Hloupé přání

Objímal jí, ale ona byla nepřirozenně ztuhlá. Něco jí něžně broukal do ucha a občas jí mimoděk políbil do vlasů, aby dokázal jak moc jí má rád.
"Nikdy o tebe nechci přijít," zašeptal.
Cukla sebou, "víš, jak se vždycky ptáš jestli něco nechci?"
Přikývl vůbec netušil, co se za tou otázkou skrývá, a tak dodal, "A ty vždy řekneš, že nic nepotřebuješ."
Zhluboka se nadechla, zvhlédla k nebi jako by hledala nápovědu, jak pokračovat.
"Ty něco chceš?" Zeptal se v naději, že konečně má přání, které by mohl splnit.
Blýsklo jí v očích, "Víš já si přeju..." zavrtěla hlavou, "chci aby jsi mě nechal na pokoji."
Neměla v hlase lítost, byl tvrdý chladný, a ani se netřásl. Jenže on na ní jen nevěřícně koukal a nedokázal prolomit to ticho, které přišlo spolu s jejím přáním.
"Mrzí mě, že tě nedokáži milovat, tak jako ty mě...."
Umlčel jí svým náhlým výbuchem emocí, "Jak ti může být líto, že mi dáváš košem? Já tě miloval už tehdy, když jsem tě uviděl. Copak chceš všechno jen, tak zahodit?"
Nevěřícně na něj upírala zrak, "ale o to tu přeci vůbec nejde," snažila se hájit.
"Tak proč?"
Neodpověděla, zavřela oči a vtiskla mu pusu na tvář, pak ho tam nechala sedět a proklínala se za to, že ho nedokázala milovat, tak jako on jí.