Ztracená paměť - Další probuzení (7)

Další Probuzení

On mne asi vytáhl na vodu. Když se probouzím na břehu, zjišťuji, že tu není jen tamten.. On mi řekne: „Jsem rád, že jsi živej, bylo by mi líto, kdybych zjistil, že jsi mrtev. Teď když je čas, chci ti jen říct, že jsi hodně silný, ale že si nemůžeš přesto bojovat s kýmkoliv. Asi bojuješ už od tak 5 let… Promiň nepředstavil jsem se, jsem Arius.“ Podívám se na toho vedle, ten má vlasy víc do hněda, zato Arius je má čistě blond, a dlouhý.. To druhý je má víc do hněda, a je to divný.. Strčí to do Ariuse, a ten mi řekne: „Jo, a promiň. To je můj bratr.. Jmenuje se Mertis.“ A potichu mi pošeptá: „Je trochu praštěnej“ Já se usměju, a Mertis se začne vyptávat: „Co? Já se chci taky smát! Co jsi mu říkal?“ Typuju ho podle vzhledu tak na 14, ale podle chování na 5. V tu chvíli se Mertis znovu ozve: „Kdo jsi jako vlastně ty?“ A stáhne ruku po kápi, aby ho sundal. Já ho plácnu přes ruku takovou silou, až zařve.. Arius mi s úsměvem řekne: „Jeho mlátit můžeš, je o 6 sekund mladší, tak mu mohu poroučet, a ty ho mlátit můžeš, stejně si to zaslouží, a ke všemu jsi starší“ Řekl to s úsměvem, přičemž mi je jasný jak to myslel. Oni se chovají daleko líp než tamten zrádce. Arius mi podá vodu. Napiji se, ale pak začnu kašlat. On se mne optá: „Jsi v pohodě?“ A v tu chvíli když mu podávám tu dřevěnou misku kde byla voda, si všimne toho šípu, co nebyl vidět. Řekne mi: „Lehni si, ošetřím ti to.“ Když se tvářím odmítavě, a vidím, že i Mertis naléhá, no, ten spíš trochu otravuje, tak Arius pokračuje: „To nemůžeš takhle nechat, umřeš! A co potom tvoje rodina? Nebude jí to líto? Nech se ošetřit, prosím!“ Naléhá, a mne to štve. Při slovu o rodině mi málem ukápla slza, i když nechápu proč, můj mozek neříká nic o breku, ani o smutku. Arius si toho očividně všiml. Optá se mne: „Nepotřebuješ něco? Nechceš něco přinést?“ Mertis se přidá: „Já ti klidně pomůžu, jen když nebudu muset běhat někam daleko. Jé, hele, tobě stekla po obličeji kapka, to bude pršet bo co? A nebudou takhle padat stromy?“ A začne řvát pomoc a schová se do kouta. Já se teď už nesměji trochu, ale už hodně, po pravdě, je to poprvé, co jsme se zasmála. Stromy? Odkdy padají stromy? Nemyslel listy? Ne, ty by mu neublížili. Arius se usměje a řekne mu: „Tak hele, mohl bys toho nechat ty blbče? Bráško, je tu návštěva, tak neběhej s rukama nahoře dokola, a nekřič o pomoc, stromy nepadají!“ Usměji se znovu, a zase více. Mertis začne zpívat: „Já nemýt rád padací stromy, oni být divné, proto já se jich bát. Arius mít tajemství, nikdo ti ho neříct a ty ho neznát. Mi tě vůbec nesledovali, nee..“ Nevnímám slova, tedy jen chvilku, pak slyším už jen Já nemýt rád padací stromy, oni být divné, proto já se jich bát. Arius mít tajemství, nikdo ti ho neříct a ty ho neznát. Mi tě… Víc neslyším při jeho opakování, protože se Mertis odmlčí. Arius je v rozpacích. Najednou se cítím líp, až na ten šíp. „Tak hele, už ti to musíme ošetřit, jsi tu, máš smůlu, bude po mým“ –ozve se znovu Mertis. Chci se ozvat, ale jen se zlostně podívám. Mertisovi nepřijde divný že mlčím, ale Ariusovi ano. Ovšem, Arius ví, jak to dopadne, pokud si jeho bratr nebude dávat pozor na jazyk, případně ruce. Zastaví ho: „Bráško, neprovokuj ho, není to dobrý nápad.“ Bude se chtít přiblížit. Vytasím meč. On udělá totéž, až na to, že mu ten meč u toho jen dvakrát spadne. Je vtipný, ale já si uvědomuji, že mu vlastně nechci ublížit. Podívám se na Ariuse, který mne očima prosí, abych mu neublížila. Bouchnu mým mečem o jeho, on se to pokusí zastavit, málem mu vypadne meč, po pravdě se divým, že mu nevypadl. Šetřím ho, nemá ani škrábanec, ale on si to uvědomuje. Pak se obrátí a řekne: „Už mne to nebaví, konec“ Divím se. Ale po chvilce se hbitě otočím k lesu, oni se diví, co mi je, proč se tak tvářím a jen zírám do lesa. Slyším je, jsou tam, vím to.. Jsou dva. Mají koně. Podívám se na Mertise a Ariuse pohledem jako: „Vy to snad neslyšíte?“ A oni jen zavrtí hlavou na odpověď, že ne. Jdu pomalu blíž k lesu, abych se podívala, zda se mi to jen nezdá. Bohužel zjistím, že ne, ale to až když jezdci vyjedou s meči v ruce a běhají okolo mne. Instinktivně mám vytasený meč a jsem připravená k boji. Jezdci se zastaví a slezou z koní. Mertise a Ariuse si nevšímají, jdou evidentně jen po mne. Vytasí meče, a též se připraví k boji. Arius po jednom z nich vystřelí, trefí se, ale do helmy, takže je to, jako by se netrefil. Zkouší to dál a dál, tedy jen do chvíle, kdy se nerozhodne zasáhnout i Mertis. Vezme meč a začne po jednom mlátit. Bouchá ho mečem do ruky. Po chvilce toho má jezdec už dost, a máchne po něm mečem. Nebýt Ariuse, je Mertis už mrtev, protože ho Arius shodil na zem, když mu měl meč useknout hlavu. Ovšem jezdec nehodlal Mertise nechat žít. Když chtěl bezbraně ležícího Mertise probodnout, vrhla jsem se tam a meč odrazila. Pak už ho jezdec nevnímal, a bojoval. „Ale to není fér, je silnější!“ Vykřikl Mertis. Ten druhý jezdec se rozesmál: „No tak, Krione, přeci tě neporazí nějakej fakan, co je o dvě a půl hlavy menší!“ Pochopím, že to nejspíše bylo na druhého jezdce. Ale on se vrhne na Ariuse, který sotva odrazil jeho útok. Podívám se na něj, zda nepotřebuje pomoc, a on mi stěží odpoví: „Neboj, postarej se o toho svého, já to nějak zvládnu, neměj obavy“ Nelíbí se mi jeho odpověď, ale uposlechnu, no, teda jen na chvíli, protože po chvíli si všimnu, že i když žije, a zvládá odrážet útok, nestíhá bojovat. Přesunu se, a bojuji s druhým, tedy, snažím se s oběmi. Když ten jeden se oddělí a jde k Mertisovi, jdu po něm, zezadu po mne jde tamten, já si levou rukou rychle vytáhnu šíp, a než si stihne cokoliv uvědomit, má ten jeho kámoš Krion šíp v krku. Druhej si toho nevšímá. Jdu po něm. Bojuji s ním už dlouho, a  jak krvácím,začíná mi být na omdlení. Po té dlouhé době je mrtev, ale bez pomoci Ariuse bych to nezvládla. Hned potom, co je mrtev, si sednu a vydýchám se. „Tý jo, to bylo ale něco.. Hehe.. Lalalalalala dali jsme to v pohodě, taky že jsme živý“ –začne Mertis. Pak začne: „A řekneš nám svý jméno? Plosíím. Ať vím, jak ti mám říkat. Prosím.“ Vydechuji se, nemohu chvílemi dýchat, můj krk, sakra, co to má být? Začnu se dusit, protože nemohu dýchat. Nemohu! Arius si toho hned všimne, jde ke mne, neobtěžuje mne jako Mertis blbými otázkami jako: „Co ti je? Jsi v pohodě?“ Jde ke mne, nesundá mi ani kápi, není to nutné. Na první pohled je šíp zaražený v krku vidět. Nemohu dýchat, prostě se nejde nadechnout! Arius, i když mu chci zakázat jakoukoliv pomoc, mi zlomí šíp, opatrně ho vyndá, běží pro něco, a přikládá to na ránu. Pošle Mertise pro vodu, po chvíli ji přinese, a Arius mi to jí vypláchne. V tu chvíli mi přes ránu najednou voda proteče až do plic, kde ji pak vykašlu i se sraženou krví. V tu chvíli začínám dýchat. Arius již ustoupí, protože ví, že já moc nemám zájem o pomoc. Když už dýchám skoro normálně, chci mu poděkovat, ale nechci mluvit. Vykašlu ze sebe jedno slovo, a to ještě udejchaně: „Dě-děkuju“ Arius se na mne s obdivem podívá. Mertis začne prosit: „Prosím, začni mne učit! Prosím!“ Já se na něj podívám, přemýšlím, zda mám či nemám promluvit znovu. Ne, zatím ještě ne. Arius řekne: „ No tak, bráško, proč by tě měl učit? Určitě se musí vrátit, a já také, nebo budu mít průser jak hrom“ Mertis mu odpoví: „Nevím, ale stejně Rio-de říká průser jako blesk, a ne jak hrom, protože hrom prý nic nedělá.“ Teď už se zeptám: „Kdo je Rio-de?“ Arius se na mne otočí: „Je to můj učitel, tak se říká u nás učitelům, mimochodem, proč tě honily?“ Odmlčím se, nechce se mi na tuto otázku odpovídat. Arius to pozná a změní téma: „Dobrá, jak tedy ti máme říkat?“ Eh, to nevím, když nevíte o tom, že jsem holka, to za prví a za druhý neznám své jméno. Mertis se přidá do hovoru: „Budeme ti jinak říkat umlčenec!“ A začne se smát. Arius se omluví: „Promiň, omlouvám se za svého brášku. Je trochu praštěný. To jsem rád, že už proti sobě nestojíme, no, spíš neležíme u stromu.“ A usměje se. Na to se usměji i já. Arius se odmlčí. Pak za sebou uslyším Mertise: „Umlčenče, proč máš tu kápi? Jakou máš barvu vlasů?“ Usměji se na něj a odpovím: „Nevím“ On se rozesměje. Arius řekne: „Jestli si tu kápi nesundáš a neumyješ, může se ti rána znovu zanítit, a to jistě nechceš.“ To mne dostane. Ne, já si ji nechci sundávat! Pak by jste viděli moje uši, to že jsem holka by mi bylo fuk, ale moje uši… „Ne, nemohu..“ –co? Jak to že jsem to řekla nahlas, no, to je jedno.. „Co? Ty chceš být nemocnej? –Mertis zase začne. Arius řekne: „No, nutit tě nemohu, jen to nechápu.“ Já řeknu: „Nemohu, nemohu ti to vysvětlit.“ Všimne si mého hlasu a řekne: „Máš zajímavý hlas. Skoro až holčičí“ Usměje se. Já teď ale mlčím. To tak, aby měl vědět, kdo jsem. Mertis se zeptá: „Kolik ti je let?“ Já mu nechci odpovídat. „Odhaduju tak 15, 16. Mě je 14, hádej, kolik je mému dvojčeti“ –řekl znovu Mertis. Já, nevím, když promluvím, je možnost, že zjistí, že jsem holka. Mertis se mě optá: „Nezahraješ si prosím nějakou hru? Třeba na honičku?“ Zavrtím hlavou, že ne. Mertis ke mne skočí a než se naděju, mám dole kápi, protože mi ji strhl. Mám chuť ho uškrtit. Nevím, co mám dělat. Rukama si přikreju hlavu tak, aby nebyly vidět uši. Arius povídá: „Mertisi! Co to děláš ty blbče! Fakt, moc se ti omlouvám, jak ti mám říkat?“ Mertis hodí moji kápi do vody, zrovna když se mu ji pokusím vzít. Tohle není fér! Najednou nevím, co mám dělat. Skoro se až rozbrečím. Proč jsem jiná!? Tohle prostě není fér. Není! Nevím co mám dělat. Skloním hlavu, a dřív než si něčeho všimnou, si rukama přikryji uši tak, aby nebyly vidět. Popravdě to nechápu, asi to bude tou ránou, ale začíná mi být tak špatně, že omdlívám, tak špatně..  Nemohu to vydržet.Arius si toho všimne, poběží ke mne a optá se mne, zda jsem v pořádku. Všimne si, že na šípu co mám v krku je něco, takového hodně průhledného, ale lehce zeleného. Všimne si: „Jed! Ten šíp je otrávený!“ Já před jeho rukou ucuknu. On se na mne podívá a řekne: „Ty chceš zemřít?“ Teprve pak mu dojde, že jsem vlastně holka. Nechápe, jak může holka umět střílet z luku, natož bojovat s mečem. Nechápe, jak to, že nejsem jako ostatní holky, co se většina do 18let rozbrečí jen kvůli škrábnutí od kočky. Nechápe, a stojí jako idiot bez hnutí. Mertis sleduje moje kápi, jak plave dolů, a jak za chvíli spadne z vodopádu. Mne je čím dál hůř. Mám zamlžený oči a pomalu mi nejde dýchat. Poslední, na co myslím je: „Alespoň si ode mne každý oddychne. Už  nebude nikdo, kdo je jiný a…..“ A jsem v bezvědomí. Arius zlomí šíp, opatrně ho vyndá, vypláchne ránu mořskou vodou, a snaží se zjistit sílu jedu. Jed je až moc silný, Arius ví, že nemam šanci, ale přesto se mne pokusí zachránit. Nechápu ho. Je to člověk a přesto pomáhá mne.. Elfovi.. On mne chytí, zvedne, a jde se mnou dolů k moři.. (Tam kam nechal Mertis spadnout moje kápi..) Mám chuť ho chytit a uškrtit, když mne začíná zvedat, ale nemůžu.. Myslím, že.. Sice se asi neprobudím, ale kdyby jo, asi ho seřvu tak, že se mě bude bát.. Nikdo mne nebude zvedat, nikdo! A už vůbec ne bez mého dovolení, které bych stejně nikomu nedala.. Ale to už je jedno.. Ale ten, koho seřvu ještě jednou tolik je Mertis.. Tohle mi dělat nebude.. Jde se mnou do vody, už je celý mokrý od těch vln.. No jo no, jsou to vlnky.. Mají asi 2-3metry. Takže má i ty jeho dlouhý blonďatý vlasy promáčený.. K sakru, ale kam až mne to nese? Pak mne ponoří hlavu i s krkem do vody. Chvíli mne tam nechá. Jsem v bezvědomí, a stejně už jsem skoro ani nedýchala, tak je to jedno. Ale těsně před tím, než jsem byla skoro až mrtvá, mne vytáhnul a odnesl rychle na břeh. Tam mne položil na písek. Mertis se na mne díval. Arius mne chytil za ruku, a zkontroloval tep. Ale.. Pak začal zmatkovat, protože tep už žádný nebyl.. Vypadalo to, že jsem mrtvá.. Vlastně jsem byla.