Elinor - Adrena-Gathe - PÍSMÁK MÁ TALENTmalárii

Rusovlasá dívka zadýchaně vyběhla na kopec. Přestože byla na pokraji sil, dala veškerou svou energii do cílového sprintu k malé zvoničce na vrcholku skalky. Měla pocit, že to nedokáže. V hrudi jí bušilo srdce snad tak rychle, jako kolibříkovi. Myslela si, že každou chvilkou jí exploduje v hrudi společně s plícemi. A pokud ne, a dokáže to, co si vzala za cíl, bude na sebe patřičně hrdá. Dlouhé rezavé vlasy jí poletovaly v mírném podzimním větru a zanechávaly za sebou neviditelnou stužku, označující trasu, kde proběhla.

No tak, už jen kousek! pomyslela si a ještě přidala na rychlosti. Doběhla ke skalce, hbitě zdolala stářím zvětralé kameny a s neskutečným odhodlání se sápala ke zvoničce. Byla na vrcholku. Toužebně sáhla po ztrouchnivělém provazu a zatáhla za něj. Poklidné lesní ticho prořízl melodický zvuk starého zvonu, který již léta nikdo nepoužil.

Dívka se předklonila a rukama se opřela kolen. Jen stěží mohla popadnout dech. Srdce jí zběsile bilo, plíce lačně toužily po své dávce kyslíku.

Stála tak několik minut, dokud se jí nezklidnilo jak dýchání a tep, a dokud jí nepřestalo píchat v boku. Konečně se narovnala z předklonu a nabrala nosem svěží dávku horského vzduchu. Pomalu jí to začalo docházet. Ano! Dokázala to! Začala se usmívat, jenže její radost byla podstatně větší. Koutky úst jí cukaly v nepravidelných intervalech. Uniklo první tlumené zachechtání. Poté druhé, třetí…až chechtání přešlo v upřímný smích, který se nesl daleko přes vrcholky přilehlých hor. Spokojeně se sesunula na kamenitou zem a opřela se o sloup zvoničky. Spokojeně zírala mezi stromy a vyčkávala.

Z lesa se vynořila uchvácená postava asi patnáctiletého mladíka. Zamířil ke skalce, ze které na něj mávala štíhlá postava jeho kamarádky. Usmál se. Takže to zvládla. Měl z toho dobrý, i když trošku neklidný pocit.

„Takže jsi to zvládla!“ řekl mladík, když se vyškrábal na skalku a celý udýchaný se opřel o slupek zvoničky.

   Dívka ho nadšeně objala. „Jo. Mám to.“ zašeptala vyčerpaně.

Kamarád jí jemně poplácal po zádech. Byl na ni pyšný. Věděl, jaké nesmírné úsilí jí to stálo, aby dosáhla tohohle svého cílu. Současně měl ale velké obavy. Pokud zvládla tenhle úkol, už jí nic nebrání ve splnění jejího největšího snu. A právě toho se mladík tolik bál.

Rusovláska se vytáhla z jeho sevření a upřímně se mu zadívala do očí. Mladík si všiml, že ty její jsou zarudlé a uslzené. Po bledých tvářích jeho kamarádky stékaly malé pramínky slz. Dívka se ani neobtěžovala je stírat. Prostě je nechávala spadnout.

„Elinor, co je?“ zeptal se jí.

Světlé růžové rty se zlehka usmály. „Ale nic, Michaeli. Jen mám děsnou radost, že jsem to dokázala.“ odpověděla.

„Michaeli, mám to! Chápeš to?! Dala jsem to!“ začala jásat. Jiskřivě fialové oči přestaly slzet a po tváři se jí rozlil spokojený úsměv.

Michael by se radoval s ní, jenže nemohl. Naopak. Jeho mysl zatížily obavy o Elinor.

Jeho kamarádka byla vždy jiná, než ostatní holky. Nikdy si jako malá nehrála s panenkami ani si nedokázala hodiny česat vlasy před zrcadlem. Ona byla taková povaha, která neustále toužila po nějakém dobrodružství a vzrušení.  Místo toho, aby se věnovala holčičím záležitostem, střílela z luku a učila se základům šermu. S Michaelem se seznámila v sirotčinci. Oba přišli o své rodiče, vychovávaly je řeholnice z kláštera. Ty nazývaly Elinor ďáblovým kvítkem nebo dítkem pekelníka. Nikdy jí nedokázaly pochopit, ale jak čas plynul, zvykly si, že Elinor je prostě jiná než ostatní dívky. Nechávaly tomu volný průchod, však Pán si již svou cestu najde, pravily s oblibou. Jenže roky volně plynuly, a z malé dcerky pekelníka se stala mladá slečna, která nedávno oslavila již své šestnácté narozeniny. A s tímto věkem nastala povinnost, aby se Elinor rozhodla, co v životě dále. Mladá rusovláska si toho byla vědoma až moc dobře. Měla jediný sen, jenže dost neobvyklý a složitý. Dostat se do bojové školy. Když se dověděla, že  sir Arnon, mistr bojové školy,  se rozhodl vyučovat i nadějné lučištníky, Elinor měla rázem rozhodnuto. Její střelbě z luku se nemohl nikdo jiný vyrovnat. Leda jen královští hraničáři. Ale těm se nemohl vyrovnat nikdo. I kdyby se Elinor snažila sebevíc, nikdy by nedosáhla jejich úrovně. Den vybírání rekrutů do bojové školy se měl konat už zítra a Elinor měla ještě jeden úkol, který chtěla před tímto dnem splnit. V kuse uběhnout vzdálenost od sirotčince a kláštera až na skalku svaté Iriny. A zazvonit na starou zvoničku. Povídalo se totiž, že ten, kdo na ni zazvoní, bude mít v životě štěstí se splní se mu jeho nejtajnější přání. Jenže tu byl jeden háček. Její dostupnost. Dvanáct a půl kilometru prudkého, kopcového, nerovného a kamenitého terénu. Celou cestu se běželo do strmého kopce, kteří měli někteří za nezdolný.  Elinor to vzala jako velkou výzvu. Celý rok pečlivě trénovala, aby měla na den vybírání nováčků co nejlepší kondici. Věděla, že pokud to uběhne, je plně připravena.  A teď tu stála, jen stěží lapala po dechu, ale dokázala to.

 „Elinor?“ zeptal se opatrně Michael. Dívka na něj pohlédla. „Opravdu do toho chceš jít? Myslíš si, že to tam zvládneš? Slyšel jsem příběhy kluků, co na té škole byli. Vzdali to po třech týdnech a zkušební doba je dva měsíce. A…“ Elinor ho nedbale přerušila.

„Michaeli, nevymluvíš mi to. Já tam jdu.“ pronesla pevným hlasem. „Je to můj cíl a přece víš jak tvrdě jsem pracovala. Takže teď už mě neukecáš…“

Michael si povzdychl. Tohle byla celá Elinor. Když si něco vzala do hlavy, nezastavila by jí ani rána beranidlem.  

„Dobře, Elinor. Vím, že už nemám sebemenší šanci.“

Dívka se nad tím pousmála. „Michaeli, doufám, že do toho jdeš se mnou?“

Mladík pokývl hlavou. Ve střelbě z luku sice nijak nevynikal, ale byl na svůj věk docela zdatným šermířem. Chtěl zkusit své štěstí společně s Elinor a jít taktéž do bojové školy.

Dívka se znovu usmála. Zhluboka se nadechla a zadívala se na vrcholky vzdálených Medercherských hor. Slunce se pomalu blížilo k západu. Nejvyšší čas vrátit se do kláštera, nebo oba vyfasují týdenní výpomoc v kuchyni.

Elinor se zadívala na svého přítele. Už vypadal docela odpočatě. Bylo načase ho trošku prohnat.

„Co takhle závod dolů?“ navrhla.

Michael se zazubil. „Proč ne? Tentokrát tě rozdrtím, Elinor.“

Dívka nahodila nedůvěřivý výraz a povytáhla obočí. „Skutečně? Tak fajn. Tři….dva…jedna… START!“

*          *          *

„U svatého Ignáce! Kam ten spěch, mládeži?“ vykřikla jedna z řeholnic, když se kolem ní prořítila Elinor, s Michaelem v patách.

„Na večerní modlitby, sestro!“ zakřičela na ni Elinor přes rameno a přidala na tempu. Michael ji pomalu začínal dýchat na záda a ona chtěla za každou cenu vyhrát. Oba mladí lidé vběhli na otevřené nádvoří. Elinor ihned spatřila starou sochu anděla - jejich obvyklý cíl. Rusovlásce už k ní zbývalo jen asi šedesát kroků. Padesát…třicet…patnáct…osm…pět… S pocitem dalšího malého vítězství se dotkla pravého křídla anděla. Michael dorazil jen zlomek sekundy po ní. Bylo na něm jasně vidět, že chtěl vyhrát. Ale na druhou stranu to Elinor přál. Věděl, jak to všechno bere vážně. Celý zadýchaný ji podal ruku. „Blahopřeji, El…jsi fakt dobrá…“

Dívka se zmohla jen na menší úsměv.

Kostelní hodiny odbily sedmou večer. Čas večerních modliteb. Se zkroušenými výrazy ve tvářích se pomalu plazili ke kostelíku.

„Při trošce štěstí, to jsou naše poslední.“ řekl Michael. Elinor mu odpověděla úsměvem. Ta myšlenka jim oběma připadala skvělá…  

*          *          *

Elinor ležela na posteli a zírala do stropu. Nervozitou nemohla usnout. Byla po obvyklé večerní koupeli která ji vždy dokázala spolehlivě uspat. Dnes ale ne. Výběr nováčků začne už za více než dvanáct hodin, a ona již cítila jisté napětí. A hlavně jí vrtal hlavou jeden zásadní problém.

Do bojové školy chodili pouze chlapci.

Bylo to logické. Která dívka by chtěla prožít život na bojištích? Samozřejmě, že žádná.

Pokud zítra projde, a přijmou ji, bude nejšťastnějším člověkem na celém světě. Jenže se strašně bála, že ji nevezmou proto, že je dívka.

Elinor se podívala na stolek, který pokorně stál u malého okna. Byly tam. A Elinor věděla že pokud se má dostat do bojové školy, musí vypadat jako chlapec. Výhodou bylo, že měla klučičí postavu. Už ji zbývalo pouze skrýt své dívčí rysy. Přistoupila ke stolku a vzala do rukou jediný předmět, který na něm byl. Nůžky. Vyzkoušela jejich ostří. Tupé rozhodně nebyly. Zhluboka se nadechla. Už není cesty zpět, pomyslela si. Vzala do rukou jeden pramen svých rezavých vlasů - a stříhla. Ostří nůžek nemilosrdně proniklo pramenem a oddělilo jej od ostatních. Elinor toho chtěla nechat, jenže něco v jejím nitru, bylo daleko silnější než její vůle. Stříhala dal. Na podlahu postupně upadaly ustřihlé prameny vlasů.

Zanedlouho bylo hotovo. Kdybyste Elinor neznali, nejspíš byste tvrdili, že před vámi nestojí dívka, nýbrž chlapec. Elinor sebrala ustřihlé vlasy ze země, a ukryla je do díry pod postelí. Když se opět postavila na nohy, zahlédla svůj odraz ve skle okna. Její rusé vlasy, sahající téměř do půli zad, byly nenávratně pryč. Místo nich, měla na hlavě střapatého ježka.

Ale co, pomyslela si pro sebe.

„Takhle je to mnohem lepší…“ řekla, a rukou si prohrábla svůj nový účes. Usmála se, a s pocitem nedočkavosti ulehla do postele, pokusit se utrhnout aspoň pár hodin spánku.      

Elinor se probudila velmi brzy. Nemohla spát. Raději se rozhodla vstát a pomalu se připravit na odchod. Svůj skromný majetek měla svázaný v uzlíčku na posteli.

Oblékla si své obvyklé šaty. Hnědé kalhoty, halenu, a vysoké boty z měkké kůže. Halenu měla ještě přepásanou tenkým koženým řemínkem. Ale teď sundala z věšáku na zdi nejdůležitější část svého šatníku. Skvrnitou maskovací pláštěnku. Nosila ji už několik let a odmítala bez ní někam jít. Měla divné zabarvení zelené, šedé a hnědé a v terénu výborně maskovala. Pokud člověk dokázal nehybně stát, jednoduše splynul s okolím a stal se prakticky neviditelným.

Zavázala si pláštěnku a na hlavu si nasadila kapuci, aby skryla svůj nový sestřih. Přes rameno si navlékla toulec se šípy, sebrala luk a vyšla z pokoje. Ráznými kroky zamířila ven z kláštera, když spatřila sestru Robertu. Stařenka na ni zamávala. Byly velice dobrými přítelkyněmi.

„Elinor, dítě. Už?“ zeptala se stará řeholnice. Dívka pokývla.

„Je to tak.“

„Ale dítě, připadá mi to jako včera, kdy jsem tě našla tam na schodech.  A ono je to již čtrnáct let…“

Elinor objala stařenku a zastřeným hlasem zašeptala. „Děkuju vám za všechno. Ať všichni andělé nad vámi bdí.“

Stařenka se usmála. „Hlavně nad tebou, dítě.“

Elinor se podívala do toho přívětivého obličeje. „Nashledanou, sestro Roberto. Budete mi chybět.“

„Nashledanou, Elinor.“

Naposledy objala stařenku ale poté se již vydala svým směrem. Ještě párkrát na svou přítelkyni zamávala, ale neotočila se.

To nikdy nedělala. 

„Vítejte, rekruti,“ řekl sir Arnon dvanácti mladým chlapcům, kteří dnes přišli do jeho bojové školy, aby využili možnosti stát se elitními lukostřelci královské armády. Všech dvanáct mladíků působilo velice sebejistě, a rozhodně nebyli ve střelbě z luku úplnými nováčky. Sir Arnon se velice těšil, co mu tedy tito mladíčci dnes předvedou, aby ho přesvědčili, že si místo v jeho škole plně zaslouží. Pokračoval ve své řeči: „Takže, všichni víte, proč tu dnes jsme. Chcete se dostat do učení této školy, být jejími studenty, a za dlouhé čtyři roky, pokud se vám povede dobře, vyjít jako plně vyučení  lučištníci. Nemám pravdu?“

Ozvalo se sborové „Ano, sire Arnone.“

Sir Arnon se pousmál. Měl rád, když mu lidé takto říkali. „Nuže, přistupme ke zkoušení.“ řekl, a ukázal na cvičné terče rozmístěné ve vzdálenosti 10, 13, 24 a 33 metrů od lajny. „Každý po třech šípech do každého z terčů. Můžete začít.“  Zahájil zkoušku a poodešel kousek bokem, aby mohl sledovat techniku chlapců.

Hm…drží luk moc křečovitě. Pomyslel si při pohledu na jednoho z mladíků. Pokud nebude výstřel plynulý, šíp téměř vždy poletí mimo…

Dobrá technika, ten bude mít v armádě ještě budoucnost. Nevidím důvod, ho nepřijmout. Řekl si při pohledu na jiného z uchazečů.

Pohled sira Arnona nyní zabloudil k mladíkovi, který se držel až na konci lajny, kousek od ostatních. Během, pár vteřin dokázal vystřelit všech dvanáct šípů a vždy trefil černý střed terčů. Sir Arnon nad tím nechápavě kroutil hlavou. Ještě nikdy neviděl nikoho tak mladého, aby střílel tak bezchybně. Kdyby na tom chlapci učitelé dobře zapracovali, možná by se mohl dostat těsně pod úroveň hraničářů. Těsně.

Jenže sir Arnon si něčeho všiml. Čas od času totiž chodil do místního sirotčince a povídal si s dětmi vychovávanými řeholnicemi. Asi tak před půl rokem se setkal s jednou velice neobvyklou dívkou. Jak se to jen jmenovala? pátral ve své paměti Arnon. Ach, už si vzpomínám, Elinor. To bylo její jméno. řekl si v duchu.

Siru Arnonovi se v hlavě promítl její portrét. Dlouhé, neposedné rudé vlasy, jiskřivě fialové oči a mírně pihovaté tváře.

Zadíval se na mladíka, který zrovna vystřelil poslední šíp. Ten se s uspokojivým zadrnčením zabodl do středu terče, vzdáleného 33 metrů. Mladík měl krvavě rudé vlasy, světlou pleť a podivnou maskovací pláštěnku. Pohlédl na zbraně mladíka. Dlouhý luk a toulec se šípy. Siru Arménovi se v hlavě mihla mlhavá vzpomínka. Ne, to je nesmysl…no, i když… Bojový mistr si potřeboval něco ověřit. Přestal kontrolovat techniku chlapců a přistoupil onu neznámému mladíkovi.

„Promiň chlapče, jak se jmenuješ?“ zeptal se rusovlasého mladíka.

„Irwin, pane,“ odpověděl chlapec.

„Irwine, smím si prohlédnout tvůj luk?“ zeptal se sir Arnon. Mladík mu jej beze slova podal.

Elinor bušilo srdce až v krku. Prokrista, pokud mě teď odhalí, jsem totálně v háji. pomyslela si.

Arnon si pečlivě prohlížel její luk a…jeho pohled sjel až úplně ke kraji lučiště. Na značku písmena E a křížku.

„Irwine, prosím tě, jak jsi přišel k této značce?“

Elinor, ty jseš taková…!!!! Vynadala si dívka v duchu. Elinor měla jednu chybu. Neuměla lhát. Vždy, když měla říci něco, co nebyla pravda, strašně znervózněla a nebyla schopná ze sebe vydat sebemenší hlásku. Hele, Elinor, třeba se z toho ještě nějak vykecáš… Aspoň to zkus… pomyslela si. Otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Slova se zasekla v krku, a odmítala vyjít ven. Elinor to vzdala. Zahanbeně svěsila hlavu a sklopila oči k zemi. Vté chvíli již měl sir Arnon jasno, kdo  to před ním vlastně stojí.

 „Elinor?“ zeptal se sir Arnon. Dívka nepatrně pokývala hlavou.

Všechno jde do háje dominovým efektem…

Bojový mistr si povzdechl. „Myslel jsem si, že to zkusíš. Máš ohromný talent, ale víš jaká jsou pravidla. Smím přijmout pouze chlapce, dívky nikoli.“ řekl a podal Elinor zpátky její luk.

Dívka ho uchopila svou roztřesenou rukou a sklopila oči. S pohledem k zemi pevně stiskla rty. Nechtěla, aby někdo spatřil, že se její oči pomalu plní slzami. Už teď viděla mlžně a stálo ji veškeré odhodlání, aby neskanula ani jedna, byť sebemenší slzička.

Arnon jí položil ruku na rameno. Dívka odvrátila pohled od země a zadívala se bojovému mistrovi do tváře.

„Chtěla jsem to jen zkusit, sire Arnone. Ale máte pravdu. Sem je dívkám přísně vstup zakázán. Vždy to tak bylo, je, a bude.“řekla Elinor sklesle.

 Sir Arnon trošku posmutněle přikývl.

„Tak nashledanou, sire Arnone,“ řekla Elinor, mírně se bojovému mistrovi poklonila a dala se na odchod.

Po pár krocích se již ani nesnažila skrývat slzy.

Prostě jim dala volný průchod.      

*          *          *

Elinor ležela nehybně na posteli a tupě zírala do stropu pokoje. Po tvářích jí volně stékaly slzy. Proč jsem se do toho vůbec pustila? Copak jsem byla úplně šílená, že jsem si myslela, že mě přijmou?  přemítala, když jí vyrušilo zaklepání na dveře. Zabručela “dále“ a dveře se zvolna otevřely. Vykoukla na ni hlava světlých, střapatých vlasů jejího přítele Michaela.

„Můžu, El?“ zeptal se.

Přestože Elinor chtěla být sama, zabručela na souhlas. Michael ji dokázal vždy rozesmát. Jenže dnes vypadal, jakoby nevěděl, co říct, aby na její tváři vykouzlil byť sebemenší úsměv. Jako kdyby se radost vytratila i z něj. Michal si sedl na okraj její postele a nepřítomně koukal někam do neznáma. Místností se rozprostřelo hrobové ticho.

„Přijali, tě. Viď?“ zeptala se Elinor svého přítele. Přikývl.

„Jo. Za týden nastupuju…“ řekl trošku sklesle.

Elinor, jako na povel přestala brečet, rukávem haleny si utřela slzy a řekla svému kamarádovi: „Tak se raduj, ne, ty blázne! Dostal ses, tak to nějak oslav!“

Jenže Michael nechtěl. Mrzelo ho, že Elinor nemůže jít s ním.

„Ty nepůjdeš slavit se mnou?“ zeptal se, přestože věděl, že jeho kamarádka neměla tolik štěstí. Dívka to přešla úsměvem.

„Nezlob se, ale ne. Slavit smí pouze šťastní.“

S těmito slovy se zvedla z postele, obula si boty a sáhla po pláštěnce.

„Kam jdeš?“ zeptal se Michael.

„Jenom se trošku provětrat.“ odpověděla Elinor. „Aby se mi líp spalo…“

Michael se pokusil ji zastavit. Večerní procházky mimo klášter a sirotčinec byly přísné tabu. A on věděl, kam chce Elinor jít.

„El, budeš mít průšvih, pokud některá sestra, zjistí, že nejsi v pokoji. Stojí ti to za to?“

Dívka ho zpražila pohledem. „Michaeli, já vím, co dělám.“ Řekla a vyšla z pokoje. Michael ještě vyběhl za ní, jenže Elinor jakoby s propadla do země.

*          *          *

Elinor seděla na vrcholku skalky, kterou včera s tak nesmírným úsilím zdolala. Nepřítomně si pohrávala s lankem zvoničky, a čas od času za ni zatáhla. Noční klid prořízlo poklidné bim-bam…bim-bam…

Elinor bylo jedno, že jí Michael varoval. Ona znala svoje tajné cestičky a toho, že sestry v noci kontrolují pokoje se nebála. V nejhorším případě bude muset za trest buď mýt schody do zvonice kostela, nebo pomáhat sestře Evě, nejnabubřelejší řeholnici v celém klášteře. Nic horšího ji potkat nemohlo. A oboje se dalo nějak přežít. 

Elinor netušila že jí z nedalekého křoví sledují oči nevyžádaného společníka. Vlastně dvou.

„To je ona?“ zeptal se jeden z ukrývaných mužů. Jeho komplic přikývl.

„Je. Poslední z Adrena-Gathe - půlnočních jezdců.“pronesl šeptem.

„Proč se jim vůbec říká půlnoční, Jacku?“optal se společník. Jack ale podrážděně sykl.

„Teď buď zticha, ty hlavo skopová! Nezapomeň co říkal Wenner. Zneškodnit, ale ne zabít. Máš vše, co k tomu potřebujeme?“

„Jasně, Jacku.“

„Tak jdeme na to…“

Elinor sledovala večerní hvězdy. Přála si, aby se mohla odrazit od země a letět někam daleko, od všeho, co jí tak nesnesitelně tížilo. Do světa bez starostí…

Ze snění jí vytrhl prudký pohyb. Než se stačila vzpamatovat, uvědomila si, že jí někdo pěvně drží a k tváři jí tiskne vlhký, podivně páchnoucí hadřík, aby nemohla křičet. Divoce se zmítala a pokusila se nějak vymanit z neznámého sevření, když ji najednou neznámý útočník praštil za ucho, a ona rázem ochabla jako hadrová panenka.

Rána za ucho jí sice trošku ochromila, ale neztratila vědomí. Mohla slyšet hlasy, dvou útočníků, kteří ji přepadli.

Jeden z nich byl autoritativní, naštvaný a nekompromisní. „Ty imbecile. Tak už jí to konečně píchni. Pust ji to do žil!“

Druhý hlas cosi nesrozumitelného zamumlal, než vrazil Elinor do ramene šipku s uspávajícím jedem.

Elinor ještě spatřila dvě šklebící se tváře, než ji pohltila sametová temnota.

Svět zčernal, a ona nechápala, co se to děje…