Ve sklepě

Říká se, že pomáhá křik, ale jak křičet, když máte v krku knedlík?!
Říká se, že je dobré to někomu říct, ale komu, když nikoho nechcete obtěžovat?!
Povídá se, že je dobré být chvíli sama.
Ona byla sama. Nelezla na skálu, neběžela x kilomerů, dokonce neseděla v luxusním bytě, jak to bývá ve filmech.
Seděla v obyčejném tmavém sklepě, plného pavučin, tak jak to bývá v normálním světě.
Stočila se do klubíčka a tiše ronila slzy, aniž by jí někdo postrádal, nikdo nevěděl kde je, proč taky?
Nikdy nikomu o sobě neříkala víc, než bylo nezbytně nutné. Bála se, že by jí někdo ublížil, tak jak se to stávalo vždycky.
Nemohla ječet, ani nechtěla. Stačilo plakat a občas se vysmrkat.
Věděla, že je hloupost si něco nalhávat, jelikož by se nakonec stejně ten oblak iluzí rozplynul a ona by byla opět na dně.
Netoužila po soucitu, nadějích ani lepším světě. Pouze si přála jediné a to změnit se. Už jí nebavilo být tím, co byla. Vadila jí její citlivá povaha a to, jak byla schovívavá.
Plakala díky své naivitě, jež pak dlouho nevydržela...