Dnes v noci neplakej

Pomalu jsem se probouzela.Ještě na hranici bdění a snu jsem si uvědomila,že vedle mě někdo leží a objímá mě.Otevřela jsem oči a uviděla malý hezký pokoj.Vše okolo mě bylo oranžové.Zdi,sedací souprava,svíčky rozestavěné na poličce,dokonce i povlečení ve kterém jsem ležela byla oranžové.

Souběžně s pocitem,že to není můj pokoj a že zde nemám co dělat jsem začala vnímat úpornou bolest hlavy a protivnou pachuť v ústech.Neklamný příznak kocoviny.Konečně jsem se naplno probudila a uvědomila si,kde to jsem a kdo to leží vedle mě.Otočila jsem se a dívala se do Pavlovi pohledné tváře.Proboha,to ne!Bylo první co mě napadlo.

Protože Pavel nebyl můj přítel,jak by se mohlo zdát,ale stále ještě byl přítelem mé nejlepší kamarádky Věry.Začala jsem se zvolna rozpomínat na události minulého večera.Pomalu jsem se se vracela ve vzpomínkách o pár hodin zpět.

Je pátek večer.Oblékám si na sebe tričko s krátkým rukávem a s nevolí se soukám do úzkých černých riflí.Za poslední tři měsíce jsem přibrala osm kilo.Ne že by mi to vadilo,vždycky jsem patřila mezi ty typy,kteří mohou sníst co chtějí a přitom nikdy neztloustnou.Některé holky v okolí mi záviděli,že jsem tak hubená,ale já se vždycky kvůli své váze trápila.Připadala jsem si kostnatá a ošklivá.Teď jsem konečně ztloustla natolik,abych si připadala normálně.Ovšem nějak jsem si zapomněla uvědomit,že si budu muset pořídit zcela novou garderobu,protože miniaturní hadříky velikosti xs už u mě bohužel nenajdou uplatnění.

                 Zatímco jsem se soukala do těch malých riflí,přemýšlela jsem,kde vzít peníze na nové oblečení.Nakonec jsdem nad tím stejně mávla rukou a pomyslela si „Ono to nějak dopadne.“

Ještě se musím namalovat,abych stihla přijít na schůzku s Věrou včas.

“To nestíhám,se na to můžu…..!“:vztekle vrčím v chodbě našeho malého bytu a hledám boty.Budu muset jet autem,auto nechat na náměstí,protože jdeme na naši pravidelnou páteční jízdu a v sobotu ráno si pro něj dojít.Ach jo.Nechce se mi,ale taky se mi nechce tu dálku z domova až do města utíkat a potom celý večer vypadat,jako bych se právě zachránila z tajfunu.Dobře,rozhodnuto-jedu autem.

Stihla jsem to jen tak tak.Věra už na mě čekala před naší oblíbenou restaurací,kde vždy zahajujeme naše pařby,tahy a dámské večírky.

„Dnes jsem tady dřív než ty“ řekne Věra na uvítanou a mě hlavou probleskne škodolibá myšlenka,že se tak stalo nejspíš poprvé za tu dobu co se známe.A to je něco málo přes rok.

„Zdržela jsem se,nevěděla jsem co si vzít na sebe a krom toho,vždycky jsem to já,kdo na tebe čeká“ jemně ji popíchnu.

Jdeme se posadit k našemu oblíbenému stolečku pro dvě osoby.U toho stolku pravidelně sedáváme pokaždé,když do zmíněné restaurace přijdeme.

„Tak co nového,znáš nějaké drby a novinky?“ ptá se již tradičně Věra.“Ne,pořád všechno při starém,už se těším,až se odtud odstěhuju a nebudu ho muset vídat.Pokaždé,když vidím někde zaparkované jeho auto,tak se mi otvírá kudla v kapse!“

Řeč je o mém bývalém přítelovi,se kterým jsem žila bezmála tři roky,starala se o něj,o jeho dům i o jeho syna.Jenže potom se to všechno nějak zkomplikovalo,já se vrátila zpátky k rodičům a můj expřítel se do měsíce oženil s někým jiným.

Když se tak na sebe podívám,to jsem to ve čtyřiadvaceti opravdu dotáhla daleko.S prvním přítelem jsem chodila pět let,od svých patnácti do dvaceti.On byl o deset let starší.Vztah jsem ukončila já,protože jsem se zamilovala do svého druhého přítele,který se tedy oženil s někým jiným.Bezva.

Takže teď se snažím tvářit jak je všechno prima a bebíčka si hojím sem tam pařbou s kamarádkou,nákupy s mámou,skleničkou vína a cigaretou.Jestli to tak půjde dál,dopadnu jako zpitěr!

Servírka před nás postavila naše oblíbené bílé víno a já ze sebe chrlila jako kolovrátek nadávky na svého ex přítele,stesky po svém ex nevlastní synovi a ex kocourovi.Věra je zvyklá.Tyhle stavy sebelítosti a vzteku u mě přetvávají u mě již čtyři měsíce.

Naše setkání probíhá téměř vždycky stejně nebo s podobným scénářem.Večer se obléknu a namaluji,abych byla večer co nejpřitažlivější (co kdyby náhodou),začátkem večera se vyvztekám a Věra mě trpělivě poslouchá.

Nakonec s každou přibývající sklenkou propadám vetší a větší depresi a sebelítosti a nakonec se druhý den ráno vzbudím,nade mnou se  sklání Věra s mokrým ručníkem,který mi přikládá na čelo a s pobaveným úsměvem.

V tu chvíli si uvědomím že nejsem u sebe doma,nýbrž u ní doma (což není tak hrozné,jsme sousedky,já bydlím ve vedlejším vchodě) a nakřáplým hlasem,kterému říkám „vychlastaný“ se jí ptám :“Co tu dělám?“ Načež se Věrka pustí do obsáhlého vyprávění toho,jak jsem v průběhu večera přebrala a ona mě raději odvedla k sobě domů,protože nechtěla mým rodičům způsobit šok.Jak ohleduplné.

Jenže včerejší večer měl přeci jenom jiný scénář a podstatně jiný konec…….