Sochařka

Dostala kámen,

skvostný ve své tvrdosti

hrdý v lesku slunce

přísný v ostrosti hran

nevypočitatelný v množství skrytých vad

tvrdošíjný, jako by se chtěl prát

studený, až zadržuješ dech

hloupý, když tichem odpovídá na její otázky

Teplými dlaněmi hladíš všechny jeho neřesti

a připadají ti krásné, jako rozpustilé dítě, kterému vše odpustíš

Tvé něžné rty líbají tu studenou krásu a ty si užíváš chvíle, kdy je jen tvůj

A pak s odhodláním a vášní bereš své nástroje

Chápeš se dláta a kladiva

S pocitem božské smělosti

tlučeš do té hrdosti

Vyvoláváš ruměnec studu i v tom nejtvrdším kameni

bouráš jeho zdi jako by je stavěl z papíru

Usadil se prach, máš ho i ve vlasech a já se dívám

na tu nejkrásnější ze všech soch, která však narozdíl ode mne

pod povrchem tepe životem