Hon na tygra

Lord Raleigh, oblečený v tlustém sametovém plášti podšitém sobolinou, se pohodlně rozvaloval na plyšové červené pohovce. Před ním stál stolek s vychlazeným šampaňským, vyblýskaným mosazným samovarem a pečlivě vyrovnanými sendviči s uzeným lososem. Jídlo osvětlovala jediná svíčka v měděném svícnu.

Lord byl pověrčivý, a tak bylo prostřeno kůží tygra, kterého skolil minule. Ten letošní prskal v kleci za lordem a Ivan Ivanovič ho šťouchal skrz mříže slepeckou holí profesora Isajeva. Bylo tradičně těsně před úsvitem v docích, stínidla plynových lamp vrhala šikmé stíny a dřevěné baráky tovární čtvrti poulily tmavá slepá okna do modrající tmy. Carevna Jekaterina se tyčila za klecí, velebná, olezlá a prorezlá, obří trup splýval s vlnobitím a pahýl komína stál jako v erekci před východem, na němž už byla znát v dálce světlá čárka. Domorodí nosiči postávali vedle natřásajícího se parního vláčku, který vesele bafal chuchvalce špinavého kouře, a škrábali se v rozkroku. Jen co vyjde slunce, tygr bude vypuštěn.

Dvě milenky lorda Raleigha se tulily k jeho bokům. Pravá, znuděný výraz na tváři, byla oblečená v rudých brokátových šatech lemovaných krajkou a ve výstřihu mezi ňadry jí leželo ladně umístěné bažantí stehýnko, ze kterého lord občas ukousl. Umělá měla nahé poprsí, vyleštěné pozlacené bradavky pokryté bažantí mastnotou se leskly v plameni svíčky a z podpaží jí trčely smotky drátů, v nichž občas studeně zajiskřilo. Lord se střídavě nakláněl k výstřihu Pravé a střídavě požitkářsky olizoval kovové prsy Umělé, která na něho hleděla bezvýraznýma skleněnýma očima a ospalým pohybem mu jezdila prsty po proplešatělé hlavě. Profesor Isajev seděl opodál a mlčky bafal z obrovského doutníku. Ivan Ivanovič močil na tygra skrz mříže a afektovaně se smál.

První sluneční paprsek se objevil za bokem Carevny Jekateriny a odrazil se od hnědé, vzdouvající se, olejovité hladiny v přístavu. Domorodí nosiči se pohnuli ke kleci jako jeden muž, zbraně připravené. „Na, čiči, na,“ vřískal Ivan Ivanovič a stříkal po tygrovi semeno, šelma nepříčetně řvala, vrhala se proti mřížím a zatínala do nich obrovské tesáky. Sliny stékaly na podlahu do kaluží moči.

 „Commencez-vous,“ zahuhlal lord Raleigh, aniž by vyndal z úst bradavku Umělé, a zálibně poplácal dlaní těžký kovový bok robotky. Pomalu se přesunul na její klín a objal tvrdý štíhlý pas křivýma nohama v sametových kamaších. Pravá se zatím pohodlně opřela na chaise longue potažené vyrudlým, na krajích roztřepeným sametem, natáhla bosé nožky s kovovými umělými nehty, zapálila si o svíčku a pomalu tahala z ožehlé cigarety. Bažantí stehno se jí svezlo na poodhalené bílé rameno jako mastný, okousaný náhrdelník.

Nejmenší a nejstarší z nosičů mezitím poslušně stiskl spoušť a obrovská narkotizační střela se zabodla tygrovi do boku, kde se vlastní vahou houpala nahoru a dolů. Narezlý mechanismus ihned spustil a se skřípáním vyprázdnil špinavou stříkačku plnou zlatavé tekutiny do útrob šelmy. Netrvalo ani pět sekund a mohutné zvíře se svezlo v bezvědomí na zem klece, z boku prýštil čůrek jasně červené krve. Ivan Ivanovič přestal hýkat, utřel si penis a opět jej zahalil do záplatovaného kaftanu.

Nosiči odemkli klec, zvedli tygra, přemístili na uhlák vláčku a odjistili brzdu, malá lokomotiva se dala skřípavě do pohybu a rozjela se do opuštěného továrního komplexu. Ivan Ivanovič vytáhl z kapsy obrovské zašlé cibule a zkontroloval čas. „Dvanáct minut,“ zachrochtal, natáhl mechanismus budíku a odplivl si. Lord nedal nijak najevo, že jej slyšel, místo toho strčil jazyk do propletence drátů v podpaží Umělé a blaženě sténal, kdykoli dostal ránu od namodralé jiskérky. Pravá vytáhla z umaštěného záňadří zrcátko a přemalovala si rty tlustou vrstvou krvavě rudé rtěnky.

Nosiči se mezitím rozmístili kolem ležení, kdyby se tygr náhodou vrátil po vlastní stopě, i když dobře věděli, že až se šelma probere z narkotika, bude ještě omámená a čich jí nebude sloužit tak, jako obvykle. Kdesi v útrobách Carevny Jekateriny něco zachrastilo a zapraskalo, jak se sluneční světlo namáhavě prodíralo děrami od rzi a voda šplouchala v opuštěných dutinách plných slizu, řas a krys. Profesor Isajev zahodil dokouřený doutník a dál seděl bez hnutí na svojí lavičce. V artritidou zkroucených prstech třímal svou slepeckou hůl mokrou od moči.

Pak zachrastily cibule, které Ivan držel v ruce, otevřela se malá dvířka na jejich spodní části a drobná kukačka, ze které trčela rezavá pérka, třikrát vykoukla ven a neslyšně zakukala. „Jdeme,“ zavelel Ivan. Nejmenší z nosičů zmizel za klecí a po chvíli se vynořil s pánovou oblíbenou pozlacenou kulovnicí z pažbou z dubového dřeva. S úklonou ji podal lordu Raleighovi, který vstal z klína Umělé, zhluboka se napil z hrnku s čajem smíšeným se šampaňským a vycenil zlaté zuby. „Alors, messieurs,“ zamečel zženštilou, ale dokonalou francouzštinou, poslal Umělé vzduchem obscénní polibek a poplácal si vzedmutý rozkrok pod sametovými kalhotami. „Au revoir, mes dames.“ Umělá se ani nepohnula, oslintaná mosazná ňadra s pozlacenými bradavkami se třpytila ve vycházejícím slunci. Pravá jen potáhla z téměř vykouřené cigarety  a típla ji Umělé o koleno. Profesor Isajev popotáhl nosem.

Zpoza klece se vyřítil začernalý železný kočár bez koně, vzadu chrčel a dýmal motor a zpod příklopu se draly proužky špinavě šedého kouře. Na střeše seděl Ivan a ovládal jej obrovskou zarezlou pákou, sedačky uvnitř se třpytily vyrudlou zlatou výšivkou, skrz níž se dral molitan. Lord přešel důstojným krokem k vozu a usedl do kabiny, Ivan zatáhl za páku a stroj se dal ihned prudce do pohybu. Nosiči se klusem rozběhli za ním s napřaženými puškami. 

Vůz sledoval dráhu továrních kolejí. Proplétal se mezi zpráchnivělými dřevěnými stavbami opuštěných doků, drncal přes místa, kde se kolejnice křížily s dalšími přicházejícími zleva i zprava a před jeho koly se s pištěním rozbíhaly krysy. Brzy dosupěl až do velké tovární haly, v níž stál opuštěný vláček Na uhláku prázdno, tygr se již probral. Ivan Ivanovič se ječivě rozchechtal. „Někde tu je, hej tygře, pojď si pro nás!“ Zvuk se rozlehl prázdnou halou bez odezvy. Lord shlédl z kabinky na zem a pak mlčky ukázal doleva do tmy haly, kde se na zemi červenala tenká krvavá stopa.

Narazili na něj na dvoře mezi odstavenými rezavými stroji prorostlými kopřivami, seděl na zemi a olizoval se. Když spatřil kočár, roztřeseně vstal a vycenil zuby v gestu, které připomínalo jak obranu, tak útok. „Hle divá šelma,“ zavřeštěl Ivan Ivanovič a dusil se smíchy, zatímco pootočil pákou, aby kočár vyrazil k tygrovi. „Střílejte, vaše lordstvo.“

„Oui, oui,“ opáčil lord nevzrušeně, zamířil puškou na tygra a vypálil. Pozlacená kulka se zaryla neškodně do hlíny nedaleko tygřího těla, šelma s kňučením poskočila na místě a opět bezvládně sklesla. „Mais non,“ sykl lord nespokojeně, nabil a střelil znovu, tentokrát trefil tygra do zadní nohy. Zmatená a omámená divoká kočka se svalila na bok, jak ji střela odhodila, pak pomalu opět vstala a šouravým krokem se pokusila zaútočit na kočár. Lord znovu vystřelil a tentokrát se minul o dobrých deset metrů. Kočár už byl blízko, tygr se přikrčil a z posledních sil se přichystal ke skoku. Lord Raleigh naposledy vypálil, kulka se odrazila od obrovského rezavého tahače a zaryla se Ivanu Ivanovičovi do stehna. „Kurva,“ zavřeštěl Ivan a zřítil se ze střechy, kočár se nekontrolovatelně řítil do zdi. Jeden z nosičů ale okamžitě naskočil a strhl stroj včas, zatímco ti ostatní se dali ihned do palby a tygr klesl pod jejich salvou na zem. „Gratuluju, vaše lordstvo,“ pištěl Ivan přerývaně a svíjel se bolestí na zemi.

Kočár zastavil a dýmal, nosiči zvedli prostřílené a zkrvavené tygří tělo a hodili je na malou zadní plošinu, vedle něj záhy přistál Ivan Ivanovič. Nosič na střeše pohnul pákou a kočár se rozjel opuštěnými halami zpět k tábořišti.

Mezitím zcela vyšlo slunce a Pravá se ovívala vějířem z labutího peří, Umělá seděla s nohou přes nohu a nanášela si leštěnku na nahá ňadra. Když spatřily kočár, obě ladně vstaly a Pravá upřela tázavý zrak na lorda. „Voila,“ odpověděl lord stručně a pohodil hlavou směrem k zadní plošině, kde ležel mrtvý tygr a raněný Ivan. Obě milenky důstojně přešly ke kočáru a usedly vedle lorda; ten se ihned sklonil k poprsí Umělé a začal je laskat, zatímco Pravá si zapálila další cigaretu. Kočár se prudce rozjel a jeho hrkání brzy doznělo v dálce mezi polorozpadlými staveními.

Carevna Jekaterina se dál věnovala svému skřípavému břichomluvectví. Na bývalé přístavní promenádě zůstal jen stolek s dohořívající svíčkou, šampaňským, samovarem, lákavě vypadajícími sendviči. A taky profesor Isajev, který zíral slepýma očima do země, artritidou zvětšené klouby pevně omotané kolem močí orosené slepecké hole.