Ztracená paměť - Zrada (6)

Zrada..

Antiel vytasí meč, a připraví se k boji. Já stojím, a čekám až mi dá zbraň. Jezdci mají v ruce meč. Jeden z nich do mne zaboří pohled. Je to asi ten hlavní. Podle oblečení. A všichni jsou velice dobře ozbrojeni. Hlavní má do mne zabořen pohled. Odvrátím zrak od něj. On řekne: „No tak, vy chcete bojovat? Přeci by jste nebojovali zrovna proti nám. Neměli by jste šanci. Oba jste moc mladí, chcete mladí zemřít? Vypadá to tak.“ Jenže při jeho slovech, když tu stojí, cítím, jak mě začíná bolet rána. Stará rána. Ta z minulosti, o které nevím kdo mi ji udělal. On uvidí na mne bolest: „Chlapče, nemáš zbraň, a i kdyby, nás nemůžeš porazit. Vzdej se. Bude ti lépe“ Já jsem ovšem pořád ostražitá. Mezitím, co Antiel nedával pozor, vzala jsem si od něj můj luk i meč a šípy. Antiel se otočil naštván. Já mu pohledem řekla: „No tak, chceme přežít, musíme bojovat. Pojď.“ On ovšem poodejde blíž k vůdci, pustí meč, a poklekne před hlavním se slovy: „Můj pane, přivedl jsem ho, protože se mi nezdá, myslím si, že by mohl ohrozit některé z lidí. Porazil již mnoho vašich mužů. Bojuje až moc dobře, není to skoro možné na jeho věk.“ „Ale, Liorsi, učinil jsi správně, nikdy nedůvěřuj tomu, kdo je jinej. Myslím, že až tě vycvičím v boji s mečem, povýším tě.“ „Děkuji můj pane.“ Já se zmatená nemohu ani hnout, Antiel se rovná Lioris, a on se rovná zrádce?! Zrovna, když jsem mu začínala věřit.. Ach ne. Nemohu už věřit, a to nikomu. Jizva mne začíná bolet čím dál tím víc. Ale stále to nechápu. Proč? Proč mě zradil? Ovšem to si ještě neuvědomuji, že oni zbystřili, že jsem zmatená. Ale už je pozdě, chytli mi vzadu ruce, a svázali. Když si to uvědomím, a začnu se snažit dostat ze svázání, je až moc pozdě, a já nezvládám. Hlavní je potěšen rychlím a snadným vítězstvím. Antiel, no tedy Lioris, nebo kdo to je se na mne podívá, trochu, jako by ho to mrzelo, ale hned odvrátí zrak kvůli jeho veliteli. Oni mne vedou, nevím kudy, ale vedou. Chvílemi se snažím vyvlíknout ze zajetí. Ale ono to nejde. Nejde to. Po chvíli cestě dojde veliteli trpělivost: „Tak hele, jestli si nedáš pokoj, zabijeme tě tady a hned.“ Já se na něj podívám: „To budu moc ráda.. Chci zemřít, zabij mne.“ On se naštve a odpoví mi na můj pohled: „ Hm.. Tak hele, začínáš mi někoho připomínat.. Ale to je jedno. Jdeme, a jestli se pokusí utéct, můžete s ním udělat cokoliv.“ Jde dál, oni mne vedou, já se znovu pokusím dostat z držení, a oni mi za to podkopnou nohy tak,  že spadnu. Oni se ale nezastavují, a já se musím rychle zvednout, nebo by mne táhli za sebou, o což nemám zájem. Vedou mne, je to tu divný, všude ty divný obydlí, je jich tu až moc. A dokonce tu jsou i kamenný, ne jen dřevěný. Vedou mne dál. Lidé vybíhají ven se podívat, koho vedou. Děti, co ještě před chvílí pobíhali a honili se, najednou zastavili a sledují příchod. Nechápu, co je na tom tak zajímavého. Nějaký dítě, tak pět let přiběhne k vůdci a optá se: „Kdopak to je? Co udělal?“ A když chce hlavní odpovědět, přiběhne nějaká žena, chytne dítě za ruku a řekne sladkým hláskem: „ No tak, už jsem ti tolikrát říkala, že nemáš pány obtěžovat, a že se nemáš přibližovat k rukojmím.“ Pak se obrátí na hlavního, který stojí a čeká: „Pane, moc se omlouvám za moji dcerku, vše chce zkoumat a vše ji zajímá. Omlouvám se za ni, už se to nestane.“ On se usměje: „Mne děti nevadí, paní. Je to moc milá holčička, a určitě z ní vyroste krásná mladá dáma.“ On se usmívá, a mne rána čím dál víc bolí. Hlavní se rozjel dál. Hm.. Už tu nechci být… Ach jo.. On mne vede dál. Já se opět pokusím vyprostit ze zajetí, což uvidí jeden člověk. Má též kápi, ale stejné oblečení jako oni, bude též s nimi. Jako všichni. Při mém pokusu utéct nebo se alespoň uvolnit z svázaní mne praští do hlavy. Ale nějak tak, jako že asi usínám…

Probírám se. Ležím svázaná v nějaké kleci, další ta vymoženost lidí. Ach jo.. Začnu mít žízeň. Hroznou žízeň. Je asi večer, protože se pomalinku stmívá. Zrovna přichází hlavní, jenže si všimne někoho, koho jsem ještě neviděla. Hlavní si ho zavolá. Jde k němu, ale s nejistotou. Nedá to na sobě vidět, ale já to poznám. Řekne mu pro mne neslyšně: „Jsi tu nový, tak se ukaž. Zatím budeš mít úkol, starat se o tamhle toho. Toho v tý kleci. To je tvůj první úkol. Ať nezemře, je ti to jasný?“ „A-a-ano.“ „Dobrá, pusť se do práce“ A odejde. Co mu asi tak mohl říkat když ukazoval na mne. Přiblíží se ke mne. Jakmile je hodně blízko, zvednu se, a hledám, hledám jakýkoliv předmět. Nikde nic. No všude hodně, ale nic na dosah. Podívám se na něj jako: Ani nezkoušej se ke mne přiblížit. On řekne: „Klid, jo? Mám se o tebe postarat, potřebuješ vodu? Jídlo? Cokoliv?“ Já se na něj jen podívám.. Já nic nepotřebuju, no, i když žízeň mám… ne, o nic si neřeknu. On se na mne podívá: „Hmm, nic? Okey, jak chceš. Až se rozhodneš mluvit, něco dostaneš, dokud se nerozhodneš, nic nebude.“ Už se setmělo a on odešel. Náhle se něco mihne za mnou. Já se okamžitě otočím, ale při mém rychlém pohybu se něco ze shora na mne vysype, a já již nic nevidím. Nevidím, co se mihlo. Ale slyším, jak se to teď již normálně a rychle přibližuje, i když pořád to dýchá tak, že je vidět, že to musí dávat pozor. Nevím co to je, a to mne znepokojuje. Normálně ve tmě vidím, ale teď.. Ono to asi ví.. Když je to již úplně u mne, já jsem trochu vyplašená. Ono mi to podá něco malého. Nevím, co to je, ale ono to řekne: „Psst, hlavně neplaš. Nechci ti nic udělat. Jen ti nesu vodu.“ Já ji nechci přijmout, ale nakonec přeci jen neodolám a přijmu. Nevidím a to mne velice znepokojuje. Vezmu si nádobu a napiji se. Pak mu ji podám zpět.On si dává pozor, jako: Co kdyby mi něco udělal, co kdyby mne chytl. Neznám ho, tudíž nemohu říct, jaký je. –Toto si myslí.

Já nevidím, nevím, kdo je zač. Hlas má milý.. A upřímný, dokonce víc, i než ten Antiel, no teda Lioris. Ale to stejně neznamená, že mu budu věřit. Po chvíli uslyším, jak někdo přichází, on si ovšem všimne, a jeho slova jsou jen: „Neříkej jim o mne, o nikom, o ničem.“ A je pryč. Pochodující lidé, pravděpodobně muži, se blíží, a ani si nevšimly kroků toho, co mi dal vodu. Jdou ke mne, ten jeden si všimne, že mám otevřený oči, které pod vlivem měsíce svítí více než při slunci. Jeden z nich řekne: „Ale, chlapec nám nespí.“ Já si v tom okamžiku řeknu: „Prokletý oči, nejdřív svítí, a pak jsou zakalený, takže nic nevidím… To není fér, proč nejsem jako ostatní?“ On pak přistoupí ke mne. Nelíbí se mi to. Nevidím ho. Ta klec je pěkně opruz, nebýt ní, už mu dávno vrazím, nebo se o to alespoň pokusím. On po chvíli promluví: „Ty pořád mlčíš? Ale, jak tak koukám, vidím že máš prach v očích, to jsi se asi snažil dostat ven z klece.“ A usměje se. Po chvilce odchází i s jeho lidmi. Po dlouhé době se rozednívá. Už začínám vidět. Pak slyším, a už i vidím rytíře, jak za někým běží, jako by někoho honili. Pak si uvědomím, že je dobrá chvíle, co nejrychleji se pokusím uvolnit dvířka klece. Povede se. Já co nejrychleji utíkám. Běžím instinktivně. Nevím, kudy jsem přišla. No, přišla, spíš kudy mne sem přivlekli. Rytíři si mne všimnou, střílí po mne, jeden mne zasáhne na místo, kde jsem nedávno krvácela. Do toho krku, a já mám pocit, že snad umřu. Bolí to. Ale běžím dál. Nejraději bych mu sice zakroutila krkem, luk ani meč mi v kleci nesebrali, ale není čas. Vidím východ z města, a zároveň hordu rytířů, jak se ženou směrem za tím divným také v kápi. Střílí po něm, teď mu škrtli o nohu, dál už neřeším jeho, ale svůj útěk. Když jsem z města venku, a oni mne dál honí, běží, směrem, kde je malý les, protože za stromy se dá dobře schovat. Běžím, a ani nevím kudy. Je to divný, vím, ale co se dá dělat. Když mám pocit, že jsem již zmizela z obzoru, a oni mne už nevidí, opřu se únavou z dlouhého běhu o strom. Zhluboka oddychuji, a nabírám dech. Pak ale zbystřím. Zatajím dech. Nevím o tom, že za mnou, je u stejného stromu opřený ten, co utíkal před lidmi. Také zatajil dech, aby mohl poslouchat, zda se mu oddychování z druhé strany stromu nezdálo.Oba teď posloucháme. Nelíbí se nám to, a proto se oba lehce nakloníme přes ten velký strom, abychom viděli, zda tam něco, nebo někdo je, při čemž doufáme, že tam nikdo není. Poté, co se dostatečně nakloníme, oba se lekneme tak, že z toho spadneme na zem. Urychleně si připravím luk, a zamířím. On si vezme meč, a připraví se. Když vidí luk, zasměje se nad svou hloupostí, že jsou celkem daleko od sebe, a stejně si vezme meč, když ví, že na mě nedosáhne. Pak se zvedneme a urychleně připravíme k souboji. Oba by jsme se sice raději plácli někde do trávy, ale setkání tomu chtělo jinak. On promluví: „No tak, pusť ten luk, prosím.“ Podívám se na něj, pravda, nemá šanci, když budu s lukem, a proto ho pustím a vezmu si meč. Ale říkám si: Hmm.. A teď mám nevýhodu já. Neumím s mečem tak, jako s lukem. Nemám takovou sílu v rukou, jakou mají kluci. To není fér. Ale přesto se připravím k boji. On zbystří, a podívá se na mne pohledem ohlašujícím: start. Oba dva po sobě vyjedeme meči, a zaútočíme. Oba máme jednoroční meče, takže je to dobrý. Alespoň že nějaká ta spravedlnost se našla. Vždy, když se jeden z nás napřáhne mečem, ten druhý to zopakuje, a meče narazí nepříjemně do sebe. Železo o železo. Já bez rukavic, on s. Další nefér… Bojujeme už sakra dlouho, už mne to nebaví, a jeho zřejmě asi taky ne. Jenže dřív, než se nějak dohodneme, vidíme a velice dobře slyšíme stráže.. Sakra.. Běžíme pryč, vedle sebe, a on se chytí do pasti. Nemůže to rozvázat. Jdu k němu, a pomohu mu. Běžíme dál. Střílí po nás. Au. Do krku, a na to místo, kde jsem již byla zasažena, a to celkem  nedávno. V tu chvíli, co mi zajede do krku, mne svým tahem strhne na zem. On mi pomůže vstát, a běžíme dál. Nemohu moc běžet. Ale nejhorší je, že jsou za mnou stopy. Dostanu nápad. Běžím, chytím ho aby běžel za mnou, oběhnu s ním velké kolo. Krvavé i normální stopy jsou všude dokola. Nakročím na třech místech směrem do křoví, tak aby nebylo poznat, kterou stranou se šlo. Pak jdu ke stromu,  vyhoupnu se na větev, dostanu ho tam, a pomalu přeskakuj z jedné větve na druhou. Vedu ho za sebou. Dostaneme se na největší, a nejlistnatější strom v okolí. Vylezeme skoro až nahoru, tak, abychom nebyli vidět. Čekáme. Vidíme, jak ty idioti chodí dokola, zkouší odbočovat, pak se rozdělí, jdou po stopách. Jen ten jeden mne štve, stojí pod naším stromem, a jen dohlíží. Je těsně pod námi. Pak si všimnu té jedné kapky, „hloupá, zlá“ naříkám v duchu, protože ukápla z krku, a jde dolů. Je na listě, sklouzává, sklouzává po dalším listě. Pomalu padá dolu, pokusím se soustředit vše, co jen jde, už je nad jeho hlavou asi jen dvacet cm. V okamžiku se zastaví, stojí, stojí, oddechnu si, ale v tom okamžiku dopadne, dopadne na jeho hlavu. On si toho všimne, otře si rukou hlavu, jako: „Co to na mne k sakru spadlo? Nevysral se na mne pták, že ne? Toho bych sestřelil, uškrtil a usmrtil!“ Podívá se na ruku, má na ni jen, vlastně skoro nic. Není to vidět. Oddychnu si a říkám si: štěstí, štěstí, štěstí…. Pak ovšem na toho vedle mne letí pták, naštvaný, že je ten cizák na jeho stromě. Je to něco jako káně, jen černý, s odleskem až do modra. A přerostlý. Útočí na něj. On se brání, a shodí větev, no spíš urve větev. Já pak promluvím na ptáka, který zlostně klove a říká: „Odpal! Tady nemáš co dělat! Vypal! Kša ty!“ Říkám mu klidným ptačím hlasem: „Klid, prosím, nech ho. Prosím. Pták se na mne zlostně podívá, a sedne si vedle mne, zařve s hlasem jako: „ Máš štěstí ty blbče, a koukej co nejrychleji vypadnout, nebo tě už ani ona neuchrání!“ On samozřejmě nerozumí, a jen se na ptáka zlostně podívá, jenže v tom okamžiku pták nakloní hlavu a pootevře zobák jako: „Už si se mnou nezahrávej“ On chce po něm máchnout rukou, já ho ovšem plácnu přes ruku. Ta větev ovšem spadla dolů, a on si nás všiml. Zařve na celý les: „Mám je! Tady jsou“ Chyťte je!“ Skočím z těch pír metrů dolů, vytasím meč a chci bojovat. Tamto si ze stromu leze pomalu dolů. Pak mne chytne a drží mne tak pevně že se nevyvlíknu. Co si to k sakru dovoluje? Ať mne pustí. Běží, já bohužel za ním. Drží mne tak pevně, že to skoro až bolí. Oni nás honí, on se mnou běží.. To není fér, já chci bojovat! Běžíme. Pak řekne: „Až na tebe zařvu skoč, skočíš! A bude to brzy!“ Nechápu jeho slova, a snažím se marně vyškubnout. Po chvilce to vzdám, a ulehčím mu to tak, že běžím a už mne nemusí vláčet pozadu. V tom okamžiku zařve: „Skoč!!“ Já nechápu, a skočím, protože si říkám, že tam třeba bude nějaká malá jamka.. Heh.. Malá.. Malá… Ano, padáme z nějaké „Malé“ výšky.. To se mi ale nelíbí. Padáme tak z 12-13metrů do vody. Ale uvědomuji si to pozdě, přesněji když jsem asi 2cm nad hladinou. V tu chvilku se ponořím. Nenadechla jsem se předem, a náraz mne potopil hluboko. Popravdě, nadechla jsem se, ale až ve vodě, takže nemohu pomalu dýchat. A po tom nárazu mi v tý vodě totálně začíná krvácet ta rána. Skoro upadám do spánku. Dostanu se jen tak tak na hladinu, tam vykašlu již dříve vdechlou vodu a nadechnu se, ale bohužel jsem zjistila… /V tu chvíli už spím/ ¨