Včera.

Zase to ráno. Nesnáším rána. Ptáci řvou a volaj mě povinnosti. Vlak má zase zpoždění. A drncá. Mám něco zvláštního v břiše. Jo, to bude ten pocit. Cizí polibek a kouše Tě svědomí. Asi jsem jiná, než jsem si myslela. Víno, vše vyřeší. Možná. Piju plnými doušky, vlasy padají do obličeje, je tu pach zpocených těl. Třou se o sebe, skáčou si na nohy. Banáne! Vyvalený oči. Saxofon. Koukni se a vypij si ten pohár hořkosti do dna. Neuhybej pohledem. Tenkrát mi to ublížilo, víš. Takže chci, aby sis to vychutnal. Překvapení a zase ten pocit. Bodnutí  u srdce. Nalej nám radši panáka. Pijeme do dna, vlasy chci ostříhat a chci připíjet na změnu. Ale s vlasy to nesouvisí.. Vypiju i tu poslední kapičku, která tam není. Mám zmatek v hlavě. Vedle je zkroucený chlapec. Opírá se mi o hruď. Neví. Je z jiný planety. Je mi ho líto. Tramvaj a potiché doufání, že vystoupí doma. V Oslu. Piju. A vztahy jsou na nic. A vedle mě probíhá šikana. Velkého chlapce, ale on nebrečí. To je dobře. Pohledy uhybají, ale zároveň se hledají. Je to zvláštní. Asi už nebudu pít. Možná jsem to přehnala, točí se mi hlava. A slon není nikdy růžovej, ale to bys měl vědět. A mimochodem… můj pes krk má. Jsem zase ve vlaku. A zase má zpoždění. Jedu domů, mám rozmazaný oči. Chce se mi spát. A v dálce slyším kytaru. A hryže mě svědomí. Protože Tě miluju. Asi.