Nehoda

Autobus si to frčel po dálnici a pomalu, leč nejistě, se blížil k městu. Seděl jsem na posledním volném místě, pár sedadel za řidičem, a poslouchal hudbu z přehrávače. V uličce stálo asi deset lidí, kteří měli tu smůlu a nestihli si sednout. Jejich mínus. Já takhle stál už hodněkrát a byl jsem rád, že dnes nemusím. Na jednom ze sjezdů autobus odbočil a mířil do centra, na autobusové nádraží.

            Uvnitř byla tma. Kdyby tam řidič rozstívil světlo, odlesky na čelním skle by mu znemožnily výhled a to se mu určitě nechtělo riskovat. Ti, co si na začátku trasy četli knížku, nebo časopis, teď jen tiše seděli a čekali, než vystoupí a koupí si v mcdonaldu dva cheesburgery a colu, jelikož se za dobu jízdy setmělo a jen těžko by luštili ťiterné písmenka na papíře. Já čekal, až si budu moci zapálit.

            Vjížděli jsme do tunelu. Měřil něco málo přes kilometr. Jiná cesta na autobusové nádraží nevedla a jestli jo, tak by to byla pořádná oklika. No co, tunely nejsou žádné smrtonostné pasti, říkal jsem si a nezabýval se rizikem závalu, několikanásobné automobilové nehody nebo uzavřením obou výjezdů nějakou extremistickou skupinou, vyžadující zboření všech tunelů, protože v nich nemůžou volně běhat králící a další lesní zvěř a kdesi cosi. Přes záda přísedících jsem sledoval ubíhající světla na stropě. Bylo to bezva. Autobus se řítil poměrně rychle a světla ubíhala taky poměrně rychle. Kdyby jedno z toho bylo jinak, byl by to průser, nebo aspoň hodně divná skutečnost. Těšil jsem se na cigaretu. Už jen pár minut cesty..

            Na stropě tunelu byly přibližně každých třista metrů namontovány dva obrovské větráky. Vypadaly jako turbíny z boingu. Pravděpodobně přiváděly do tunelu vzduch, ačkoli nechápu proč. Lidi zde neměli co dělat a řidiči aut by těch pár metrů bez vzduchu určitě přežili. Koneckonců nedosatek (čerstvého) vzduchu je problém každého většího města a zatím si nikdo moc nestěžuje. Větráky na vzduch, no.

Každopádně – sledoval jsem ty obrovské turbíny o velikosti osobního auta a přemýšlel, co by se asi tak stalo, kdyby jedna z nich spadla. Třeba přímo na nás. Co by se asi do prdele stalo? Každá ta věc mohla vážit stejně jako ford focus. Co by se stalo, kdyby na nás spadl ford focus? Snažil jsem se tuhle depresivní myšlenku zahnat, ale nedařilo se. Na dalších třista metrech jsem turbíny pozoroval znova a modlil se, aby nespadly. Projeli jsme pod nimi a vše se zdálo v pořádku. Už už jsem si oddechoval, když vtom jsme se začli přibližovat k posledním dvoum turbínám.

Řidič zaneprázdněný jízdou si toho asi nevšiml, ale já ano. Jedna z těch věcí se klepala. Když říkám klepala, myslím tím FAKT klepala. Dokonce jsem viděl, jak se uvolňuje jeden z několika šroubů, držících tu věc nahoře, v bezpečí nad námi. Ústa se mi otevřela, jako by chtěla něco zakřičet, třeba varování ostatním cestujícím, ale nic z nich nevyšlo. Místo toho jsem jen zhluboka polknul a doufal.

Když onen šroub spadl několik metrů na vozovku před nás a řidič si toho všiml, tušil jsem, že je všichno v hajzlu.

Řidič sešlápnul brzdy až k podlaze, jako by doufal, že to něčemu pomůže. Byli jsme dobře rozjetí a to, jestli nám obří větrák spadne na hlavu, byla věc náhody. Cestující v uličce se začali hroutit jako domino a ti, co seděli, měli obličeje přilepené na sedadle před sebou. Než mi ta mohutná věc zmizela skrz čelní sklo z dohledu, zahlédl jsem, že padá. To byste nevěřili, jak se ve mě VŠECHNO hnulo. Spolu s pár cestujícími, kteří seděli vepředu, jsme si uvědomili, že tohle nemůže dopadnout dobře. A měli jsme pravdu.

Větrák prolétl střechou autobusu několik sedadel za mnou. Byla to rána jako z děla. Autobus se téměř rozdělil na dvě půlky, z čehož ta první měla „kliku“ a ta druhá se dívala přímo do točící vrtule smrti. Nebylo pochyb, že obří větrák svým pádem zabil několik lidí a nebylo pochyb, že jich ještě několik zabije. Muži a ženy stojící v uličce vlétli přímo do vrtule, jenž jim rozmasakrovala hlavy, ruce, nohy a vůbec všechno. Zbytek na sedadlech mohl doufat v drobnější zranění v podobě zlomených končetin a psychické újmy z vnitřností létajících vzduchem. Každý se snažil z plna hrdla křičet, aby podpořil dusnou atmosféru nehody. Mezitím řidič autobusu strhl volant prudce doprava a tím autobus převrátil na bok. Tenhle zákrok způsobil, že se obrovská větrací věc trochu uvolnila a zavalená těla začla létat sem a tam. To, co zbylo z autobusu, se klouzalo po vozovce ve směru jízdý a za námi jedoucí auta se snažila ze všech sil brzdit. Ne, že by do nás nechtěli narazit a zabít pár dalších, ale báli se o svůj lak za patnáct tisíc a opravenou převodovku.

Pravda je taková, že zbytek průběhu nehody si nepamatuji. Místo na sedadle jsem byl přilepený na okně a pode mnou ubíhala silnice. Do toho jsem cítil, že mám minimálně zlomenou nohu a šrámy všude po těle. Moc mě nezajímalo, jestli se turbína uvolnila a kutálí se před námi, za námi, nebo jestli vyskočila ven z tunelu a kutálí se do San Francisca. Vše, na co jsem v tu chvíli myslel, bylo kdy už to skončí. Kdy už se vrak autobusu zastaví a já budu moct „vystoupit“.

Když jsem se vyškrábal ven, pohlédl jsem na tu zkázu. Viděl jsem naprosto domrdaný autobus plný toho, co zbylo z cestujících. Asi polovina jich křičela a mlátila sebou, což znamenalo, že žijí. Druhá polovina tam buď nebyla, nebo ležela rozmazaná všude po vozovce. Turbína se od trupu autobusu neoddělila a byla pořád zapasovaná uvnitř. Za tu dobu, co se autobus klouzal, jsme se dostali až ke konci tunelu, takže jsem na jedné straně viděl největší zkázu svého života a na druhé straně nic netušící noční město. Z mé zlomené nohy se vyklubala nezlomená noha. Byla sice celá od krve, ale mohl jsem na ni stoupnout. Vlastně jsem byl celý od krve. Všude po těle jsem měl asi stoosmdesát děr a škrábanců, ale žádné větší zranění. Nechápal jsem to, ale né že bych si stěžoval. Několik dalších šťastlivců se začlo sápat ven a snažilo se dostat co nejdál od vraku. Všude byl křik a zmatek a horoucí peklo. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Stál jsem opřený o svodidla a zhluboka dýchal. Pohlédl jsem na svoje ruce a nohy a děkoval bohu, že je pořád mám a že fungují.

Vytáhl jsem telefon a vytočil 158. „Tady policie České republiky“, ozvalo se na druhém konci, „co si přejete?“

„VŠECHNI JSOU NA SRAČKY, JE TO V PRDELI!!“, zakřičel jsem do telefonu.

„Prosím?“, odpověděl hlas nezměněným tónem.

Popsal jsem situaci trochu blíže, tentokrát bez použití sprostých slov. Hlas na druhém konci mě ujistil, ať vydržím pár minut, že tam pošle všechny druhy pomoci, které znám. Zavěsil jsem a sedl si na na silnici.

Někteří byli v šoku, další se snažili vyprostit zbytek žijících i nežijících ze sedadel. Já osobně jsem se nezmohl na žádnou pomoc. Jen jsem uboze seděl na okraji vozovky a sledoval ten neuvěřitelný krvavý chaos. Vrtule se už dávno dotočila a bylá celá zarudlá od krve. Podíval jsem se před sebe a zahlédl jsem něčí ruku. Ruku bez těla. Jen ruku. Na zápěstí byly drahé, stříbrné hodinky. Majitel už se na ně nikdy nepodívá a nebude nadávat, že jde pozdě do práce. Všechno má dvě stránky. Úplně všechno, to je jasné.

Vytáhl jsem krabičku chesterfieldů a rozbalil ji. Původně jsem ji chtěl rozbalit až na nádraží, ale tam jsem se toho dne již nehodlal dostat, tak proč se zdržovat. Vytáhl jsem jednu cigaretu, strčil ji do úst a zapálil si. Bylo něco kolem sedmé večerní a padal sníh. První letošní sníh. Krása.

Cigareta hořela a lidé umírali. Ne každý den je posvícení, napadlo mě a zavřel jsem oči. Nemohl jsem se na to dívat. Mohl jsem jen kouřit a kouřit a kouřit..