Ztracená paměť - Neznámý a divný (4)

Neznámý a divný

Když se s podivením probouzím, nechápu. Podívám se směrem kde byl střelec, a uvidím, on tam je, ale leží mrtev na zemi. Pokusím se zvednout, ale.. Nejde to, nemohu se zvednout! Zrovna uslyším za mnou jemný hlas: „Už jsi se probral? To je dobře. Jsi velice dobrý bojovník. Také bych chtěl takto umět bojovat.. No, každému nejde vše. Je ti už lépe?“ Ohlédnu se za hlasem, spatřím ho, člověk, ale neozbrojený, ne jako ostatní. Ale já lidem nedůvěřuji.. Smůla. „Sleduji, že nechceš mluvit ani se mnou, dobrá, nechám tě odpočívat, jen ti nejdřív ošetřím ty rány.“ Uvědomím si, že to znamená, že půjde ke mne a bude se mne dotýkat, tak to ne, ohlédnu se, žádný luk, meč, šíp a ani dýka.. On si všimne mé paniky. Mého strachu z něj. Proto poví: „Neboj se mne, neublížím ti, chci ti pomoci. Nevím, jestli mi rozumíš, snad ano, ale neublížím ti, opravdu.“ Pokusím se zvednout, pokusím se trochu odšoupnout, pokusím se udělat cokoliv, abych neseděla na jednom místě. Už je skoro u mne. Podívám se na něj s otazníkem, proč se nemohu zvednout. Pozná a odpoví: „Ztratila jsi moc krve, nebudeš se moct asi teď zvednout, a ani přesunout. Ale neboj se, nic se ti nestane.“ I po jeho slovech se snažím dál zvednout, nechce se mi věřit, že se nezvednu, a že sotva hýbu s rukama a otáčím hlavou. Je to divný pocit. On se ale přibližuje čím dál tím blíž. Já se snažím čím dál tím víc zvednout, nechci, aby se mne dotýkal, aby mi pomáhal.. „No tak,  neboj se tolik, já ti chci pomoci. Nestihl jsem to, když jsi spal. Buď rozumný, chováš se jako třináctiletý dítě, které nikdy nevidělo člověka.“ To jsi se trefil! –řeknu si sama pro sebe.. Teda až na to,  že říkáš, že jsem kluk… Ale kápi si nesundám. „A promiň nepředstavil jsem se. Jmenuji se Antiel. Jak se jmenuješ ty?“ Mlčím.. Nehodlám s ním mluvit. Popravdě jsem nevychovaná, pravda, ale mám nato právo. Nechápu, proč se mi představil, chovám se k němu nevychovaně, nemluvím s ním, a on mne ještě pořád neprobodl. Je až moc hodný.. Až moc.. Nechápu proč.. Přibližuje se, snažím se zvednout, hledám cokoliv, čím se dá praštit, ale ono tu nic není. Je u mne, všimne si mého rozruchu a mé nedůvěry k němu. Ustoupí o dva kroky, aby mne tak nevyděsil. Neví, jak mne má rozpovídat. Nechce,  abych mlčela. Mám na něj spoustu otázek, ale nehodlám s ním mluvit, a vůbec, nehodlám si nechat pomáhat. On řekne: „Jestli mi nedovolíš ošetřit rány, umřeš nebo znovu omdlíš. Tak si vyber.. Nechci tě nutit, ale nechci tě nechat umřít.“ Nad tím nemusím ani přemýšlet. Vybráno... Radši omdlím nebo zemřu. Pozná to z mého pohledu a upozorní mne: „A nemysli si, že jestli omdlíš, nechám tě tu. A prosím, chovej se rozumě. Už jednou jsem tě žádal, abys se nechoval jak třináctiletý hloupý malý dítě, ale abys jsi se choval na svůj věk. Sice nevím, kolik ti tak je, ale myslím si, že kolem šestnáct jo. Tak se na svůj věk chovej. Nevidíš dnes po prvý v životě lidi.“ On mne tu nenechá? To jako znamená, že tu zůstane? Začnou se m i mlžit znovu oči. Podívám se pod sebe a…. Menší louže krve. Ach jo, to tu jako kvůli mne zůstane? Vždyť ani neví, kdo jsem, popravdě, to nevím ani já.. – Poslední moje myšlenka, co mne napadla.