Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUmírá ti květina
Autor
Kámen
„Umírá ti květina!“ vykřikla Mařenka
„Mě nezajímá žádná kytka, mě trápí opravdové problémy. Perníková chaloupka se dneska nějak hroutí. Chtělo by to trochu cementu a ty spáry zasypat pervitinem,“ poznamenal Jeníček sklesle.
„Ale ta květina!“
„Mlč Mařeno!“
„Ale…“
„Mlč povídám! Radši mi pojď pomoct spočítat příšery, které jsem dnes zabil!“
Mařenka si povzdechla a zahnala srdce z krku zpět na místo mohutným polknutím. Hodila smutným pohledem po vyhaslém tělíčku jeho milované květiny a šla.
„Jedna, dva, tři…“ odříkával nahlas Jeníček.
„Jedna, dva, tři…“ opakovala nahlas Mařenka.
A vtom jsem se probudil.
„Amo, amas, amare...to máme první konjugace, indikativ prézentu…“
V tu chvíli jsem musel blahořečit Justinovo nadšení pro latinu, jelikož jsem se díky němu vymanil ze zajetí těch nejpitomějších snů, které se mi kdy zdály. A přitom je dnes můj velký den, škoda, že jsem se líp nevyspal. Poprvé v životě poletím balonem.
Ten zpěv hořáků a vrzavé zvuky nadouvající se plachty…no povězte, může být něco lepšího? A pak jsem ji uviděl, Carmen…stála u balonu s notesem v ruce a nezaujatě cosi počítala. Chtěl jsem s ní prohodit alespoň pár slov, ale jako vždy jsem netušil o čem. Byla na mě zkrátka moc chytrá. Moje babička tvrdila, že chytrost a krása dohromady je pro ženu učiněné prokletí. Musela mít pravdu, protože všichni ti chlápci, které si Carmen čas od času vodila na večírky, co jsem pořádal, abych jí mohl častěji vídat, vypadali dost pochybně.
„Posloucháte mě vůbec!“
„A..Ano, samozřejmě zhruba v téhle výšce ztlumím hořáky na…“ Bože, modrá jí tolik sluší.
„Pouštíme na tři, raz…dva…Šťastnou cestu pane Louisi…tři!“
Jak jsou všichni z té výšky maličcí, jako mravenci…i Carmen, je z ní malý modrý mravenec. Ale to ne…ona není žádný odporný vícenožec...je víc, mnohem víc, má sladká Carmen. Je mi, jako bych ji opouštěl navždy. Jako bych všechno opouštěl navždy. Ten vzduch! Ti ptáci! Támhle na mě jeden mává. Taky mu zamávám. Moment, mávat ptákovi není normální, ale no tak co, vždycky mě považovali trochu za podivína…jenže…ten pták mává mě…TO VŮBEC NENÍ NORMÁLNÍ!!!
„Dobrý den pane Louisi, tak jste se tu konečně ukázal.“ Oslovil mě dobrosrdečně ten pták, nebudu předstírat, že se mi nechtělo křičet a zvracet a tak vůbec, zkrátka jsem si, jako každý normální člověk myslel, že jsem se zbláznil. Co si taky jiného můžete myslet, když Vás padesát metrů nad zemí osloví pták. Že bych to byl přehnal s marjánou? Ten matroš, co jsem včera hulil s Justinem, to sice byla síla, ale nejsem v tom žádnej zelenáč.
„Do..Dobrej, pane…ehm…ptáku?“
„Dolejvíc jméno mé,“ představil se a já pomalu získával jistotu, že to přeci jen nebude fata morgána.
Trochu se mi roztřásla kolena při vzpomínce na Hitchcoka a jeho ptáky.
„Nebojte, já vás nesním. Jenom Vás chci vzít na chvíli k nám, mohlo by se vám tam líbit.“
„Fajn,“ hlesl jsem. Netuším sice, jak si to představuje, ale už je mi to vlastně jedno.
Cesta, která následovala, by se už stěží dala považovat za normální. Hejno štěbetajících ptáků, kteří se mezi sebou bavili o počasí, nějakým mi záhadným způsobem popadlo můj balon a táhlo ho záhadným směrem do ještě záhadnějšího neznáma.
Nikoli ptačí svět, najednou se před námi ukázala obrovská vodní plocha.
„Moře?!“
„Jo jo, moře pane Louisi, správný postřeh.“ Dostal jsem na Dolejvíce vztek. Vůbec nepochopil moji otázku. Já přece poznám moře. Můj údiv toužil po zcela jiném vysvětlení. Proč právě moře. Za tu chvíli jsme se přece nemohli dostat nad vodní masu, když pokud vím, už odjakživa žiju v opravdu zapadlém vnitrozemí. Ale šumí krásně, řekl jsem si a pro tu chvíli jsem si zakázal divit se.
Kolik záhad a palčivých otázek vzniká z údivu. Kdyby se lidé tolik nedivili. Kolik trápení by se ušetřilo jen tím, kdybychom začali brát věci takové, jaké jsou. Zmizela by otravná proč a zavládl by pořádek a klid. Nikdo by se neptal svého osudu: proč právě já, protože by v tom nebyla žádná záhada a bylo by to jasné…
„Umírá Ti květina!!!“
„Krucinál Mařeno, okamžitě s tím přestaň, říkám přece, že je to jedno, hroutí se celá chaloupka a pervitinu na spáry je málo.“
„Jeníčku, já jí ale budu muset uříznout, aby chaloupka nespadla!“
Nedivit se, zahnat otazníky, uklidit všechna proč. To se po mě chce teď právě teď, když se tu vznáším nad oceánem plným okřídlených ryb a mluvící ptáci táhnou můj balon do nějaký prdele. Mluví na mě můj sen a hrozivé kontury skutečnosti ho přibarvují
Řeknu jí to, co tím ztratím.
Miluji Vás
Usmívá se
Já vím