Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kolo

10. 11. 2010
0
2
581
Autor
DaniiMann

 Iva se s milým úsměvem otočila na Martina.

„Bude potřeba odvézt ty stoly,“ oznámila nevinně.
„Cože?“
„Ty stoly. Stoly miláčku,“ zopakovala s neměnným výrazem.
„Aha, ano samozřejmě stoly,“ odsouhlasil Martin a kliknutím odeslal mail.
Pak bylo ticho. Ona připravovala věčeři a on prohlížel na internetu fotky z Krále Šumavy.
„Kdy je odvezeš?“
Nahonem se zamyslel, kdy by se to nejlépe hodilo.
„Ve středu,“ odpověděl.
„Ve středu už tady být nemůžou drahý. Zapomněls? Přijdou Říhovi … na suši!“
Byl si jist, žeKarolíně a Slávkovi Říhovým by určitě nevadilo, že ve vedlejší místnosti stojí dva staré stoly, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se to neslučovalo s morálkou jeho přítelkyně a družky.
Znovu se tedy raději zamyslel, jak expedici stolů urychlit.
„Dobře, tak teda v úterý večer až přídu z práce.“
Iva se znovu otočila a s hraným soucitem na něj pohlédla.
„V úterý Drahý … přídou Říhovci na suši! V úterý … nelze stěhovat stoly.“
Zoufale se nadechl a pak dlouze vydechl.
„Proč se mě ptáš, kdy to odvezu?“ odtrhnul podrážděně oči z monitoru. Byl právě zahnán do kouta.
„Potřebuju to vědět, přijdou přece ...“
„Já vim … Říhovci na suši,“ skočil jí do řeči, „Ale proč se mě ptáš, kdy to odvezu, když je dneska neděle a v úterý už příjdou. Nemám teda moc možností, nemyslíš?“
„To je pravda,“ usmála se a do Martina jakoby bodnul hřebík. „TEĎ už moc možností nemáš.“
Nadzvednul obočí. „Jako jak? … Jak teď?“
„Měl si víc možností, kdy ty stoly odvézt,“ odvětila suše a na jídelní stůl položila dva talíře s logem IKEA. „Žádala jsem tě o to už před měsícem.“
Ještě před několika minutami měl Martin hlad, ale nyní uvnitř šílel a na tělesné potřeby nebyl čas. Byl to kliďas … vždycky kliďas. Každý to o něm věděl a kamarádi si ho dobírali pro jeho dobráckou povahu a označovali ho za flegmatika.
Nikdo však netušil, co se odehrává v něm a jaká muka podstupuje dnes a denně, aby dostál své pověsti … své masce. Jeho tvář vypadala klidně, ale uvnitř sváděl boje jako všichni ostatní. Nechtěl to přiznat nikomu … Ivě … kamarádům … ani sám sobě.
Navenek žil běžně. Miloval, pracoval, bavil se, pil alkohol, občas kouřil trávu...
Ale opravdu žil … na kole.
Jakmile vyjel od domu, byl někdo jiný, byl vrah, zabiják, sebevrah, atentátník, pirát, gangster, mafián, borec, chlap, žil … lítal … žil a cítil život kolem uší a hlavy. Kmital mu před očima, když sjížděl ze svahu plného kořenů a kamení. Rozvíjel se mu jako film, když se vracel se soumrakem domů zbitý, utrmácený, špinavý a s neskutečným pocitem života v sobě samém.
Mlčky jedli rybu a brambory.
„Zítra ty stoly odvezu,“ řekl tiše po jídle.
„To já vím … drahý.“
Znovu se ozval ten hřeb do jeho důstojnosti. Byl přitlačen ke zdi. Ta její neuvěřitelná jistota jím otřásla. To na běžném životě nesnášel ze všeho nejvíc … pocit zvířete zahnaného do kouta. Pocit neměnnosti a předvídatelnosti. Rodiče … šéfové … Ona.
Měl ji rád. Byli spolu už pět let a vyhovovalo mu to po všech stránkách. Ovšem ve chvílích jako byla tato by nejraději nebyl. Netoužil pokaždé hrát tu hru na hodného flegmatického Martina, ale... Zítra odveze stoly a bude klid.
Prásk! V tom si vzpomněl!
„Proboha! Ty máš zejtra celej den auto,“ vyděsil se. „Kdy to odvezu.“
Iva seděla pohodlně v křeslě naproti němu a mile a chápavě se usmívala.
„Čekala jsem, kdy si na to vzpomeneš.“
Jeho tichá potupa dosáhla zřejmě svého vrcholu a zdálo se, že jeho partnerka si to řádně užívá. Odložila časopis a labužnicky se napila zeleného čaje, přičemž z něho nespustila oči.
„Co budeme teda dělat?“
„Nic. Necháme je tam.“
„Jak? Necháme je tam?“ kroutil hlavou.
„Jo. Teď už to prostě nestíháš … drahý.“
„Proč si mě teda tak dlouho dusila?“
„Byla to docela zábava. A pro příště vidíš, že když po tobě něco chci, tak to není jen tak pro nic za nic … má to vždycky svůj smysl.“
Martinovi bylo třicet jedna a již asi deset let nesnášel, když se kdokoli pokoušel o jeho výchovu. U své matky, potažmo otce, byl ochoten to tolerovat, ale u své partnerky to shledával nevkusným.
Dávno znal teorie o dodatečné výchově mužů jejich manželkami a v podstatě byl ochoten na ně přistoupit. Nevadilo mu být vychováván, ovšem nesměl o tom vědět. Jakmile to bylo příliš okaté, zapříčil se.
Bylo jediné východisko.
„Jdu se projet,“ řekl stroze a odešel.
Před domem se nadechnul voňavého podvečerního vzduchu. Slunce ještě viselo nad obzorem a byl čas na opravdový Život ve Světě, alespoň chvíli. Nasedl a vyjel.
 
Každý nádech je kus života … do plic … do krve … do mozku … a tam zůstaň, ať žiju. Slyším silnici a vzduch kolem tváří. To špatný je tam vzadu … a teď žiju s každým nádechem.
S každým šlápnutím rostu a poznávám sebe. Nové výzvy … cesty … možnosti ... řešení. Krása dálky a neznáma … jsem svým pánem a Žiju. Vidím a slyším, jak žiju, jak letim …
Tady je tak čisto a bez myšlenek … jenom dech a vzduch … a já … a kolo.

2 názory

mirek_divis
13. 11. 2010
Dát tip
Sopka utekla na vyjížďku, proč ne, ale možná by to celé zasloužilo rozpracovat na širší prostor. Ty talíře s logem ve mě evokují nápis IKEA přes celé dno, to je ale asi problém mé představivosti. A těch teček je tam na můj vkus trochu nadbytek.

Winter
10. 11. 2010
Dát tip
Si myslím, že je naprosto kontraproduktivní pouštět se uprostřed dialogů do vykreslování hrdinovy psyché. Takové to: "Ale opravdu žil … na kole. Jakmile vyjel od domu, byl někdo jiný, byl vrah, zabiják, sebevrah, atentátník, pirát, gangster, mafián, borec, chlap, žil … lítal … žil a cítil život kolem uší a hlavy. Kmital mu před očima, když sjížděl ze svahu plného kořenů a kamení. Rozvíjel se mu jako film, když se vracel se soumrakem domů zbitý, utrmácený, špinavý a s neskutečným pocitem života v sobě samém." pak působí jen jako nouzový přílepek do konzistentního vedení řeči. Odstavec v kurzívě je pak zbytečně explicitní a má podobný efekt. Znáš zdejšího prozo/miniaturika jménem duke.? Mrni, pracuje s hlavně s podobnými dialogy. Jinak je to pěkně vybraná situace - ale vzhledem k tomu, že jsem u Ivy cítil jakousi zlohravou potměšilost (namísto všední rezignovanosti), řekl bych, že jejich vztah nestagnuje tolik, jak se tváří: brzy se rozpadne .)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru