobrovolně, vědomě, či nevědomě, vždy mají tendence se více přizpůsobovat ony.  Aspoň podle jejích zkušeností. Viděla své kamarádky, které při prvním vážném vztahu byly schopny opustit všechny staré zvyky. Potom byly nešťastné a nevěděly, co s náhle nabitou svobodou. Jeho kamarádi byli i jejími, přitom se nikdy jimi vážně nestali. Byla šťastná, že tohle ona dokáže překonat.  Letěla do Prahy. Už zítřejší ráno. S pocitem předzvěsti všeho znovunalezeného sladce usnula, aby za pár hodin vstávala.

Ráno pro ni bylo těžší, než se zdálo. Nechala mu ve vysoké stříbrné lednici pár jídel, aby aspoň z této stránky nijak nepostřehl její odjezd, a pečlivě mu popsala, kde co najde. ,,Budeme si volat, že?“ ptala se s úzkostným pohledem. Ujistil ji, že ji bez věčné pozornosti určitě nenechá, a už nastupovali do černého mercedesu, aby byli na letišti včas.

Neměl rád loučení, ale moc jich nezažil. Ne těch, co by stály za přemýšlení. Při odbavení měl prosbu v očích, aby nejezdila a jeho psí pohled ji skoro utvrzoval v tom, aby ihned ten zbrklý nápad pustila z hlavy. Už bylo pozdě to vzdát. Navíc cítila zvláštní nutkavou potřebu něco takového udělat.

Čekal s ní na letišti, na umělohmotné nepohodlné sedačce a svíral ji na klíně. Ona měla hlavu zabořenou v jeho rameni a nasávala jeho vůni. ,,Dej mi svůj svetr. Potřebuju ho, protože si chci ještě dlouho připomínat tvoji vůni.“ Neváhal ani vteřinu a přetáhl ho přes hlavu. ,,Ne teď,  vždyť zmrzneš.“ vykřikla polekaně, ale s trochou pobaveného tónu. ,,Můžeš mě teď hřát ty.“

Seděli tam skoro dvě hodiny a už se měli rozloučit. Váhala, jestli už jít, nebo počkat ještě pár minut. Měla pocit, že jí těžknou nohy, ale přinutila se zvednout. ,,Tak půjdeme…“ pronesla statečně a v objetí procházeli celou letištní halou na jejímž konci si měli říct sbohem. Rvaly se v ní všechny pocity a měla sevřený žaludek, protože nevěděla, co přesně cítí. Z jedné strany obrovskou úlevu. Z té druhé by hned změnila názor na cestu i pár metrů od něj. On se tvářil, jakoby se nic nedělo, ale jen nechtěl přiznat, že není statečnější než ona. Bylo vidět, že jeho koutky cukají nahoru, i když očividně byly dole. Jeho oči se snažily smát, i když se jim chtělo plakat.

Vystoupila po přistavených schůdcích do letadla, a ihned jí přišla zpráva, což jí připomnělo, že by měla vypnout mobil. Seděla u okénka a dívala se na poslední útržkovité části Anglie, co zahlédla z okénka. Pršelo, bylo pod mrakem a na ploše, kde mělo letadlo vzlétnout se rýsovala vrstva vody. Vyndala mobil z kapsy a na skleněném displeji se jí objevila zpráva. Byla od něj:

,,BUDEME SI ŘÍKAT I TY NEJDETAILNĚJŠÍ POCITY. I KDYBY TO MĚLO STÁT VEŠKERÉ ÚSILÍ, I KDYBY TO MĚLO BOLET. CHCI VĚDĚT, JAK SE CÍTÍŠ, STOJÍM O UPŘÍMNOST. NECHCI, ABY TOMU BYLO NĚKDY JINAK. AŤ TI TA CESTA RYCHLE UTEČE. NEZAPOMEŇ, ŽE EXISTUJE NĚKDO, KDO STOJÍ O TVOU LÁSKU A NEDOVEDE SI BEZ NÍ PŘEDSTAVIT JEDINÝ DEN. ALE V TVÉM ROZHODNUTÍ SE NEOHLÍŽEJ, CHCI TĚ MÍT ZPÁTKY ŠŤASTNOU.“

Měl smíšené pocity. Byla sobota ráno, nevěděl, co s načatým dnem. Vždycky společně něco vymysleli, teď měl jen prázdnou vizi toho, co by mohl dělat sám. Snad si přečíst tu knížku? Jít se procházet v parcích, kde už léta nebyl, protože neměl zapotřebí poflakovat se po nebezpečně vzhlížejících čtvrtích? Přesto si řekl, že se nechce vracet domů, protože by měl akorát depresivní náladu a všude by hledal stopy jejího parfému, její věci a snažil by si vzpomenout na to, když byli spolu.

Zastavil se na snídani v jedné kavárně na  Grange Road, naproti byl symbol konzumního způsobu života, anebo také těch, co neměli moc peněz, což byl Burger King. Měl totiž nejlevnější jídlo, které bylo možné sehnat v restauraci. Asi si sedne na zahrádku, protože nějaká slečna tam zrovna otírala stoly a židle po dešti. Vybral si čerstvý džus, kávu a tvarohový dort a cestou ještě popadl noviny. Posadil se na stříbrné kovové židli, od které se odrážely paprsky slunce, rozložil noviny a připravil si kávu.  

,,Dáte si kávu?“ ptala se anglicky letuška. Nechtěla si kazit dojem z výborného anglického čaje s mlékem, a tak poprosila o šálek kávy. Dívala se stále ještě z okénka a náhle ji začaly přepadat myšlenky, jestli on k ní stále cítí už roky to stejné. Třeba také neměl čas to sám v sobě všechno přehodnotit a bude mu spíš vyhovovat, že se neuvidí denně.  Bála se všeho, co bude následovat, ale přesto měla nutkání odjet a ověřit si víru v něj i sama sebe.  Před očima se jí promítal jejich prostorný útulný dům anglického stylu. Byl porostlý břečťanem a pár květin na zahradě se přes zimu proměnily spíš v záplavu plevelu. Asi dva metry od venkovní stěny sem vítr zavál nějaké křoví, které působilo ledabylým dojmem. Právě tak celý dům měl působit, jakoby nestálo žádné úsilí se o něj starat. Prostě si jen stál a žil svým vlastním životem. V létě naopak uhlazenost místních trávníků dosahovala až soutěživé přesnosti. Květiny se předháněly v tvorbě nových květů a lemovaly chodníček úhledně poskládaný z kamenů. Ona si představovala, kde asi je, nebo co dělá. Potom si zopakovala větu, jejíž část byla: ,,žít svůj život a neohlížet se na něj…“ a tak se zase vrátila pevně na zem a snažila si zakázat jiné myšlenky, než na to, že obvolá všechny své přátele a známé, že je zpátky.

,,Nezašel bys po práci někam?“ neutrálně sdělil podřízenému, který byl i jeho dobrým kamarádem, a teď na něj překvapeně koukal. Přesně tušil, že se tak dívá kvůli tomu, že už celkem dlouhou dobu na tu samou otázku odpovídal negativně. Musel totiž domů za ní, protože chystala večeři, šli do divadla, kina nebo prostě jen neměl náladu. Greg byl rád, že na něj konečně má čas, i když nechápal pravý důvod. Greg nastoupil do auta a cestou mlčel. Vystoupili za polovinou King´s Road a vešli do příjemně vzhlížející irské hospůdky. ,,Ona odjela. Představ si, že odjela do Prahy.“ Vypadlo to z něj jako balvan. Greg se zamyšleně díval na etiketu jeho piva a pak prohlásil, že se mu něco nezdálo. Dřív by pravděpodobně uháněl domů bez rozloučení. Greg byl rád, že si konečně mohou promluvit o chlapských věcech. Když už začínalo být pozdě i pro Grega, kterého každou chvíli mohla začít shánět žena, dopili poslední pivo a odebrali se k autu. Greg se ztěžka vsoukal na přední místo vedle řidiče. ,,Já nechápu, jak můžeš pít to nealkoholický pivo. Vždyť to nemá žádnou chuť.“podotknul už lehce otupělý. To ho trápilo ze všeho nejmíň, nikdy výrazný rozdíl v těch chutích nepociťoval.

Dojeli o pár ulic dál, on vypnul motor a vystoupil z auta. ,,Gregu… Děkuju, že jsi dneska šel. Já se cítím… Tak nějak zase svobodný. Jinak. Máš to u mě.“ Greg si dával s odpovědí na čas a pak prohodil: ,,Začni žít, potřebuješ to.“ Ta slova doznívala jako špendlíky v jeho hlavě. Probodávala ta místa, která už jednou probíral s ní. Jeho život byl víceméně tady. Přišel studovat Harvard, a nikdy se už nerozhodl vrátit se. Přišel o iluze, že život není o penězích, a tak se rozhodl, že bude žít jen pro ni. Ona mu dávala všechny nemateriální hodnoty, které proplouvaly jeho životem. Byly jako injekce na žal, který cítil při každodenním zjišťování, že opravdové přátele si člověk hledá jen těžko.  Nebo byl možná trochu misantropem, který nepotřeboval k životu víc než ji?

Po týdnu se jejich hovory smrštily na pouhé debaty o jeho celodenní rutině a o jejím poznání životů lidí, kteří jí byly dříve blízcí. Některá poznání bolela, jiná příjemně překvapovala svoji stálostí. Její rodiče ji přijali s neobyčejnou ochotou a mohla zase bydlet v jejím starém pokoji. Dokonce navštívila jeho rodiče, kteří je pravidelně poctili návštěvou v Anglii. Jeho otec vlastnil podíl dvou dceřinných společností  firmy v Česku, kde byl většinovým vlastníkem, a jednou za tři měsíce si přišel zkontrolovat prosperitu obou firem. S jeho maminkou si rozuměla, protože byla duší umělkyně, ráda se vzdělávala a rozvíjela svůj intelekt. Rozhodně to nebyla žádná postarší panička, která by omezovala své vnímání na poslední model od pařížských návrhářů, nebo se smířila s vědomím toho, že člověk všechno obsáhnout nedokáže.

Ležela v pokoji, záře slunečního světla na ni dopadala skrz rolety na oknech. Vždycky obdivovala jeho disciplinovanost, tvrdohlavost a zodpovědnost. Dával přednost reálným podkladům před citovými rozhodnutími. Na jednu stranu věděla, že kdyby se ho zeptala, aby opustil práci, nikdy by toho nebyl schopen. Na stranu druhou také cítila, že kromě zodpovědnosti za věci týkající se i druhých, jí byl schopen odevzdat všechno. Kdykoliv si zamanul, že něco dokáže, vyplnilo se to. Nikdy neprahnul po uznání od druhých, ale když ho pochválila ona, oči mu zářily štěstím. Chyběl jí. Vztáhla ruku po jeho svetru a dlouze k němu přivoněla. Zvedla telefon z nočního stolku, aby mu mohla zavolat. ,,Dobré ráno, lásko. Jak ses vyspal? Jdeš dneska do práce?“ rozespale se jí snažil odpovědět ,,Samozřejmě, že jdu do práce a kdybys mě neprobudila, určitě bych se vyspal o poznání hůř.“ Pronesl se sarkasmem v hlase, ale myslel to dobře. ,,Víš, já ti chci něco říct. Zjistila jsem po těch čtrnácti dnech, že mi strašně chybíš. Ještě jsem se definitivně nerozhodla, že odjedu zase zpátky.“  V telefonu bylo slyšet, že se už úplně probuzený posadil, a přemýšlel nad odpovědí: ,,Já jsem myslel, že by ses už někdy teď mohla vrátit. Taky mi chybíš.“ Ona měla naštvaný výraz, ale nakonec řekla jen: ,,Prosím, nenuť mě do ničeho, co nechci. Mám v plánu si pořádně rozmyslet, jestli se vrátím. Neber si to osobně, chci s tebou žít. Jen bych chtěla zároveň vědět, že bys byl schopen udělat ty stejnou věc pro mě, jako já jsem udělala před lety. Tím tě do ničeho nenutím, jen si potřebuji ověřit, že mi to tak samotné vyhovuje. Také proto, abych ti nemohla nikdy nic vyčítat.“ 

V černé kožené vypasované bundě, která obepínala její boky, kráčela tmavou uličkou. Načesané vlasy do ohonu se pohupovaly do rytmu jejích podpatků. Zkontrolovala naposledy mobil a vešla do jedné mexické restaurace. Před lety to bylo její poslední setkání s ním. ,,Ahoj Leo!“ netrpělivě přešlapovala v přízemí. On vstal, vzal její bundu a pověsil ji na věšák. Měla pocit, že se zastavil čas. Naposledy se viděli právě tady. On tehdy studoval mezinárodní obchod, ona byla ještě na střední. Bavili se o spoustě věcí, a když se hovor stočil na téma vztahy, on jen sklonil hlavu. Rozpadl se mu vztah a na lásku už nevěřil. Ona mu povyprávěla stručně, co se rozhodla udělat. Že si chce být jistá svým rozhodnutím, nechtěla nic uspěchat. Věděla, že na tomhle rozhodnutí visí její další osud. S ním se nikdy necítila upjatě, neměla nikdy stanoveny žádné meze. Nemusela se ostýchat cokoliv navrhnout, o čemkoliv mluvit. Jen jí chyběl jeho názor na všechno. Dokázal dobře organizovat věci, uměl poslouchat lidi, ale nedokázal najít žádné řešení nebo odpovědi. Ona stála o to, aby jí někdo prokazoval svůj zájem tím, že ji usnadní rozhodnutí. Jeho životní filosofie byla nic neřešit, ale hlavně žít. V tomhle se jejich pohledy dokonale rozcházely, stejně jako jejich osobnosti byly k sobě přímými opaky. 

Procházeli na mostě, na jehož konci měla zaparkované auto. Kolem protékala Vltava a ona si připadala jako v nějakém snu. Nevěděla, jestli ten sen je dobrý, nebo špatný. Začínala se potýkat s výčitkami svědomí, protože Leo šel nebezpečně blízko k ní. Snažila se zrychlit nebo naopak zpomalit, ale zjišťovala, že ani jedno nepomáhá. Cítila se zvláštně, jakoby jí znovu bylo osmnáct a nevěděla, co dělat. Tou blízkostí si dokazovala svoji půvabnou ženskost, což už takhle přímo nepocítila dlouho. Rozloučila se, nasedla do auta a přislíbila, že se ozve v průběhu týdne. Byl to celkově příjemný večer, ale tušila, že na něm se moc nezměnilo. Byl to pořád ten stejný kluk, kterého poznala přes sedmi lety.  Pořád stejně impulsivní,  rezolutně odmítající řešit cokoliv jiného než přítomnost. Ona to považovala za nedospělé. Organizační schopnosti pro jeho firmu, kde pracoval už když spolu chodili,  měl skvělé. Ale sám si tak nějak nedokázal zorganizovat svůj život. Důležitá rozhodnutí týkající se jeho osoby odkládal na další dny. Jenže je nikdy nevyřešil. Částí se skutečně už nemusel zabývat, ale tu druhou si stejně musel nechat projít hlavou. Pak míval špatné nálady, které značily, že si s něčím neví rady. Jenže svěřovat se s problémy také neměl v úmyslu, protože nechtěl, aby je za něj řešili jiní. Ona mu vždycky tvrdila, že vztah dvou lidí má být právě o tom. On jí tvrdil, že život by měl být o tom, abychom jím nějak propluly a co nejméně se snažili zabývat tím, co nás trápí.  Když o tom zpětně přemýšlela, dal jí aspoň trochu ze svého optimisticky laděného pohledu. V tom byl rozdíl oproti jejímu současnému příteli, který byl vážný téměř v každé situaci. Když měl zrovna bláznivou náladu, dával to najevo jen jí. Možná proto ho její okolí označovalo za bezesporu hodně inteligentního, ovšem nepříliš spontánního. Věděl odpověď na téměř všechny otázky, které mu kdy položila. Obohacoval jí denně informacemi, které nevěděla. Rozšiřoval její vnímání světa o to, co je oba bavilo probírat. Na druhou stranu jeho hranice humoru byla někde jinde, připadal mu směšný pouze zlomek věcí v životě. Ona jeho pohled nesdílela, ale možná právě to byl důvod, proč on zapadal do anglické představy o ideálním životě. Také se neuměli povrchně bavit. Neustále měli na paměti všechny morální hodnoty a odvázat se dokázali jen když o sobě tak úplně nevěděli.

Párkrát si vyrazil na večeři se starými známými, s Gregem zašel ještě asi třikrát na pivo. Objevil nový rozměr jeho vnímání, když se uvolněně procházel kolem zhasnutých světel okolních domů. Nemusel o ničem přemýšlet, jen přirozeně pozoroval každý detail kolem něj. Jenže dnes neměl na programu vůbec nic. Byla zase sobota, udělal si oběd, napustil si vanu a najednou se mu zachtělo vyjít ven. Normálně by si vzal auto a jel by se někam projet, zahrát si tenis nebo golf. Bylo šero, když vyrazil. Zapálil si cigaretu, kterou už netřímal v ruce pár let, takže to vypadalo trochu neomaleně. Vydechl, aby se naposledy rozhodl, jestli kouř skutečně vdechne. Ucítil strašnou úlevu, která mu probíjela celým tělem.

Došel až do parku, který byl kus cesty od domu. V Miltonu se pohybovalo po nocích hodně podivných existencí. Došel až k výhledu na obrovské jezero, které vypadalo ponuře takhle navečer. Sedl si na lavičku a poslouchal hudbu noci, která doznívala v jeho uších za svitu měsíce. Vedle něj se z ničeho nic vynořila postava muže. Mírně se vyděsil, ale poté zjistil, že je to nějaký chlápek v obleku. Sedl si na tu samou lavičku vedle něj . Seděli, dívali se do dálky, a vzápětí bylo to ticho prolomeno. Hudba noci už nebyla slyšet, jen tlukot jeho srdce. ,,Co tady takhle navečer sám děláte?“ zeptal se ho.  Rozpačitě ze sebe lámal odpověď: ,,No… Nemám co bych dělal jiného. Nesnesu být už dál doma, protože mi ji tam všechno připomíná. A ona odjela pryč a nevím, jestli se ještě vrátí. A vy, co tu děláte sám?“ Muž v obleku váhal, jestli říct celou pravdu, nebo jen polopravdu. On si náhle povšiml, že má na sobě značkový drahý oblek, ale jeho nohy byly zahaleny jen do ponožek. Vždyť on neměl boty! Takže skončil tak, že tu sedí na lavičce s nějakým bezdomovcem…Ale muž pokračoval, takže měl šanci dozvědět se víc: ,,Víte, já jsem pracoval ještě nedávno v jedné právnické firmě. Byla na rohu Kensington Street a měla měsíční obrat několik milionů. Přijímala jen velké zakázky ze zahraničí a zabývala se koupí realit. Nikdy bych si nemyslel, že zůstanu na všechno sám. Teď tady sedím, a vidíte, stalo se. Firma začala propouštět, protože v krizi neměli zájem o zaměstnance, kteří pro ně dřeli několik let, protože takových tam bylo více. Žena mě opustila už předtím, protože jsem dřel jako kůň, abych něco dokázal. Dělal jsem to jen pro ni. Jenže ony to nechápou… A když jsem přišel o místo, podala žádost o rozvod, protože jsem už nebyl schopen platit jí alimenty. Teď mám akorát byt, pár liber v kapse a žádný důvod, proč jít dál.“ Pohnulo se v něm svědomí, protože si vždy dokázal živě představit, jaké by to bylo bez peněz. Jen neměl nikdy šanci to zjistit. Blížili se zpátky k domu,  muž v obleku ho následoval. Vyndal ze skříně nové boty, jejichž pohodlnost nikdy neměl šanci si ověřit.  Pán v obleku čekal před domem. On váhal, jestli ho má pozvat dál. Nakonec se rozhodl, že pěšky dojdou na náměstí a tam ho pozve na pizzu. Trpěl nezdolnou touhou poznat jeho životní osud, protože v něm nacházel podobnost s tím svým.

Přinutila se podívat se na hodinky. Bylo už téměř půl dvanácté dopoledne a ona se ještě nepřiměla vstát. Ležela na posteli a na mysl jí přišla podivná myšlenka, kterou chtěla už tolikrát vyřešit. Nechtěla se nikdy smířit s tím, že by byla průměrná. Dřív se snažila dělat věci jinak. Teď zjišťovala, že už ty věci jinak dělat nelze.  Nebylo jí už pětadvacet, aby se mohla rozhodnout někam odjet, studovat další vysokou školu a poznávat nové lidi. Možná se mohla pokusit, ale v tom ji bránilo to, že nechtěla být matkou v pětatřiceti. Musela se rozhodnout teď a přijít na odpověď, co je smyslem toho jejího života. Pro ni byl smysl alternativní pro každého člověka. Když o té otázce přemýšlela déle, usoudila, že pro ni  to je celá životní cesta. Šlo nejvíc o to, jak svoji cestu využije v poznání. Možná měla sobecké vidění toho jejího smyslu, ale pro ni to obnášelo i to, že někomu jinému cestu ukáže… A kdyby mohla vést jen jediného člověka, asi by mohla říct, že svůj život naplnila něčím smysluplným. Hlavní bylo, aby se oba ve svých údělech shodli a rozmysleli si, zda je chtějí uskutečňovat společně…

Obrátila se, aby vztáhla ruce po jeho bleděmodrém svetru a nasála jeho vůni. Potom si na něj položila svou hlavu a ještě na pár minut sladce usnula.

---