Tam venku Něco je !

    Trvalé dusno je násobeno šerem a nepřetržitým tokem tmavého a zapáchajícího kouře, který se valí odkudsi z dálky, kam se nikdo neodváží ani ve dne, kdy se stejně dým plazí po zemi a houstnoucí, tmavá mlha nedovolí, aby si oči navykly. Neustálý hluk těžebních vrtů a obrovských, ocelových strojů hučí do těžkého vzduchu nasáklého kyselým zápachem síry a spáleného masa, který nepříjemně štípe do očí a který každému obrací žaludek k zvracení, což si nikdo nemůže dovolit, protože získat normální potravu se stává obrovským problémem. Je skoro osm hodin večer, ale venku je téměř naprostá tma; občas je na obloze vidět kolem Měsíce cár mraku plujícího nekonečnou cestu své poutě. Těžba něčeho, na co si stejně nikdo nepamatuje přitáhla v minulosti několik dobrodruhů a těch, co si mysleli, že lehce zbohatnou; to vedlo k vybudování malé osady v okolí těžební lokality. Malá, dřevěná stavení pokrytá vrstvou mnohaletého zanedbávání tu stojí i přes dávné ukončení práce v důlních šachtách, z kterých vychází ten samý zápach a kouř, který se drží v těžkém ovzduší celého obydleného komplexu. Jen málo lidí, potomků dávných kariéristů, tu žije v neustálém strachu v malých domcích přebitých nepřeberným množstvím prken a kusů všeho možného zevnitř i zvenčí. Neumím vysvětlit to, co už delší dobu sužuje lidi, kteří se rozhodli žít zde nadále i přesto, že cítí stejně jako já, že venku je něco, o čem jim strach nedovolí mluvit a co jim nahání panickou hrůzu. Už samotná představa na blízký kontakt s něčím, co číhá venku v tom hnijícím vzduchu plném jedovatých zplodin, se vymyká reálnému uvažování, o které už místní usedlíci dávno přišli. Je mi teprve dvanáct let, ale pozoruji víc než zřetelně, jak toto ponuré a samotářské prostředí působí na lidskou psychiku, jak ji nabourává a pustoší stále víc, až i ze dříve statného skauta udělá ubohou trosku s výrazným tikem v obličeji. Nejméně to zvláštní klima působí na nás, na děti - pravda máme obrovský, neskrývaný strach, ale dlouhodobé následky zatím nejsou pozorovány; zatímco nejvíce se To podepisuje na starých a zejména opuštěných lidech. Tráví celé dny přemítáním hrůzných představ a umírají strachy v jejich malých, opuštěných domovech, tak lehce napadnutelným vnějším vetřelcem, že si to nechtějí namlouvat ani sami. Vše se dá dobře pozorovat na domácích zvířatech, dříve tak živých a hravých, a dnes, když prudký vítr bije do polorozpadlých okenic, leží schoulená v nejvíce nápadném místě místnosti, jakoby chtěla, aby byla stále na očích svým páníčkům, kteří je nedají napospas něčemu zlému, co cítí daleko víc než my. Pomalu se smráká a obloha je čím dál víc zatažená, až připomíná obří šapitó postavené kolem naší osady. Vím, že dnešní den je něčím výjimečný, vnímám to od samého rána, kdy mě vzbudilo kvílení větru, ženoucího se od jednoho domu ke druhému, až se jeho strašný řev ztratil někde hluboko v důlní šachtě mnoho let zasypané těžebními nánosy. Sedím na polorozpadlé, dřevěné posteli stojící pod oknem, které je z větší části chráněno přibitými prkny, z níž lezou ledabyle zatlučené hřebíky, dnes již rezavé. Náhle zazněl hustým vzduchem mohutný řev a suché listí na stromě před domem se třepetalo více než při běžném nárazu kvílejícího větru. Klekl jsem si, po kolenou došel až k oknu a zvídavě koukám ven škvírou zející mezi množstvím prken, jestli uvidím zdroj náhlého burácení. Vidím pouze tmu, na kterou si oči pomalu zvykají. Záblesk světla, rána čehosi, co právě narazilo na náš domek, až ho rozhoupalo v základech a přes tenké sklo umazané několikaletým prachem vidím ohyzdnou tvář pokrytou rudou srstí se žlutými zornicemi a ústa, která se šíleně smějí právě na mě. Celá zrůdnost tohoto okamžiku mě probodává a mrazí. Vidím, jak zvedá svoji obrovskou rudou tlapu, z které šlehají plameny a já úplně bezbranný přihlížím, když najednou udeřil… Tma. Probírám se, ležím na zemi vedle postele, jsem propocený a bolí mě hlava, na kterou jsem spadl. Jdu se napít do kuchyně a přemýšlím, co se mi to vlastně ZDÁLO.