Ale stále se k němu vracela

Vždycky si myslel, že nechat ji za sebou bude to nejjednodušší, co může udělat. Když se k němu ale stále vracela v podobě květin na stole, vůně pomerančovníků a pláče hlavní hrdinky jeho rozepsaného románu, začalo mu být trochu úzko. Ošem mávl rukou a pokračoval ve své už dávno narýsované cestě, podobající se křivolaké sinusoidě jedné aritmetické funkce. Míjel ji dennodenně v očích ocelotů a občas ji spatřoval v odlescích slunce na hladině kaluží čerstvě po dešti a v neznámých ženách s šálou, krokem nebo vlasy, které si u ní pamatoval. Ze setrvačnosti hladil v noci její prázdné obrysy. Někdy ji viděl v mihotavém zachvění záclony a jindy zase ve zbytku světla na podlaze v koupelně. Začal si být postupně jistý jednou věcí a to tím, že snažíc se od něj vzdálit jej neúnavně pronásleduje.

Když ji tedy konečně jednoho dne spatřil zhmotněnou v karamelových šatech a diamantovém náhrdelníku, tak bolestivě skutečnou a neprůhlednou, málem ji nepoznal. Pozdravil ji ale a pozdravil také malé dítě, co ji drželo za ruku a tiše si pro sebe broukalo. Sinusoida zakolísala a na chvíli se stočila do minusových hodnot, zmatená tou šeříkovou vůní a dvěma mělkými dolíčky, ale rychle se vzpamatovala a donutila jej zamumlat něco o hodině mandarínštiny, kterou musí stihnout.

Když odcházel, zaslechl jen, jak se dítě ptá „kdobyltenpán“ a jak mu odpovídá hebký povzdech, znějící jakoby z útrob kapilár na vnitřní straně stehen.