Pedo

  Krásné zářijové odpoledne prolomily výkřiky mladých nadějných žáčků, hrnoucích se ze školní budovy, natěšených domů. Někteří se rozutekli do svých domovů, jiní postávali před školou čekaje na jejich starostlivé rodiče. Nevýrazný muž opřený o zeď na druhé straně ulice si povšiml ošuntělého auta, v němž seděl dost odporný chlap. Vozidlo se přiblížilo ke skupince dětí, něčež chlápek stáhl okýnko a začal ratolestem cosi vykládat. Většina dětí se brala k odchodu, ale přesto jich u auta ještě pár zůstávalo. Dívaly se okýnkem dovnitř; co jim ten člověk asi ukazuje?

  Muž na druhé straně ulice se zamračil a vydal se přes ulici směrem k hloučku u auta. Z automobilu byl slyšet hlas s naučeným tónem toho chlapa:

  "... A když se mnou pojedete, dostanete mnohem víc sladkostí."

  "Opravdu?" Ptaly se jásavě děti.

  "Samosebou!"

  "A odvezete nás pak domů, jak jste říkal, pane?"

  "No to se ví, to se ví," řekl rychle ten bastard.

  "Já bych to nedělal..." ozvalo se kousek od hloučku děcek.

  "Kdo, k sakru...?" podivil se lstivý obelhávač.

  "Nechcete mít přeci problémy s policií, že ne?" Chlap v autě se díval mezi děti, ale tomu, kdo k němu hovořil, neviděl do obličeje.

  "Eh... Problémy s policií? Nerozumím... Co chcete?"

  "Jak jsem řekl. Vezmete některé to dítě s sebou a za mřížemi si posedíte tak dlouho, že si na čerstvý vzduch ani nevzpomenete."

  Chlap v autě začal být dost nervózní.

  "No, ale jak víte, že některý z těch dětiček není moje?"

  "Děcka?" pohlédl tázavě muž na skupinku.

  "Ne, to není můj táta." - "Taťka vypadá jinak!" zavrtěly hlavou děti.

  "Takže?" obrátil se nakonec záhadný muž na chlápka v autě. Šmejd v autě jen naštvaně zaklel, šlápl na pedál a řítil se po silnici pryč.

  "Ten pán s bombónky odjel..." smutněla dítka.

  "Byl to jen ošklivý zlý člověk, děti. Ale nesmutněte, já pro vás mám taky nějaké ty bonbonky. Lepší!" řekl muž a sáhl do kapsy, ze které vytáhl hrst sladkých cumelů. "Vidíte?"

  "Juchů!" zajásala děcka.

  "A kdo bude chtít, mám doma ještě nějaké to lízátko, chcete?"

  "Já nemůžu, musím být brzo doma..." řekl jeden chlapec, zbývající holčička ale očividně měla spousty času:

  "Já bych lízátko chtěla!"

  "Dobře, chyť mě za ruku, půjdeme. Neboj, Je to jen kousek."

  Podivný nevýrazný muž, kterého si nevšiml nikdo, krom roztěkaných, zapomnětlivých dítek, zmizel v temných a chladných ulicích s malou prvačkou...