Jak rádi lidé zapomínají...

„Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, že je jí příliš... 

Ale bolest přesto patří k životu,

bez ní by nebylo naděje a život by byl jen pošetilostí.“

Josef Lux

Tenkrát, když pozdě večer zazvonil telefon, bylo jí 20 let...

Jen těžko by vysvětlovala, že věděla, kdo je oním volajícím, aniž se podívala na display – jen těžko by dokázala, že tušila, co jí chce říct.

Sama doufala, že se mýlí – bohužel její předtucha opět nezklamala. Nemohla usnout, nemohla mluvit, nemohla přemýšlet – jako zaseknutý gramofon, přehrávala její mysl stále dokola pouze jedinou větu: „Zabil se - strejda se zabil“

Když druhý den ráno po úmorné cestě konečně dorazila za rodinou a odemkla dveře bytu kde jí bylo tolik třeba - dolehl na ní pocit překypující prázdnotou, bolestí a žalem. Najednou nevěděla co říct. Jak měla pomoci ženě, která před pár měsíci ztratila matku a místo manžela čekalo jí jen bezvládné tělo? Zničená teta stále jen plakala a ona měla pomoci. Zoufale si přála mít nějaký zaručený návod, nějakou osnovu či učebnici, dle které by mohla postupovat a být si tak jistá, že neudělá nebo neřekne něco, čím by mohla zavdat příčinu dalšímu neštěstí. Nikdo však neporadil – jen ať tetu uklidní, jen ať má zbytek rodiny nepříjemnou událost už za sebou. Uvědomili si vůbec, jak je lidská psychika křehká? Ať tak, či onak – postavili mladou dívku před úkol, který oni (rozumní dospělí) nedokázali vyřešit - ať si holka poradí...

Měla strach – strach o tetino duševní zdraví, strach z průběhu jejího dalšího života a strach z nevyřčeného – strach z dalšího úmrtí. Dobrovolná smrt ze stesku a samoty není přeci ničím vyjímečným.

Pokud má tedy pomoci, zkusí to tak, jak její srdce velí. Věděla, že ta ohromná bolest a křivda musí pryč – pryč stejně tak, jako hnis ze zanícené rány a byla připravena být obvazem, jenž ten odporný hnis vstřebá. Musela jednat rychle a být přesvědčivá. Sama v sobě bolestnou ztrátu a lítost zadupala co nejhlouběji, tetu schovala do své náruče a trpělivě vstřebávala slzy bezmoci, slova zoufalství a pohledy plné bolesti.

Denní světlo připomínalo krutou realitu, na kterou bylo ještě příliš brzy – zatáhla závěsy a v přítmí malého bytu trpělivě znovu a znovu odpovídala na otázku „Proč to udělal?“. Svou přítomností opatrně konejšila křehkou, tolik zraněnou duši a ve čtvrtém patře, v malém bytě s balkónem odhodlaně čelila prosbě své tety – prosila o smilování - přála si smrt. Dva dny spolu byly schované před okolním světem - dva dny, po nichž jako zázrakem byla opuštěná žena schopna vyjít ven mezi lidi a znovu pomalu začít žít. 

Dlouho tomu nemohla uvěřit, ještě dlouho ji budil strach, že milovaná teta odešla za manželem - ale dokázala to! Vše je opět v pořádku, teta šťastná, plna chuti do života.  

Neteř tenkrát nesla tíhu zodpovědnosti ze všech největší. Není lékařkou, léčitelkou, ba ani poradkyní – je jen člověkem. Člověkem, jenž vnímá nejen svou schopnost zahojit rány na lidské duši, ale hlavně člověkem, který svým darem nepokouší štěstí – její selhání by mohlo být obrovským neštěstím pro několik dalších lidí.

Úkol, který dostala, přijala s jasnou samozřejmostí (nikdy by neodmítla žádost o pomoc), spolu s daným úkolem však převzala odpovědnost za lidský život. Tolik se bála, že zklame - zklame tátu, který ji o pomoc požádal; zklame celou rodinu, která v ní vkládala naději; zklame tetu, která měla šanci žít a zklame sebe sama. Pokud by nedokázala „pouhým“ citem ulevit druhým od bolesti – nebyla by člověkem. Ztratila by to jediné, čeho si na sobě cení - ztratila by „lidskost“. Přesně onu lidskost, kterou zoufale hledá „mezi řádky“, když si znovu v mysli přehrává (pro ni tolik bolestný) výrok: 

„Víš, to je pořád jen práce za barem a řeči jak chceš víc – ale jsou to jen řeči. Nemáš žádné výsledky – trošku se zamysli nad tím, co jsi v životě dokázala a začni se snažit, hm? Už to trvá nějak moc dlouho a ty jsi pořád jen tam, kde jsi.“

Takto ji tedy „hodnotí“ její otec? Opravdu nedokáže vnímat víc? Zapomněl?

Neodsuzujme ostatní a nepohrdejme lidmi. Zoufale pak budeme hledat jediného člověka, kterému můžeme věřit a který nás bude mít upřímně rád. Vzdělání, věk a společenské postavení najednou ztratí význam – mnohem cennější bude jeho opravdový cit. A jedině takový člověk umí zachránit a uzdravit lidskou duši.

Duši, která jím za čas (až zapomene na ten zvláštně vtíravý pocit bolesti) dokáže znovu pohrdat, znovu se pozastvaví nad jeho společenskou úrovní a znovu se „otočí zády“.

Strach je velmi mocnou zbraní – zbraní, kterou však děsíme jen sami sebe –

tak proč jsou někteří z nás stále tak slepí...?! 

Slepí, hluší a němí...