Vanaprastha - 8.

guruvár, 10. června 44

ádherné tropické počasí trvá již týden. Věděl jsem, že musí nastat vyrovnání! V baráku se za těchto veder ovšem nedá vůbec bydlet. Nelze na chvilku otevřít okna, ač by měla být otevřena neustále. Ale to prostě nejde. Ten kravál, co lidáci venku nadělají, se nedá poslouchat. Celý den někde štěkají nějací psi, vrčí nějaké motory, zaznívá zřetelný hovor pitomců. Za těsně zavřenými okny je to lepší; pak se však v tom horku dusím ve vlastní šťávě. Pouze po západu slunce, když se všechna ta verbež odebere ke svým televizorům, mohu pak konečně otevřít okno, vyklonit se z něj, svobodně dýchat a v šeru pozorovat poletující netopýry. Kdybych totéž udělal ve dne, verbež, která žije na ulici jako cikáni, by mi ten požitek jednak zkazila a za druhé by si ještě mohla myslet, že se tak zálibně dívám z okna právě na ni a kvůli ní a že bych se k ní chtěl snad dokonce i připojit! Fuj! Hrůza i jen pomyslet! Nepřekvapí proto ty, kdož mě znají, jsou-li tací, že jsem „doma“ vydržel jen jeden celý den a že dnes už zase chvátám do lesa.

         Lidáků jsou všude mraky. Je ten den, kdy se všichni opět jakoby spikli a domluvili, takže platí okřídlené „je-li jeden, jsou všichni“ Shakespearova Timóna. Viděl jsem například starou známou z fabriky, mou nenáviděnou kontrolorku, která mi vypila tolik krve po dobu našeho společného účinkování v tamější tragikomedii s názvem „práce“. Nenáviděná, nyní však lidužel viděná, a to nerada. Zda i ona viděla mne, a zda mě také vůbec poznala – prošel jsem kolem ní –, neboť jsem změnil visage k nepoznání, to je otázka, na niž odpověď nehledám.

         Za městem jsem potkal také nezvyklý počet lidáků, na to, že je normální pracovní den. Největší zklamání mi toto všeobecné lidácké „spiknutí“ připravili dva lidáci na rybníce Svarg, kolem něhož jsem šel, těše se na vykoupání. Tušil jsem to! Dva chlapi tam sypali do rybníka zřejmě nějaké krmivo pro ryby, pro své budoucí úlovky. Ať žijí celosvětová jatka!

 

Dnes je takové vedro, že jsem se neobtěžoval oblékat si na sebe ani své černé tílko s oranžově vyšívaným motivem Seychellského souostroví, jež jsem si vzal s sebou. Kráčím k lesu tedy jen ve vzdušných tmavěmodrých trenýrkách.

         Hic dosahuje vrcholu, právě když jsem dorazil do ášramu. Zpocené nohy, ošlehané od vysoké trávy, svědí a pálí jako čert.

Když už nemohu horko snést, vylézám ze stanu a tak jak jsem, nahý a bosý, jdu se po mém lesním chodníčku alespoň svlažit k blízkému potůčku. Vody v něm již výrazně ubylo, neboť nastává vyrovnání, ale koupel v něm byla přesto velice příjemná a osvěžující.

 

 

šukravár, 11. června 44

nes jsem se přestěhoval zpátky do lesa nad rybníčkem Khalídž. V osm hodin ráno jsem se sbalil a bez lítosti jsem opustil polesí za vsí Bainar. Cestou jsem viděl několik srnců, oveček s jehňátky, koz s kůzlátky, krav s telátky a jednoho zajíce – zkrátka samé krásné tvory, jimiž krvelačná lidská sběř pro jejich mírnost tak pohrdá.

         Ve vsi Bačhadá, jíž jsem procházel, vyvolal můj zjev opět psí pozdvižení. Tentokrát ale jinde. Ve snaze vyhnout se domu, kde na mne minule doráželi dva jezevčíci, šel jsem kolem jiného domu, proti proudu potoka, jenž v dáli vytéká z lesního rybníčku Khalídž. Šel jsem tudy již několikrát a nikdy u něj žádní psi nehlídkovali! Až dnes.

         Byli tam dva. Jeden takový pohodový voříšek, který si mě nevšímal, zato druhý, jakýsi druh teriéra, snad Jack Russellův, nebo jeho kříženec čili bastard, mě vztekle vyprovázel až na konec pozemku hlasitým štěkáním, vrčením, ceněním zubů a nebezpečným dorážením na moje nohy.

         Ale bál se mě; vždycky, když jsem se k němu otočil, když se nebezpečně jeho zuby blížily k mým lýtkům, ustrašeně odskočil. Přesto byl tak hloupý, že útočit neustával. Někdo by toto chování nazval statečností, Já to zvu hloupostí. Taková je každá „statečnost“ bez nutnosti. Výjev připomínal štvanici na medvěda, přičemž Já byl ten, koho štvali, Já byl ten medvěd!

         Pes může někomu připadat přítulný, věrný, s „lidským pohledem“, chytrý, dobrý společník, dokonce hodný a podobně, ale jen tomu, kdo ho živí, kdo je jeho pánem. Pro lidi cizí, ba divoké, jako jsem Já, už pes není tak milý tvor, jak možná připadá svému majiteli. Pes je zvíře misantropické par excellence, chované především k hlídání a k honitbě, tedy na ochranu člověka před člověkem, tudíž ze strachu před člověkem, tudíž z nenávisti člověka k člověku! Neplatí tedy zcela ono Hobbesovo okřídlené Homo homini lupus, jako spíše Homo homini canis. Ale všichni velmi dobře víme a chápeme, co tím měl Hobbes na mysli!

         Když na mne ten čokl dnes tak dlouho a vztekle dorážel, přičemž pán nebo paní domu nikde, přiznám se, že už mě to dopalovalo tak, že jsem hledal klacek nebo kámen, jímž bych to otravné psisko buď zahnal nebo ubil. Litoval jsem, že s sebou nemám svou kynickou hůl proti psům. O napadeních chodců psy čteme ve zprávách neustále. Je chybou se domnívat, že jsme v civilizované společnosti v bezpečí; že se můžeme plně spolehnout na zákony, na policii, na dobré mezilidské vztahy a společenské ohledy: na nic z toho není spoleh, nic z toho nefunguje a nic z toho nenahradí možnost a schopnost bránit se vůči napadení kýmkoliv sám a vlastními prostředky.

         To by ovšem byla anarchie. Již pouhé toto hrůzostrašné slovo nahání hrůzu všem vládám a všem jejím občanům, to jest poddaným, to jest otrokům. Čím silnější vláda panuje nad svými otroky, tím vytváří totalitnější fašismus. A čím totalitnější fašismus, tím víc proto není legální vlastnit a používat zbraň. V ochraně proti strašáku anarchie se dokonce připouštějí takové absurdity a zjevná bezpráví, že je místo útočníka trestán obránce, který se brání sám a vlastními zbraněmi. Děje se to jednak proto, že bezbranný otrok se tím stane ještě více závislejším na státu, a za druhé z pochopitelné obavy každého státu, že ozbrojený občan by se potom nemusel bránit jen proti státem kriminalizovaným vrahům, násilníkům, zlodějům a nebezpečným zvířatům, ale bránil by se aktivně se zbraní v ruce i vůči státu samotnému, to jest vůči všem těm různým výběrčím daní, úředníkům, policistům a dalším přisluhovačům vlády. Také všichni ti otravní sousedé, motorizovaní imbecilové, všichni ti ocásci, kteří vás nenechají chvilku o samotě, všichni ti příliš hluční a přemnožení nevychovanci, kteří ničí životní prostředí by byli rázem v ohrožení před náhle legálně ozbrojeným a odhodlaným anarchistou, který si nenechá nic líbit. Ti špatní, jichž je většina, se proto anarchie bojí a rádi by měli klid – klid zbraní, klid na práci a nehybné bezvětří i v mozku.

I pes jako legální zbraň člověka proti člověku je dobrým prostředkem v zápase za misantropickou anarchii, jež se zdá jednou nevyhnutelnou, nyní však je pes zatím prostředkem zbaběle používaným jen proti slabým, neškodným a neozbrojeným jedincům. Ale nynější ohavná móda vlastnit psa není jen potvrzením výroku G. B. Shawa, že koupit psa je jediný způsob, jak za peníze získat lásku, nýbrž i potvrzením výroku filosofa Hobbese, že Homo homini lupus, nebo ještě lépe: Homo homini canis, jak říkám Já.

         Dosud jsem měl štěstí, že mě ještě žádný pes nepokousal, ale toulat se po světě bez domova, jen tak neozbrojený, je hazardováním s trpělivostí Štěstěny!

 

Konečně jsem po dvou hodinách dorazil k lesnímu rybníčku Khalídž. Shazuji s otlačených ramen těžkou krosnu a vrhám se z mola po hlavě do svěže chladivé vody. Skoro to zasyčelo, jak jsem byl po cestě rozpálený! Lidi a psi jsou za mnou, teď už jsem sám, bezpečný, uklidněný, zchlazený.

         Po koupeli jsem snědl jeden kousek zeleninového závinu, oblékl si zase trenýrky, nazul boty, naložil si na záda krosnu a vydal jsem se hledat vhodné místo pro stan.

         Všechna místa, jež jsem si tu zjara vyhlédl, však rozpalovalo slunce. Nyní hledám především stín. Nakonec jsem nalezl jedno takové polostinné místečko skoro na stejném místě, kde jsem tábořil na jaře. Zatím vyhovuje; kolem je krásná zelená travička, mladé smrčky a modříny. Nový ášram vanaprasthy byl zbudován.

 

Odpočíval jsem vleže s dobrou knížkou od Stendhala. Oblohou se honí tmavé mraky, ale neprší z nich. Tlaková výše, která panuje, je všechny zjevně rozpouští. Je stále krásné tropické teplo, jež dovoluje být po celý den nahý tomu, kdož se odívá vzduchem po způsobu indických digambarů, jimž Řekové říkali γυμνοσοφιστοι – nazí mudrci.

         V sedmnáct hodin jsem sešel dolů do údolí pro vodu a potom k rybníčku Khalídž vykoupat se. Skočil jsem do vody třikrát, nechal jsem se sluncem a vánkem osušit, prohlédl jsem si ryby a opět jsem vystoupal nahoru do mého nového ášramu.

Jedna cesta nahoru krásně zarůstá mateřídouškou a malinkými semenáčky modřínů s čerstvými letošními výhonky. Nikde v okolí žádné starší modříny nerostou, jichž by byly tyto malé semenáčky dětmi, a proto je dost dobře možné, že jsem jejich zárodky roznesl Já na podrážkách bot či na oděvu z míst, kde dospělé modříny žijí a kde tábořím. Pravidelně po této trase chodívám jen Já a potom snad i nějaká ta zvěř.

Pochvaluji si, že jsem se vrátil přesně po měsíci zase sem do tohoto krásného polesí. Alespoň pro dnešek je můj „ostrov“ liduprázdný.

 

 

šanivár, 12. června 44

a začátku kapitoly z Italských kronik s názvem „Cenciové (1599)“ má Stendhal vynikající úvahu na téma don Juan a morálka. Dokazuje v ní, že je nejen skvělým a nedostižným spisovatelem, zajímavým vypravěčem a pronikavým znalcem lidských duší (ať už to znamená cokoliv), ale i brilantním filosofem. Friedrich Nietzsche Stendhala četl a vážil si ho a myslím, že mu vděčí za mnohé nápady. Již dlouho tvrdím (v Zápisníku živého muže, čtvrtek 25. září 43), že Stendhal je Nietzschemu jedním z hlavních inspiračních zdrojů (pokud jde o problém morálky, pak viz například Nietzscheovu Genealogii morálky) a tato úvodní úvaha ke kronice o Cenciích to jen dokazuje. Kdo byl však inspirací Stendhalovi? Jen těžko se hledá podobný spisovatel s tak originálním slohem a duchaplným myšlením! Opsal jsem si jeho úvahu skoro celou; jinak to nešlo.

 

Šanivár, čili po česku sobota, se projevuje už od rána. Šel jsem se umýt jen tak nalehko v trenýrkách – a už jsem viděl, jak se proti mně vleče lesem do kopce ženská s bicyklem! Uhnul jsem jí z cesty, abych ji nemusel potkat, a schoval jsem se za strom.

         Umyl jsem se v rybníčku Khalídž a hned jsem se zase vrátil nahoru do ášramu. Dnes bude lepší nepokoušet štěstí a zůstat raději schovaný ve stinném úkrytu.

 

Celý den trpím střevními potížemi. Příčina bývá v takových případech vždycky stejná: znečištěná voda. Je čím dál těžší nalézt v přírodě čistý zdroj vody. Na vině je samozřejmě – jak jinak – zločinnost člověka. Sama příroda je znečištěna, otrávena lidskostí, tudíž také voda i v těch nejmenších lesních potůčcích bývá často zkažena, vyvěrajíc z otrávených podzemních vod, kam z okolní lidáky zamořené půdy pronikají všechny ty jedy z průmyslové a živočišné výroby. Hrozím se dne, kdy bude otrávena všechna přírodní voda, všechny lesní plody, všechen vzduch. Ten den, kdy všechno, co pijeme, jíme a dýcháme, bude muset být uměle upraveno, aby nás to neotrávilo, bude také dnem zpečetění naší závislosti na civilizaci a tudíž také dnem, kdy skončí veškerá možná svoboda na planetě Zemi, dosud stále možná. Masové vymírání druhů, jehož jsme v nynější éře člověka na Zemi svědky, je nutno přičíst také tomu tragickému faktu, že příroda je začlověčená lidskými jedy, jež divoká zvířata nemají jak neutralizovat.

 

Pozdě odpoledne jsem se přece jen odvážil vyjít si na malou procházku. Oblékl jsem si tílko a dlouhé maskáčové kalhoty, abych byl trochu chráněn před komáry. Usedl jsem na posed. Vzdálené dunění ohlašuje blížící se bouři. Sakra, s tím jsem nepočítal! A stan jsem nechal otevřený, jak jsem si rád navykl jej nechávat v suchém počasí uplynulého týdne! Teď abych se rychle vrátil! Musím však ještě aspoň dole v potoku nabrat vodu do láhve. Snad to stihnu než začne pršet. První kapky deště však začaly padat již u potoka. Rychle nahoru! Stan je otevřený a právě teď do něj skrz slabou moskytiéru jistě proniká déšť! Tak rychle jsem ještě nahoru do toho hrozného svahu nevystoupal, co dnes! Kolem dvou srnců jsem se přehnal tak rychle a náhle, že si celí zkoprnělí nevšímali ani mne ani míhajících se blesků. Asi jsem jim splynul v jedno. Přesto mi to zabralo dobrou čtvrthodinu. Uvnitř otevřeného stanu je už samozřejmě vlhko, z něhož se dokonce utvořila na podlaze malá loužička. Bouře burácí, blesky se míhají a blikají a silný lijavec doráží zprudka na střechu mého stanu dlouho do noci. Čtu si Stendhala a usínám.

 

 

ravivár, 13. června 44

třevní potíže přetrvávají dál. Dnes je obloha potažená šedí mračen, z nichž občas vypadávají přeháňky. Pěkné počasí skončilo v noční bouři. Z tropů Indie jsme zase skočili rovnou doprostřed Čech. Dokonce přilétl i pár havranů, který krákorá cosi do zamlklého ticha, byť nikolivěk jistě ono bezútěšné poeovské „nevermore“, neboť není ještě všem veselým dnům konec, nicméně tito ponuří černí ptáci jakoby svým nenadálým příletem spolu s ponurými mračny ohlašovali a dotvrzovali nadvládu Severu.

Přestože je takové smutné, nehezké počasí, musel jsem se – poplatně s ravivárem, česky nedělí – opět vyhýbat a schovávat před lidákem na nedělní procházce. Viděl mě a dokonce v probuzeném, v člověku nikdy však nespícím instinktu lovce-zabijáka, který pronásleduje každého, kdo před ním prchá, šel za mnou, ale do křoví, kde jsem se před ním schovával, se neodvážil. Byly to trapné okamžiky, v nichž trpěla má hrdost. Příště se radši sice všem lidákům vyhnu, jako doposud, ale skrývat se nebudu. Půjdou-li dál za mnou, jak to mívají v zlozvyku, zastavím se a vzkřiknu: „Dál ani krok! Nepřibližujte se! Mám zbraň!“ Lidáci jsou možná puzeni ke všemu, co je převyšuje, to jest ke mně, ale to ještě neznamená, že to vyšší, nadlidské, jim věčně neuniká.

         Sednul jsem si na posed. Vtom přiletěl pěkný žlutý strnad, posadil se naproti mně na vrcholek smrčku a užuž chtěl něco zanotovat. Ale všimnul si mě a zase odletěl. Škoda. Také je tak plachý a nedůvěřivý k člověku, jako Já, i když v mém zvláštním případě by nemusel. Každý má však rád své soukromí, a zvláště, když chce zpívat a radovat se ze života.

         Drobně prší. Srnci už mají pěknou lesklou letní srst. Z rybníčka Khalídž vzlétli poděšeně dvě divoké kachny, když jsem k němu přicházel. Ve včelíně poblíž rybníčka dnes také někdo je. Zaslechl jsem odtamtud bouchání okenic a v dalekohledu jsem viděl včelín celý pozotvíraný. Dnes bych se tedy raději nekoupal, kdyby bylo hezky. Nesnáším neděle.

         Vodu dnes nabírám na zkoušku do lahve z jiného potůčku, ještě menšího. Voda bývá někdy, velmi zřídka, nezdravá také z přirozených příčin, například může v korytě potoka zůstat ležet nějaké uhynulé zvíře (to už jsem také viděl!), nebo se následkem horka a sucha ve stojaté vodě příliš rozmnoží choroboplodné bakterie a řasy; ale prvotní příčinu otrávené vody je třeba hledat vždy u pachatele nejznámějšího a proto také nejpravděpodobnějšího – u člověka.

         Do ášramu se vracím úplně promočený a urousaný. Prší celou noc. Kvůli bubnování deště do střechy stanu se nedá ani pořádně spát.

 

 

sómavár, 14. června 44

třevní potíže ustaly, zato nebe se jakoby protrhlo. Prší neustále i ráno. Obávaný středoevropský monzun, takzvaná Medardova kápě, má sice pět dní zpoždění, nicméně je tu – a s plnou silou!

         Všecko jídlo jsem už snědl; potřeboval bych jít do verbežárny pro další. Rozhoduji se mezi dvěma nepříjemnostmi: buď jít „domů“ v dešti, nebo být o hladu. V osm hodin jsem posnídal poslední konzervu fazolí, takže hlad zatím nemám. Prší však stále a zdá se, že nemíní přestat. Vyčkávám dalšího vývinu situace s dobrou knihou od Stendhala; zbývá mi poslední jeho nedokončená novela Sestra Scholastika. V noci z 22. na 23. březen roku 1842 se Stendhal náhle skácel mrtev na rohu jedné pařížské ulice. Byl stár přesně na den 59 let a dva měsíce.

 

V deset hodin stále drobně prší. Důkladně jsem rozvážil svou situaci a rozhodl jsem se jít. Došel jsem totiž k názoru, že kdybych ještě déle otálel s odchodem, vystavil bych se nakonec trojímu možnému protivenství: mohlo by to nakonec dopadnout tak, že bych musel jít tak jako tak v dešti, pokud by nepřestal, za druhé bych měl navíc hlad, a dále za třetí bych pak musel jít třeba až odpoledne, až budou všichni lidáci zase ze svých otrokáren všude venku. Lépe tedy snášet jen jednu nepříjemnost, a sice drobný deštík. Odcházím.

 

Všude je samozřejmě mokro. To, co s takovou pracností slunce minulý týden vysušilo, je znovu pod vodou. Ještě jsem ani nevyšel z lesa a už jsem byl mokrý až po vykasaná kolena. Nejhorší bylo projít neposekanou travnatou plání. To bylo jako chůze po pás ve vodě. Šatstvo jsem mohl na sobě ždímat. Jednou jsem zapadl do močálu až po kotníky. Přes tato protivenství jsem se těšil z přírody, jakkoli podmračené a nevlídné, těšil jsem se ze zvířat, jež jsem potkával a jimž deštík nevadil, tak jako nevadil mně, a měl jsem radost z rostlin, jakkoli zmoklých, například z bělostných, ctnostně nících květů silenky. Ve městě mě všude vítaly už jenom zamračené obličeje lidáků, čumících na mne zpoza skel automobilových okýnek. „Doma“ mě vítá otec s brekem, že měl o mne starost při bouřce. Vynadal jsem mu za tu pošetilost a poslal jsem ho k psychiatrovi. Já nemám domov.

---