Ztracená paměť - Proč? Já ale nemluvím! (5)

Proč? Já ale nemluvím

Opět se probouzím. Najednou se podivím, až vyhrknu v mysli: „Co to, Proč to, Kde to, Kde to k sakru jsem? Tady jsem nebyla, to rozhodně ne! A cítím se ještě slabší! No to snad ne! To jak řekl: A nemysli si, že jestli omdlíš, nechám tě tu… To znamenalo, že mne odnese! Ach, to snad ne! Jak si to může dovolit!? Já mu nic nedovolila! No, jak bych taky mohla, když s ním nemluvím. On najednou přijde se slovy: „Konečně, už to i vypadalo, že se neprobereš. Ale potřetí by se to už tak povést nemuselo. Co kdyby nakonec jsi opravdu umřel? Teď už se necháš ošetřit, budeš mluvit, nebo tě budu muset donést až k mému učiteli? Nenechám tě tu samotného. Ale upozorňuji, že cesta je dlouhá, a že by se ti nemuselo líbit, být tak dlouho nesen. No, tak?“ Mlčím, nebudu s ním mluvit. Každopádně, ani jedna z jeho nabídek se mi moc nezamlouvá, nejlepší by byla: Tak si vyber, buď tě ošetřím, a nebo tě tu nechám, a odejdu, to by bylo dobrý, ale k jeho učiteli, a ani být ošetřena bez mého povolení, no nee, s tím ani jedním nesouhlasím. „Já tě nenechám zemřít. Tak až usneš, tak tě ošetřím. Ať chceš nebo ne. Nenechám tě umřít. I když mi je jen čtrnáct a půl,  jsem tvrdohlavej, to mi věř. A je mi jedno že jsi o nějaký ten jeden, dva roky starší.“ Haha, já nejsem starší, ale jak myslíš, no.  On se zeptá: „Proč se mnou nemluvíš? Mám tolik otázek, ale ty nemluvíš, a tak se tě na ně nemohu zeptat. Proč nosíš kápi? Proč se bojíš lidí? Proč..?“ Já mám víc otázek, to mi věř, dokonce máme i jednu stejnou.. Tu proč se bojíš lidí? A pak jich mám ještě hodně. Kdo jsem? Proč si nepamatuji minulost? Proč mám ty dlouhý uši? A stejně bych ti uměla odpovědět jen na jednu otázku: Proč mám kápi? Aby nebyli vidět uši! Ale, co se dá dělat, vybrat si z těch dvou.. Já bych brala učitele,  alespoň bych cestou někde upláchla, ale když se nenechám ošetřit, neupláchnu, neuteču.. To mě celkem štve. Co mám k sakru dělat? „Tak až semnou začneš mluvit, řekni mi. A až si vybereš, tak také, ale upozorňuji, že při vědomí nebudeš déle jak hodinu. Tak rozmýšlej rychle.“ Já nevím, nevím, nebudu vědět.. Ach jo! Uvidíme, až omdlím, jak dopadnu. Za půl hodiny Antiel odešel, po pěti minutách se vrátil, a přinesl vodu, nabídl mi jako první, já ovšem odmítla. On ale na to: „Vím, že mne asi nenávidíš, ale pít musíš, nepil jsi již od té doby, co jsem tě viděl poprvé, a jak si pamatuji, ani u toho jezírka jsi se nenapil. Tak proč? Proč se nechceš napít? Měl jsi žízeň.. Ach jo..“ A nabídne mi znovu, přemýšlím, nevím, ale nelíbí se mi, že aby mi to podal, tak se tolik přiblížil. Ovšem nakonec přijímám. Potom co se napiji, se napije i on. S jemným úsměvem řekne: „Alespoň v něčem jsi mne poslechl. Mimochodem, měl by jsi něco sníst, nic si nejedl a jak jsem tě nesl, měl jsem pocit, že snad nic nevážíš. A to ale není dobře. Vážil jsi neskutečně málo. To není normální.“ Popřemýšlím, no, jako hlad nemohu říci, že nemám, ale od tebe nic nesním, a jestli mi předhodíš maso, tak tě zakousnu..V zápětí opět přeruší mé myšlenky: „Doufám že nevadím, že nebude k jídlu maso, nemám rád, když se zabíjí zvířata, a teď se snažím být více ve své lids…..“ Víc už nedořekl, asi mi to nechtěl říct, každopádně jsem ráda, že není vrah zvířat, ale to poslední co řekl… Proč jsem jen nevnímala? Všiml si že jsem se při jeho zaražení na něj podívala, a že by mne to zajímalo. On si ale řekl: „Alespoň že mi rozumí… Alespoň že tak, když už se rozhodl se mnou se nebavit…“ Začne mne být znovu špatně, začínají se mi opět mlžit oči. Znovu omdlívám. Pokouším se udržet, ale nejde to. Spím, a Antiel se pokouší ke mne přiblížit tak, abych se nevzbudila. Sedí vedle mne, a ohýbá se až nade mne. Vím to, ale nemohu se vzbudit, nemohu se pohnout, nemohu klást jakýkoliv odpor. A to mne celkem štve. Není to legrační. Chytne šíp, a nějak divně ho zlomí, a to bez jakékoliv námahy. Pak ho opatrně vytáhne, vezme nějakou látku co má s sebou, a nejdřív mi na to dá mořskou vodu, pak nějaký kytky, a nakonec mi to ováže tou divnou látkou. Ta mořská voda to vyčistí, to cítím jak pálí. Kytky asi zastaví krvácení, nebo já nevím na co jsou. A látka asi také, a možná i zabraňuje špíně. Po chvíli rána opravdu přestala krvácet. Cítím jak mne chytil, a nese mne pryč, ale pořád stále nevím, kam mne celou tu dobu nese. Pak mne položí, a zase se probouzím. Rána opravdu nekrvácí, ale slabá se cítím pořád. On řekne: „Po pravdě, ta rána byla daleko horší, než jsem si myslel, správně jsi to neměl vůbec přežít. Měl jsi být mrtev, a ani jsi neměl zabýt ostatní střelce. Měl jsi vydržet na nohou sotva tři minuty, a ty jsi vydržel kolem deseti až patnácti minut!“ Nevím, čemu se tak divý.  Naštěstí neví, kdo jsem. Ale proč, když jsem nechtěla pomoct, mi pomohl??

            On pak dlouho přemýšlí, jak to, že to přežil? Měl být mrtev.. A ty svítivé modré oči! To jsem ještě neviděl. Pak si na něco vzpomene, ale okamžitě se řekne, že je to kravina, že to není možný.. Ale pořád ho nenapadá jiné vysvětlení. Vzpomněl si totiž na pověst, většina lidí říká, že je to jen výmysl lidí, a jiní zase říkají, že se to stalo, ale že elfové již neexistují, protože jsou mrtvý. Pověst znal dokonale, ale nevěděl, na jakou stranu se má dát. Ale tak jako tak, buď neexistovali, nebo jsou mrtvý. Jedno nebo druhý. Ale jejich znaky byli: Dobrý východ se zvířaty, žádný nějak hodně projevovaný strach, svítivé oči, ale bojovat moc neuměli, takže to nakonec Antiel vyloučil. Jediný, kdo uměl bojovat velice dobře, byla jedna rodina. Měla syna, a dvě dcery. Ale všichni prý zemřeli, a všichni jejich smrt a probodnutí viděli. Lidé na ně prý zaútočili z důvodu, že se elfové dostali jednou do města, zabili hodně lidí a zvířat. Nikdo to nechápal, a proto pak Erathles vyhlásil, že je to jen nějaká malá špinavá havěť. Zaútočili na elfy, a zabili úplně všechny. Proto teď Antiel vylučuje možnost, že by to byl elf. Bez šance. On sám tedy není moc veliký přítel s lidmi, ale více než elfové, to ano. On si ale pak řekne, já ho rozpovídám, už mám totiž nápad, jak, i když není zrovna dvakrát dobrý, ale snad ho rozpovídám, a pokud ne, alespoň uvidím, že to není elf, a budu moct být v klidu..

            Přemýšlím, mluvit s ním nebudu, to je jasné, ale přeci jenom… Ne, nebudu s ním mluvit! On se na mne obrátí: „Chlapče, no tak, proč se mnou nechceš mluvit? Jsme si blízcí, ne? Jsi jen o trochu starší, ne? To je snad jediné..“ Problém, nejsme si blízcí. Vůbec ne. Zvednu se, konečně se mohu zvednout. Hurá, jsem sice trochu unavená, ale...

Nevadí, to mi nevadí… On se na mne usměje a poví: „Dobrá, když se mnou nechceš mluvit, nemluv, ale chci ti dát tvé zbraně, když ti je dám, slib, že mne nezabiješ..“ Podívám se na něj pohledem, ze kterého se dá okamžitě vyčíst: Tak hele, já nic slibovat nebudu, a mé zbraně? Ty chci, ale já je také budu mít.. Heh..“ On si pomyslí: „Nene, nedám mu je. A to ani náhodou.. Nebo zatím ne..“ On pak řekne: „Pojď, jdeme.“ Já, co? Proč mám za ním chodit jak debil? Hmm.. Pravda, má moje zbraně, ty chci, a pak je jediný, kdo na mne zatím neútočil.. Tak za ním asi půjdu.. –pomyslím si naštvaná.. Po chvíli chůzi se mne zeptá: „Zvládáš? Nechceš chvíli nést? Mě to nevadí.. Opravdu ne.“ Podívám se na něj uražená, tím jako chceš říct, že jsem unavená? Hmm… NE, NECHCI! Okamžitě pozná z mého pohledu odpověď. Pochopí, že to nemá moc cenu.. Jdeme dál. Za chvíli se zastavím. On se obrátí s otázkou: „Co se děje?“ Pokusím se mu ukázat rukama, aby mlčel. Nic neslyší, ale já jo. Uslyším kopyta.

Podívám se na něj pohledem: „Eh, doufám že umíš bojovat.“ A odvrátím zrak. Pak se vynoří čtyři jezdci. Jakmile nás uvidí, řeknou koním aby zastavili. Koně zastaví. A oni nás obklíčí.