Fahrenheit

„Věci se nikdy nezdají být takové, jaké by měly být. Myslíme si, že rozumíme světu okolo sebe, ale ve skutečnosti vidíme jen obal toho, čím doopravdy je. Taky jsem býval takový. Věřil jsem lidskosti, zprávám z novin, reklamám, politikům a historickým knihám. Ale vždycky vás jednou svět kopne do zubů a vy nebudete mit šanci vidět věci jinak, než jak na tom doopravdy jsou. Mé jméno je Lucas Kane. Můj příběh je o obyčejném muži, kterému se stane něco neobyčejného. Možná se mi to mělo stát. Možná to byl můj osud nebo karma. Říkejte tomu jak chcete, ale jednu věc však vím jistě. Nic už nebude takové, jaké to bylo dřív. Můj příběh začíná tady. Kde taky jinde? V New Yorku – hlavním městě vesmíru, které bylo jako šachovnicové pole vybráno k poslední velké hře osudu. Byl jsem jen bezvýznámný pěšák žijící svůj život. Dokud se té noci nezměnil můj život v naprostý chaos.“

Havran s peřím černým jako samotná noc prolétával líně po obloze. Ta se ve světlech vycházejících z monumentální Sochy svobody třpytila díky bezpočtu sněhových vloček. Vítr hlasitě hvízdal.
Téměř bylo možné cítit tu zimu jen z kvílení větru samotného. Vzdálená světla města se k havranu rychle přibližovala díky rychlosti s jakou létal. Miliony světel pouličních lamp a bytů vytvářelo nad New Yorkem téměř magický světelný příkrov.
Když zimní opeřenec prolétával ulicemi, padal těžký a vodnatý sníh. Na pár máchnutí černými křídly minul několik semaforů hrající červenými barvami a také stejně rudý, světelný nápis vytvořený z halogenových trubic, visící vysoko nad vchodem restaurace jménem Doc Dinner. V rychlosti proletěl kolem nízké budovy s hlasitým zakrákáním a zmizel v postranní uličce, kde se nakonec usadil v pootevřeném okně.
V potemnělé místnosti, ve stejné do jaké havran hleděl svýma zažloutlýma očima, stál muž. Močil do pisoáru a na sobě měl špatně sednoucí šedý oblek a stejně šedivé kalhoty. Na hlavě se mu leskla drobná lysina, kolem které měl pruh už značně prošedivělých vlasů.
Havran zakrákal. Ozvalo se šramocení, když zavadil peřím o mřížoví, připevněném k oknu. V koutě pokapávala voda a z kohoutku jednoho poškozeného umyvadla tekla dokonce drobným proudem.
Když kov jemně zaskřípal o keramickou mísu záchodku, muž s sebou trhl. Ne však kvůli zvuku, ale kvůli havranu, který stále hleděl dovnitř a nepříjemně vřeštěl.
V jedné z kabinek seděl se svěšenou hlavou mladý muž. Nehýbal se, až na pár trhnutí, jako by do něj někdo pozvolna pouštěl elektrický proud. Z jeho předloktí na zašpiněné kachličky odkapávala karmínově rudá krev. Když s sebou v tichosti ještě několikrát škubnul, vypadalo to jako by se marně snažil probudit z nočních můr. V pravé ruce, kterou měl stejně pořezanou jako levou, držel malý, ale ostrý příborový nůž. I jeho tenká čepel byla zašpiněna krví.
Muž v šedém obleku přešel k umyvadlu, kde se krátce, ale kriticky prohlédl. Brýle už by
potřebovaly opravit, protože měl už hodně uvolněné obroučky a poškrábaná sklíčka na tom také nebyla o hodně lépe. Povzdychl si. Už nebyl nejmladší. Jak si vůbec mohl myslet, že by mohl nějak zapůsobit na Kate? Chodíval do Doc Dinner hlavně kvůli ní, ale občas vážně pochyboval, zda by o něj vůbec mohla mít zájem.
Jeden z kohoutků nefungoval a tak použil vedlejší. Neměl rád taková místa, jakými byly veřejné záchodky. Působila na něj nepříjemně tísnivě.
V kabince s sebou muž znovu mechanicky škubl. Zdálo se mu o zažloutlém nelidském oku. Jeho černá panenka stále více a více vyplňovala jeho zorné pole. Několik záblesků a spatřil několik svící hořících tenkými plamínky. Ustaraný obličej postaršího muže a jeho brýle s šedivými obroučkami. Stovky svící. Měl pocit, že se mu snad každý snový záblesk vypaluje do každého koutu mozku. Hlasité zakrákání havrana. Tísíce svící. Obličej. Oko. Svíce. Oko. Obličej. To vše se mu míhalo hlavou obrovskou rychlostí jako v nepříjemném snu, dokud se to všechno nezměnilo v nezřetelnou šedivou šmouhu a on s trhnutím nezaklonil hlavu. Jeho oči se třásly, když se snažily zvrátit co nejvíce do hlavy, dokud většinu očního důlku nevyplňovalo bělmo. Pomalu vstal. Slyšel tlumené šplouchání vody, když si muž v obleku umýval ruce. Měl pocit, že snad není ve svém těle. Svět mu splýval v odstínech bílé a šedé.
Několikrát trhl hlavou na stranu, když ve svých snových vizích spatřil muže v zeleném kabátě. Jeho vysoká postava vstala z dřevěné židle. Podlaha byla poseta svícemi.
Pomalými, šouravými kroky se začal pohybovat směrem k neznámému muži. Jeho tělo s sebou neustále škubalo, jako při podivném záchvatu. Bylo s podivem, že nevydal ani hlásku. V tu chvíli mu v mysli novu vyvstal obraz postavy v zeleném kabátě. Kráčela po podlaze se zapálenými svícemi.
Když byl téměř za zády postaršího muže, prudce pozvedl ruce nad hlavu. Ten už se však ale stačil zcela otočit. Spatřil zakrvácené ostří v rukou tohoto krví zbroceného psychopata a chtělo se mu hlasitě zařvat. Ale čepel pročísla vzduch a on nevydal ani hlásku. Nemohl. Co dokázal, bylo vytřeštit oči náhlou bolestí a strachem. Jako by mu někdo vysál všechen vzduch z plic. Bolest ho absolutně ochromila. Jediné co byl schopen vnímat, byl pád, na studené kachličky podlahy zapáchajících po směsici čistících prostředků a moči.
Mladý muž počkal, až se jeho oběť svalí na zem, aby na ni mohl obkročmo dosednout celou vahou svého těla. Bez jakéhokoliv výrazu ve tváři a s očima zvrácenýma někam do hlavy znovu bodl. Pozvedl své paže nepravidelnými pohyby, aby mohl bodnout potřetí. Necítil okamžik, když chladná čepel projela tělem. Necítil ani teplou krev, která prýštila z čerstvé rány.

Když se muž už nehýbal, odhodil vrah čepel. Stále nad svým dílem klečel. Záda se mu prohly jako luk. Z rozpažených rukou kapala čerstvá krev. Pak už neviděl ani pomatené výjevy obličejů, svící a barev. Všechno potemnělo a on hleděl na mladičkou dívenku v zeleném kabátku. Pozorovala jej s nepřítomným výrazem, když k němu vztahovala ladným pohybem svou ruku. Pruce se nadechl. Připadal si jako by se potápěl v ledové vodě. Dopadl ztěžka na ruce a mrtvé tělo leželo přímo pod ním. V tu chvíli se mu však okamžitě rozšířily oči hrůzou. Vstal co nejrychleji to bylo možné, a rychle couval od výjevu, který se před ním odehrával. V tu samou chvíli si uvědomil kde je.

Co...co se to děje? Co jsem to udělal?

Šedivé oči se mu rozšířily úlekem nad sebou samým. Chtělo se mu křičet. Pomalu chladnoucí krev mu stékala po zápěstí . Předloktí měl v jednom ohni. Rohlížel se. Co proboha dělal na toaletách? Nepamatoval se, že by tam šel.

Já ho nechtěl zabít...bylo...bylo to jako sen. Jeho výraz vzápětí ztvrdl v kamennou masku.

Rychle...musím se odtud urychleně dostat. S touto myšlenkou si zmateně prohlížel místnost.

S vypětím všech sil se chopil těla, které usadil na záchodové míse. Kabinku pak co nejrychleji zavřel. Rychle. Jako by měl mrtvý znovu vyskočit. Nechutí se třásl. Chtělo se mu zvracet. Nikdy neviděl mrtvého člověka a teď to dokonce vypadalo tak, že je dokonce vrahem.
Černý havran, který až do tého chvíle scénu sledoval, několikrát zaskřehotal než odletěl pryč. Lucas se mezitím snažil aspoň trochu vytřít podlahu. Věděl, že hodně riskuje, ale stopy musely zmizet.
Nůž uschoval. Nestál o žádné důkazy. Když už téměř vyběhl ven, uvědomil si, že má od krve i oblečení. O rukách nemluvě. Musel být opatrnější.
Procházel kolem pultu restaurace a snažil se chovat co nejpřirozeněji. I když byl šokovaný a ztratil spousty krve, nechal na pultu restaurace několik dolarových bankovek. Až v tu chvíli si uvědomil jakou chybu udělal. Naproti seděl policista v zimní uniformě. Právě vstal a prosmýkl se loudavým krokem kolem Lucase. Přímo k toaletám.

Musím se odtud rychle dostat. Rychle...než sem dorazí policie!

S touto myšlenou vyběhl zběsilou rychlostí ven a přiběhl k taxíku, který parkoval hned přes ulici. Nevěděl co se stalo, ale rozhodně to tak nemůže nechat. Je nemocný? Jak mohl něco takového udělat?
 

27.1.
1:12 hod.
Doc Dinner
- 10 °C

Sníh jakoby si umínil, že prostě nepřestane padat tím neustálým a monotónním tempem. Co se New Yorkského počasí týkalo, bylo poslední dobou velice chladné.
Sněhovou clonou k restauraci Doc Dinner přijíždělo sportovní auto oražové barvy. Jeho kapotu zdobily dva černé pruhy a nyní i vrstva sněhobílých vloček.
V teple seděla uvnitř dvojice lidí. Mladá žena, běloška, s hnědými vlasy elegantně staženými do jednoduchého účesu a muž, černoch, v docela obyčejné pletené čepici a kožené zimní bundě.
„Tak jsme tady. Tohle je Doc Dinner. Zajímalo by mně, proč si vždycky všichni psychopati a vrazi ve městě vždycky vyhlídnou dobu, když mi končí směna. To se musí vždy na mou směnu všichni pozabíjet?“ Černoch z jízdy rozhodně nevypadal nadšeně. Pod očima měl nezdravě vypadající tmavé kruhy, které o něm mohly říct jediné. Za poslední dobu se rozhodně nevyspal.
Žena si přitiskla světle hnedý kabát blíže k tělu. Otevřela dveře auta a když vystoupila, naklonila se opět dovnitř. „Tylere, lidi se v New Yorku zabíjejí každý den.“
„ Ale hlavně když mám službu.“ Tyler vystoupil z auta a zabouchl dveře rozhodně prudčeji, než zamýšlel. „Jako by každý psychopat ve městě snad čekal na mě.“
Žena se opřela lokty o kapotu auta a zpražila Tylera pohledem. „Jestli si chceš ještě stěžovat, tak prosím pokračuj až uvnitř. Nechci venku umrznout jen kvůli tvým řečem.“
Tyler se jen pousmál. „Ty jsi šéf Carlo.“
Carla se jen otočila a chvíli pozorovala poblikávající sanitku, která navodila přesně tu
vyšetřovatelskou atmosféru, kterou tak moc neměla ráda.

Atmosféra neklidu a strachu. Za pět let co jsem u policie jsem se setkala s mnoha vraždami. Ale nikdy si na to nezvyknete. Na smrt si prostě nejde jen tak zvyknout. Můžete se s tím jen naučit žít. Do teď nevím jestli to bylo únavou, kávou nebo něčím jiným, ale pamatuji si ten špatný pocit, když jsme poprvé vstoupila do restaurace. Jako by mé druhé já vědělo, že tentokrát to bude jiné.

Když prošla dvoukřídlými dveřmi z čirého skla, viděla policistu v zimní policejní uniformě, kterého dobře znala. Seděl zrovna u baru a kývl na ni, sotva vešla dovnitř. „Jak to jde McCarthy?“
„Dobrý večer inspektorko. Už na vás čekáme.“ Vstal od baru, aby si s ní mohl potřást rukou. „ Ahoj Tylere.“
Tyler, který se stále nemohl vyrovnat s tím, že zase přijde pozdě domů jen zabručel. Možná to mohlo být čau. Možná taky ne.
„Tak co to tu tedy máme?“ Carla chtěla mít tuto noc co nejrychleji za sebou. Doufala, že se to podaří.
McCarthy souhlasně přikývl. „Vražda na toaletě. Před odchodem jsem si tam zašel ulevit.”
Carla ho téměř okamžitě změřila podezřívavým pohledem. “A co jsi tu vlastně dělal? Byl jsi ve službě?”
“ Ne, přišel jsem po službě. Mám ve zvyku se tu každý večer zastavit na kávu. Tady Kate vaří nejlepší kávu v celým East Endu.”
“ Aha. No, dobře,” vydechla.” Kdo byl oběť?”
“Jmenoval se John Winston. Chodil sem pravidelně. Kate ho znala. Řekne ti více.” Rukou mávl směrem k seřazeným stolům restaurace, kde seděla žena na pokraji zhroucení.
Carla si ji prohlížela přimhouřenýma očima “ Určitě se jí zeptám na víc podrobností. Jsou nějací podezřelí?”
“ Podezřelý odešel těsně předtím, než jsem na záchodech našel to tělo. “
“ Kde seděl?”
“ Zdá se mi, že hned ten stůl za Kate. Nechal tam možná nějakou stopu.”
“ Takže ta žena v růžové uniformě je Kate?”
McCarthy jen přikývl. “ Ano. Kate Morrison. Myslím, že by jsi ji měla určitě vyslechnout. Ale buď na ni prosím mírná. Je ještě v šoku..”
Carla jen souhlasně zatřásla hlavou. “ Tak díky Martine. Je pozdě. Jdi se prospat domů. My už to tu zvládnem.”
“ No, jestli ti to nebude vadit, tak raději počkám na Kate. Dohlédnu na to, aby v pořádku došla domů.”
“ Tak jo.” Přikývla. “ Je to ostatně tvůj volný čas.” Během chvíle se Martin otočil k pultu, což měl být nejspíš signál, že je rozhovor u konce. Rozhlédla se.

Tyler opravdu vypadá k smrti vyčerpaně a já bych se také už nejradši viděla v teplé posteli. Ale nesmím nic uspěchat. Každý detail může být důležitý. Nemám ale pochybnosti o Tylerově nasazení. Pracuje se mnou už rok jako partner. Co vím o jeho životě je, že vyrůstal mezi gangy v Bronxu. Pak se rozhodl nastoupit do jednotky. Je někdy strašně nepředvídatelný ale díky jeho zkušenostem s kriminální činností, je neocenitelný.. Každopádně, měli by jsme to tady zabalit rychle, už jen kvůli němu.

Na tváři se jí mihl úsměv. “ Našel jsi něco Tylere?”
“ Carlo, abych něco našel, musím mít oči otevřené. Jsem tak unavený, že mám problém udržet se na nohou.”
Zasmála se. “ Jo, jen tak dál Tylere. Tak se zkus porozhlédnout než opravdu usneš. Já si popovídám s koronerovými chlápky.” Pohledem si pátravě prohlížela dva muže v šedivých kombinézách. Jeden byl vysoký a druhý sotva poloviční. Byla to komická podívaná. Téměř jako by pozorovala Laurela a Hardyho. Když vyrazila pevným krokem k nim, zpozorněli. Oba zvedli obličeje od deníků s poznámkami a tvářili se, jako by je to kdoví jak obtěžovalo.
“ Ahoj Garrete, ahoj Franku. Jak to jde?”
“ Ahoj Carlo”. Jejich jednohlasná odpověď ji mírně zaskočila.
“ Našli jste zatím něco?”
“ Sebrali jsme pár vzorků. Jinak jsme už hotoví. Teď jsme jen čekali na tebe, abychom si mohli odvést to tělo.”
“ Tak dobře. Kouknu se na to.”
Na záchod ale nedorazila. Zaujal ji stůl, kde podle všeho pachatel seděl. Když si ho prohlížela, připadal ji něčím velice podivný. Ale co tu mohlo být špatně? Byl to tak neurčitý pocit.
Jeho vidlička ležela na stole, ale kde byl nůž? Krom toho. Na stole byla káva. Ale na účtu, který údajně pachatel zaplatil, káva chyběla.

Káva a nealko? Podivná kombinace. Byl závislý na kofeinu...nebo nebyl sám. Budu se na to muset zeptat servírky.

Když se chtěla otočit, všimla si něčeho na podlaze. Byla to kniha. Snažila si přečíst titul, aniž by se knihy dotkla. Překvapilo ji, že se jedná o Bouři od Williama Shakespeara. Jestli byla vrahova, tak je to na vraha velice divné čtení. “ Garrete? Pod stolem je kniha. Sejměte z ní otisky.”
“ Jistě Carlo.”
“ Vypadáš jako by jsi nad něčím tvrdě přemýšlela. To je ten stůl tak zvláštní?” Taylor stál přímo za ní. Nevšimla si ho.
“ Ten stůl je trochu divný. Co říkáš?”
“ No, vlastně mě ani nic moc nenapadlo. Podle toho co vidím, dal si steak a hranolky. Jenže jídla se ani nedotkl. Spěchal někam ? Někdo ho vyrušil při jídle?”
“ To teď jen velmi těžko říct. Tak půjdem. Omrknem místo činu, ať se můžem jít vyspat.”
Jakmile vešli dovnitř, ucítili silnou směs saponátů, špatně spláchnuté moči a nyní i kovový zápach krve. Oběť spatřili ihned. Seděla opřená na záchodové míse. Všude kolem ní byla spousta krve, ale nikde v místnosti nebyla žáně stopy po brutálním zavraždění oběti.
“ Carlo nejsou tu žádné stopy po zápasu. Musel ho přepadnout hodně rychle.”
“ Nejspíš. Všiml sis Tylere toho smetáku? Je od krve. Vrah jím musel uklízet ten nepořádek. Proč by ale proboha riskoval chycení?” Otevřela dveře sousední kabinky a pohled jí ihned spočinul na tmavě rudých skvrnách kolem záchodové mísy.
“ Našla jsi něco?”
“ Nevím...nechápu proč je krev i tady. “
“ Možná patří oběti...”
“ Možná Tylere, ale ať to Garret pro jistotu prozkoumá. Našel jsi něco ty? ” Musela si prohlédnout tělo. “Zkus se kouknout po vražedné zbrani. Možná je v místnosti.”
“ Dobře. Ale jak nad tím uvažuju. Sakra, ubodat chlapa na veřejným záchodě? Ten chlápek teda hodně riskoval. Nemyslíš? Kdokoliv ho mohl vyrušit.”
“ I vrazi mají svý štěstí. Bohužel Tylere.”
“ Co tělo?”
“ Už si ho prohlížím.” Za sebou slyšela tlumené zvuky. Tyler s něčím rachotil. “ Muž byl pobodán v levé straně hrudi, v srdeční oblasti. Rozhodně to vypadá jako rány způsobené nožem.” Když se od mrtvého odvrátila, pochopila proč ten rachot. Tyler prozkoumal koš na odpadky a nyní rozkládal nálevku vedlejšího záchodku.
“ Sakra! Jestli po ulicích New Yorku neběhá gang co schovává zakrvácený nože po veřejných záchodcích, tak bych řekl že máme vražednou zbraň. Ten vrah měl sice štěstí, ale rohodně nebyl moc chytrej.” Díval se teď na Carlu s výrazem dávající najevo absolutní uspokojení.
“ Skvěle. Ať z něj Garret sejme otisky prstů. A Tylere, nevíš jestli už kontaktovali rodinu oběti?”
“ Myslím, že ne. Aha. Dobře. Chápu.” Když viděl Carlin obličej, pochopil velmi rychle co tím myslela. “ Postarám se o to Carlo.”
“ Díky.”

Kate byla opravdu nejpíš tak rozrušená, jak vypadala. Neměla chuť házet do ran další sůl, ale musela. Možná mohla vědět něco důležitého. Seděla zkroušeně u jednoho ze stolů a dokud se nad ní neobjevil Carlin stín, nevzhlédla. Carla se mezitím posadila naproti ní.
“ Kate?” Jméno vyslovila tak jemně, jak jen to bylo možné. “ Jsem Carla Valenti. Vedu
vyšetřování. Mohla by jste mi zodpovědět pár otázek?”
“ Samozřejmě...jistě.” Carle jí bylo líto. Už jen díky zlomenému hlasu, kterým mluvila.
“ Pracujete tu dlouho Kate?”
“ Příští měsíc to bude jedenáct let. Viděla jsem tu za tu dobu mnoho věcí, ale vraždu ještě nikdy. Ubohý John...proč se to stalo? Byl to hodný chlap.”
“ Takže jste oběť znala dobře?”
“ Jistě. John byl jedním z našich štamgastů. Chodil tu vždy v pondělky. Vždy si objednal stejné jídlo a pokaždé nechával pěkné dýško.”
“ A pachatel? Viděla jste ho? Jak vypadal?”
“ Já...viděla jsem ho jen na pár sekund. Myslím...byl průměrně vysoký a celkem mladý. Na víc si nevzpomínám.”
“ A co ten muž dělal než k vraždě došlo?” Cítila to napětí. Kate byla s nervy v koncích. Ale musí z ní dostat každou kapku vzpomínek.
“ No. Seděl u stolu nějakou tu dobu. Četl si. Myslím. “
Dobře...to bychom měli knihu. Je tedy jeho. Uvidíme kam nás nasměrují otisky prstů.
“ Nevíte jestli měla oběť nějaké nepřátele? Dluhy? Hádal se s někým?”
“ John byl úplně obyčejný člověk. Nevím o nikom, kdo by mu chtěl ublížit.”
“ A nevíte jestli se John s podezřelým znali?”
“ Nevypadalo to tak. Ne. Nemyslím, že by se znali. Ten muž už tu seděl, když John přišel. Krom toho nemluvili spolu. Ne, jsem si téměř jistá že se neznali.”
“ Všimla jsem si, že na stole leží šálek kávy. Nevzpomenete si jestli si ho objednal on? Nebo s ním seděl i někdo jiný?”
“ Kávu? To ne. Určitě si neobjednal žádnou kávu. A pokud si vzpomínám, neseděl u toho stolu nikdo jiný.”

Nikdo jiný? Proč je tam ale ta káva navíc?

“ Stalo se něco před vraždou? Něco divného?”
“ Ne. Dneska byla úplně obyčejná noc.”
Carla si jen povzdychla. “ Dobře. Co jste tedy vlastně viděla?”
“ Dnes večer tu nebylo moc lidí. Obvykle tu bývá plněji. Mluvila jsem s Martinem, takže jsem si ani nevšimla, kdy John vstal...pane bože...” Kate se třásla potlačovanými vzlyky.
“ Dobře Kate, ale snažte se. Musíte nám říct co jste dnes viděla. Přesně. Jste náš hlavní svědek a proto jste nesmírně důležitá.”
“ Já...dobře. Hmmm, byl skoro konec směny a právě jsem mluvila s Martinem. Všimla jsem si, že se John zvedl od stolu a vyšel na toaletu. Ten muž musel jít asi za ním. Když se vrátil zpátky všimla jsem si, že v klidu zaplatil účet. Nechal bankovky na stole, kde jedl. Jsem na tyto věci hrozně opatrná protože se stává, že někteří lidé občas nezaplatí.”
“ A potom? Co se stalo potom? Nechoval se ten muž nějak divně?”
“ Potom nebylo nic. Jen zaplatil a vyběhl ven. To bylo těsně předtím, než Martin našel to tělo.”
“ A předtím než odešel na toaletu? Nevšimla jste si u toho muže něčeho zvláštního?”
“ Ne...počkat! Vlastně ano! Na něco si vzpomínám. Vrátila jsem se k němu jestli něco nepotřebuje a on mi neodpověděl. Jen se díval před sebe s takovým prázným výrazem. Bylo to trochu divné, chvilku jsem si myslela, že je tak trochu blázen.” Kate projela další vlna vzlyků. “ Bože, kdybych jen věděla...”
Carla se naklonila přes stůl blíž ke Kate. Snažila se nasadit chlácholivý tón, ale tohle prostě nikdy nebyla její parketa. “To je v pořádku. Nemohl to nikdo vědět. Myslíte, že by jste ho poznala kdyby jste ho znovu viděla?”
Tvář Kate ztvrdla jako by ji vytesali z kamene. “ Ano. Tu tvář nikdy nezapomenu.”
“ Perfektní.” Konečně pocítila Carla aspoň trochu úlevy.” Myslíte, že by jste mohla zítra přijít k nám na stanici a pomoci nám se stanovením podoby vraha?”
“ Ano...ja...ja udělám cokoliv pokud to pomůže k chycení toho vraha.”
Carla se spokojeně opřela o stůl. S propletenými dlaněmi párkrát poklepala o desku.
“ Skvěle. Děkuji. Informace, které jste nám dala Kate, rozhodně napomohou k jeho dopadení. Moc jste nám pomohla a...”
Servírka ji přerušila s pohledem plnýma nenávisti a bolesti, který nepařil jí. “ Doufám, že toho bastarda chytíte. Lidé jako je on, si nezaslouží žít.”
“ Slibuji, že uděláme cokoliv, aby jsme ho chytili co nejdříve. Spravedlnosti neuteče.” Neznatelným kývnutím pokynula Martinovi, který rozhovor sledoval od barového pultu. “ Teď jděte radši domů a zkuste se trochu vyspat. Martin vás doprovodí domů.”
Netrvalo dlouho a Kate ucítila na svém rameni Martinovu ruku. Když beze slov odcházela, držel ji konejšivě kolem ramen. Bylo na ní vidět, že dnes měla za sebou jeden z nejhorších dnů svého života.
Carla se s povzdechem zvedla ze židle. “ Už jsi viděl všechno Tylere? Já už ano. Myslím, že už by jsme měli jít domů, pokud máme vstát do práce.”
Tyler vypadal překvapeně. “ Jseš si jistá? Klidně se tu můžeme ještě porozhlédnout jestli chceš...”
“ Ne. Jsme dobří a všechno co tu můžem dělat je za námi. Jde se domů.”
“ OK. Tak jdeme konečně domů.” Tyler byl už tak unavený, že nebyl ani schopný ukázat nadšení.

Čas vrátit se do auta. Jsem k smrti unavená a Tyler na tom není o moc líp.

Když vycházela z Doc Dinner stále ještě hustě sněžilo. Nebylo to ale to co ji na první pohled zaujalo. Když vcházela nevšimla si toho, ale před vchodem byla malá stopa krve.

To znamená že vrah je sám raněn? K čemu tam proboha došlo?

Když vyjížděli autem ke svým domovům, měla nepřijemný pocit, že je někým pozorována.
Mezitím nedaleko zazněl hrdelní havraní skřehot. Pak černý pták zmizel na pár máchnutí černými křídly v šedivém nebi.