Vanaprastha - 11.

guruvár, 8. července 44

tejně bylo bouřlivo a trápily mě průjmy a zánět zubů. Průjmy zázračně vyléčil hořký černý indický čaj, zánět zubů pak osvědčený odvar z řepíku v podobě ústního vyplachovadla.

         V knihovně jsem si vypůjčil Nejvyšší nauku od indického duchovního Mistra, jemuž Západ říká Osho. To je však anglická podoba tohoto jména. Já je však budu psát foneticky, tak jak se to skutečně vyslovuje, to jest Óšó, poněvadž v dévanágarí se to píše také se znakem pro „š“ – takto: ओशो, což se vyslovuje rovněž Óšó („o“ bývá v hindštině vždycky dlouhé, jakoby emfatické, básnické – krásná řeč!); tedy žádné Osho s vysloveným „s“ a „h“! Osho je způsob zápisu anglického, nikoli českého! Angličtina znak pro „š“ nemá, je proto pro ni nutné vypomáhat si spřežkou „sh“ pro výslovnost „š“; avšak čeština, díky Janu Husovi, „š“ může zapsat, není tedy nutné kopírovat anglický vzor! Ještě k tomu, když hindština a čeština jsou si tak podivuhodně blízké jazyky! Všechna slovanská písma mají nějaký svůj znak pro „š“, není proto nutné používat toporný anglický přepis! Písmeno „š“ v Óšóvě jméně píše bulharština, litevština, ruština, ukrajinština...; jen západní Slované, to jest Poláci a Češi, přepisují Óšóvo jméno hanebně po vzoru internacionálním! Proč? Proč se vzdávat naší kulturní výsady a připodobňovat se světu? Není to ani nutné, ani správné! Alespoň tedy v mém soukromí nehodlám tento sílící nešvar podporovat! Proto tedy budu psát správně Óšó, a nikoli nesprávně Osho. – Tolik k jazykovému vysvětlení.

         Vybral jsem si Óša, poněvadž jsem chtěl něco indického, a Óša znám, protože mám doma jeho Zápisky šílence. Zlákal mě ten mnohoslibný název, a tak jsem si to kdysi koupil. Ale pak jsem se tomu smál, jak jsem naletěl. Nad jeho Nejvyšší naukou se také směji a přičiňuji u četby četné ironické poznámky, jichž by bylo příliš mnoho, měl-li bych je tady všechny zapsat. Nechci se však Óšem zabývat víc než je zdravé a než si koneckonců zasluhuje. Se Schopenhauerem a s Klímou opovrhujeme profesory filosofie, opovrhuji tudíž i jejich orientální obdobou, to jest takzvanými duchovními učiteli či Mistry. Já jsem si Óšóvu Nejvyšší nauku vypůjčil proto, že občas mu přece jenom ujede náhodou nějaká dobrá myšlenka. Ale Óšó není filosof, filosof praktický, přírodní, nebo dokonce misantropický; on je spíš náboženský vůdce, kazatel, přednašeč, podnikatel s duchovnem; jeho činnost je kšeft jako každý jiný; Óšó není žádný osamělý poustevník žijící v lese, žádný vanaprastha; tak by nic nenapsal, lépe řečeno nenadiktoval, neboť on skutečně nepíše: Óšóvy knihy jsou pouhými záznamy jeho přednášek; je tedy mistrem mluveného slova, nikoli psaného – a přílišné mluvení nemám rád. A lidi, kteří ho nábožně poslouchají? Co říct o těch? – Lůza. Lidská i filosofická lůza. Věřící verbež.

         Já bych také nic nenapsal, a hlavně neuveřejnil, kdybych nemusel trávit zimy v baráku a kdybych neměl přístup k počítači. Ale jak říkám: Óšóvi se přece tu a tam povede nějaká hlubší myšlenka – a je to indické, což se mi líbí.

         Óšó je však synkretik, což často znamená, že je to i synkretén. Říkám: směji se jeho synkreténismu, ale líbí se mi indická filosofie, jíž se zabývá, třebaže špatně. Nic lepšího, lidužel, se k nám zatím z Indie nedostalo. To je hodně špatná vizitka buď našich překladatelů a vydavatelů, nebo možná i současné indické filosofie. Zlatý starověk holt nevrátíš, a dnešní úpadek nezvrátíš. Jaká indická kniha by to musela být, aby se mi líbila? – Jedině něco podobného jako jsou tyto mé áranjaky, čili lesní texty; jedině něco takového jako je můj Vanaprastha, čili tento můj spis!

 

Po bouřkách není zatím moc horko. Voda v rybníčku Khalídž také hodně vychladla. Zamířil jsem tam hned, jakmile jsem dorazil do lesa, vypil půl lahve skvěle vychlazené vody, postavil moskytiéru a vybalil z batohu nové zásoby jídla. Je jich hodně. Doufám, že mi vydrží dlouho; na příštích pět dní hlásí totiž meteorologická služba tropický hic.

         Zarudlá pokožka od opalování mi „doma“ mezitím pěkně zhnědla, takže teď mohu vydržet na sluníčku déle. Pokojně přepadávající voda v rybniční výpusti a tichý zpěv ptáků mě příjemně uspávají. Viděl jsem mrtvého rejska a malou užovku obojkovou. Hadů prý ubývá. Je horko a sucho, tedy ideální počasí nejen pro mne, nýbrž i pro hady, ale mnoho jich vidět není. Ubývá nejen hadů, ale všech druhů, všeho života na planetě sužované lidstvem.

         Za čtyři hodiny jsem se vrátil nahoru do ášramu, když jsem předtím snědl všechny banány; nudil jsem se a dostal jsem nakonec ještě i hlad. Lesních jahůdek je málo, borůvek také, tak alespoň malin a ostružin by mohlo být letos víc.

         Pozdě odpoledne vklouzávám zcela nahý do spacího pytle a zahloubávám se do Óšóvy Nejvyšší nauky. Po několika stránkách mě přepadl spánek.

 

 

šukravár, 9. července 44

 noci jsem se přioblekl, ale spal jsem dál až do devíti ráno, tedy víc než dvanáct hodin. To se to spí v přírodě! Nasnídal jsem se a znovu se začetl do Óšóvy Nejvyšší nauky.

         Ne že by Óšó nebyl ten pravý, kdo má objasňovat filosofii upanišad; jistě je znalcem. Jen Já nejsem ten pravý, na koho se jeho přednášky obracejí. Já bych také nesnesl pobývat v některém jeho prázdninovém meditačním kempu. Hromadné akce jsou mi odporné, zvlášť týkají-li se filosofie, která má být vždy osamělá. Hromadné je jen náboženství, tudíž lež a tudíž hloupost. Filosofii by měl pravý filosof objevit sám. Sám by si měl také každý filosof utvořit svoji vlastní filosofii a rozhodně se ji neučit od žádného Mistra. Může se pouze nechat inspirovat, bez jeho dohledu, toť vše. Oddávat se filosofii, a hlavně meditaci či přemýšlení, by měl filosof také výhradně o samotě. Žít by měl filosof o samotě; bez žáků, bez Mistrů, bez dotěrných pohledů lidí, v odloučení od lidí, dokonce v nenávisti k lidem. To všechno je praktická přírodní filosofie, tak jak ji praktikuji Já. Ostatek je náboženství, tedy cosi nepoctivého, dvojakého, polovičatého, klamného a lživého. Filosofii se nelze naučit. Naučit tě můžou jedině něčemu, co není ve tvé přirozenosti, něčemu, co v tobě samo nevyrostlo bez přispění někoho cizího a co se tudíž v tobě nemůže ujmout, zapustit kořeny a vykvést do nádhery. Buď jsi filosof od narození, protože jsi inteligentní, zvídavý, poctivý a s něčím nespokojený, a tudíž máš lásku k moudrosti, anebo takový nejsi, protože jsi hloupý, bez zájmu o dění kolem tebe, nepoctivý, klamaje sám sebe, a spokojený s tím, co je, byť by to bylo špatné – pak lásku k moudrosti nikdy nezískáš a tudíž je tvou doménou oblast náboženství, tedy lží, a nikoli oblast moudrosti a tudíž i pravdy. Tak je to. Mám dojem, že Óšó se obrací právě na ty druhé: na typy lidí náboženských, nikoli filosofických. On sám je spíše náboženským vůdcem než osamělým, neřkuli misantropickým filosofem. Neboť náboženskému vůdci nevadí trpělivě vysvětlovat nejmenší podrobnosti své nauky pitomcům, kteří se sami ničeho nedovtípí, a není mu nikterak proti mysli stýkat se s hlupáky. Náboženský vůdce je vždy mužem moci, již získává nad zhypnotizovanými davy. Hlupáci mu tedy nevadí, on je naopak potřebuje. Pravý mudrc a filosof přemýšlí a píše jen pro sebe, nebo nanejvýš pro pár vyvolených, kteří okamžitě, z pouhého náznaku pochopí a správně ohodnotí jeho filosofii, jíž by hlupáci neporozuměli, ani kdyby k tomu měli dost nutné odvahy, nezbytného rozumu a ochoty, a ani kdyby se jim to vtloukalo do jejich blbých hlav násilím či polopaticky. Pravý mudrc a filosof ostatně nízký dav nenávidí a je-li ten filosof rovněž důsledný, pak nenávidí bez výjimky všechny lidi, protože nejvyšší naukou misantropického filosofa je to, že lidi jsou hnusná verbež. Náboženský vůdce proto hlásá lásku a mír, avšak pravý mudrc a filosof hlásá vždy naopak nenávist k lidem a totální válku proti všemu lidskému, to jest proti všemu špatnému a hloupému. Náboženský vůdce také neuznává jedinečnost individua. To je pro něj nejpříznačnější. Vše je mu celkem nebo částí celku, jednotou, tedy i každá svébytná, ojedinělá, sama stojící a sama zůstávající, neopakovatelná a originální individualita. Moudrost pravého filosofa je naopak založena právě na této základní mravní osamělosti, na tomto boji jednoho jediného proti všemu všeobecnému a jednotnému, na výsadě, jež mu udělila sama příroda i on sám, na výsadě, jež je právě dána jen málokomu; tomu, kdo tedy není nikdy úplně součástí celku, nýbrž se sám svou výjimečnou a neopakovatelnou individualitou vyděluje z davu jakkoli sobě podobných, třebaže naprosto odlišných. Je-li privilegovaný jedinec osvícený, vyděluje se z davu prostředních sám a svévolně; není-li privilegovaný jedinec dosud uvědomělý, vyděluje se z davu prostředních také, dokonce aniž by chtěl. Nezavrhne-li dav on sám, zavrhne dříve či později dav jeho. Jednotlivost nenávidí celek a celek nenávidí jednotlivost. Je-li člověk částí celku, tedy lidstva, pak svébytný, originální, výjimečný a neopakovatelně individuální člověk lidstvo nenávidí, poněvadž jej ono omezuje a brání mu se projevovat, růst a kvést do nádhery. Z takovéto výjimečné individuality se pak stává člověk misantropický, nadčlověk. Je-li však tento misantropický nadčlověk součástí ještě vyššího celku, například zvířectva, živoucí přírody, kosmu, nemusí nutně cítit k tomuto celku nenávist, pokud mu tento celek nebrání být individualitou. Nebrání-li misantropovi příroda být individualitou – jakože nebrání –, nýbrž ho v ní naopak podporuje, pak je přirozené, že misantrop miluje přírodu jako sama sebe, zatímco lidstvo tím víc nenávidí, škodí-li lidstvo ještě ke všemu nejen jemu, ale i přírodě.

 

V jedenáct hodin jsem znovu na tři hodiny usnul. Je opět krásný a teplý tropický den. Moje sousedky červenky už opustily hnízdo. Nyní je dočista prázdné. Vajíčka byla vysezena, mláďátka vykrmena – to vše u nich trvá jen pár týdnů – a nyní se všichni rozletěli po světě.

         Voda v rybníčku Khalídž byla zpočátku ještě studená, ale během pár hodin, kdy jsem se u něho opaloval a koupal, se ohřála znovu natolik, že jsem pohodlně mohl plavat až na druhý břeh a zpátky.

Začínám si v této nerušené samotě, na tomto liduprázdném „ostrově“ pomalu myslet, že zažívám dosud nejlepší svůj rok. Lepší než letos to snad nebylo ani za mlada. Horko a sucho je takové, že nikdo z lidí do lesa netáhne a houbaři také nejsou vidět, třebaže houby rostou. Je to vše naprosto dokonalé. Příroda je dokonalá, počasí je bez chyby, má samota je dokonalá, Já sám jsem dokonalý. Kéž by to nikdy neskončilo!

 

Den se chýlí ke konci. Zase tak rychle uběhl... Ptáci umlkají, leč tma ještě není. Kdesi se ozval výstřel. Někdo zabíjí, druhý padá mrtev k zemi. Ta láska a mír, o níž mluví pořád dokola náboženští vůdci, jako je například Óšó, zní směšně a nepatřičně z úst člověka, této kruté, necitelné, zabijácké, masožravé a otrokářské opice. Tato vraždící, násilnická opice si vytkla za ideál cosi, čeho nemůže nikdy dosáhnout, a proto toho má plnou hubu. Opravdu mírná zvířata o lásce a míru nikdy nehovoří, protože nemají proč klamat sebe i svět. Za němá ústa promlouvají nejlépe činy. Láska a mír ve slovech jsou dokonce nebezpečnou lstí a dělá chybu každý, kdo jim uvěří a spoléhá se na ně jako na slib. Neboť se zlou se potáže. Nevěř lidem ani slovo!

 

Na zem se snáší tma, rozsvěcují se hvězdy na nebi. V houštině šramotí srnec, hledaje si noční pelíšek. Také Já zavírám oči a usínám.

 

 

šanivár, 10. července 44

en odplaty Olgy Hepnarové. Památný den světového misantropismu. Proč ne? Jiná bezvýznamná výročí jsou připomínána jako významné dny, jiní světci a světice jsou každoročně oslavováni, ačkoli to nebyli než obyčejní vrazi, bořitelé kultur a ničitelé národů. Jaký rozdíl mezi těmito světodějnými podvody, dějinnými bezvýznamnostmi a světovými katastrofami a pomstou jediné, osamocené, mladé a krásné nevinné dívky! Jaký nekonečný rozdíl mezi všelijakými svatými perverty a touto neobyčejnou pannou, dohnanou lidáky ke své spravedlivé odplatě! Oni si svůj trest zasloužili, ona svůj však nikoli. Byla to světice a mučednice světového misantropismu. Čest její památce!

 

Dnes je takové vedro, že jsem prakticky pořád ve vodě. Už třetí den jsem zase neviděl lidáka, což mě svádí ke zmenšené obezřelosti. Jsem si tak jistý, že v tomto horku sem nemůže nikdo přijít ani přijet, že rád zapomínám na lidstvo a chovám se absolutně svobodně a bez zábran, jako kdyby ono nikdy nebylo. Vylézám například z vody a prohlížím si své tělo, jak je čím dál víc opálenější. Kdyby sem teď vtrhnul nějaký lidák, myslím, že by mi trvalo delší dobu než bych si uvědomil, že jsem před ním vlastně úplně nahý a že bych měl podle lidských zlozvyklostí najít kus hadru, jímž bych zahalil svou nahotu, svou „hanbu“, jak oni říkají. A uvědomil bych si to nejspíš stejně jenom z toho, jak by ten lidák chlípně nebo pohoršeně fixoval pohledem můj lingam, česky pohlavní orgán. Znám lidi. Takže jsem rád, že jsem tu sám a že mohu být nahý a přirozený.

 

Po čtyřech hodinách už se nudím a dostávám chuť jít si nahoru do stínu stanu číst Óšóvu Nejvyšší nauku. Nabírám ještě vodu z potůčku, který napájí rybníček Khalídž. Minule jsem měl možná z této vody průjem, a tak jsem zvědavý, zdali nákaza již pominula a co to se mnou udělá. Z potůčku, odkud jsem dosud bral vodu, už se to skoro nedá, jak teče málo a pomalu. Zkusím to risknout, třeba mi nic nebude. Vždycky jsem pil vodu z tohoto více tekoucího potoka a nikdy mi nic nebylo. Třeba ty střevní potíže ve skutečnosti nezpůsobila voda, nýbrž nějaké zkažené jídlo. Uvidíme.

 

Nahoře na kopci jsem potkal zblízka, ani ne na pět metrů ode mne, malou, sotva odrostlou srnku. Třebaže procházela těsně kolem mne, vůbec mě nezaregistrovala! Anebo jí to bylo už všechno jedno. Pohybovala se jaksi kulhavě a trhaně jako zadřený hodinový strojek, na levé lopatce jí srst trochu olysala a vůbec vyhlížela celkově chorobně. Přesunula se mátožně kolem mne jako bych byl vzduch, nebo duch, a pomalu pokračovala dál do lesa, po cestě sem tam uždibujíc travičku, jako by ona sama byla duch srny, a ne zdravá, ostražitá, ladná srnka. To nebyl pohled, který by mě rozveselil. Snad byla jenom vyčerpaná z toho tropického horka; proto ta podivná odevzdanost.

 

Večer se opět ozvaly nejméně dva výstřely z mysliveckých zbraní.

V noci však část hvězd jakoby sestoupila blíže k zemi a rozpoutal se nádherný rej světlušek. Byl to tak kouzelný a přitom naprosto tichý tanec, že jsem se v úžasu posadil a sledoval ten tajemný bludičkový bál všemocné přírody. Vše se odehrávalo naprosto bezhlučně. Kdyby ten úkaz doprovázel jediný tón hudby, jediný třesk výbuchu jako při sírou čpícím lidském ohňostroji, byl by dojem zkažen. Zde však panovalo naprosté ticho, ani nejmenší bzukot křidélek nebylo slyšet, vše bylo tak ohromující a neodolatelné, když se tolik živoucích lucerniček vznášelo jako nehmotné dušičky potemnělým lesem, že jsem zíral znovu jako dítě s pusou a s očima dokořán, jako kdybych to viděl poprvé, jako kdyby to byla obživlá pohádka na dobrou noc, jako neskutečný sen, jenž se pomalu vkrádá pod víčka klížících se zraků. Ach, přírodo, tvým divům se nevyrovná nic lidského! Kdyby se o něco podobného pokusil člověk, nebylo by to ani zdaleka tak tiché a úsporné. Kolik zbytečné energie, kolik rámusu, kolik zničeného životního prostředí by měl člověk zapotřebí, aby stvořil něco tak divučarovného!

 

 

ravivár, 11. července 44

třevní potíže žádné se neobjevily, voda z potoka je tedy už zdravá. Hurá!

Dnes jsem spatřil pěkně zblízka toho ptáčka, který tak často sbírá hmyz na střeše mého stanu. Je to samozřejmě budníček větší. Teď bez střechy jsem ho viděl velmi dobře, a dlouho jsem ho proto mohl nepohnutě pozorovat. Ležel jsem na znaku, s očima upřenýma v hluboké meditaci do nebe, když tu náhle přiletěl a začal lovit hmyz z moskytiéry. Ani jsem se nepohnul, abych na sebe neupozornil a nezaplašil ho. Zážitek, který se mi tím naskytl, jen tak někdo nezažije: vidět na dosah ruky divokého ptáčka při jeho přirozené činnosti. Zbývalo k dokonalosti jen, aby ještě začal zpívat!

 

Po poledni jsem se odebral jako každý den koupat. Dole v lese u rybníčka Khalídž jsem náhle zaslechl cosi jako hlesnutí, krátký úryvek lidského hlasu! Okamžitě jsem se zastavil a zaposlouchal se. Nic dalšího jsem neslyšel, nikoho neviděl. Považoval jsem tudíž ten předchozí zvuk za zabzučení jen nějakého hmyzu, jak to tak obvykle bývá – jak navzájem zaměnitelní jsou obtížný hmyz a obtížné lidstvo! – a kráčel jsem dál směle k rybníčku, nic zlého netuše. – Jak jsem se mýlil! Ušel jsem sotva několik dalších kroků a už jsem ho viděl! Člověka! Byla to mladá holka s velkým bílým psem, sbírající houby. Bylo ale už pozdě: viděli mě – oba! Pes se ke mně přihnal, očuchal, ale výjimečně nechal být. Holka v šortkách, v černé úzké podprsence bez ramínek a s tetováním na pravém lýtku mě pozdravila, Já opětoval její pozdrav a šel jsem jakoby nic dál. Rybníček jsem pochopitelně minul, jako kdybych nebyl šel právě k němu, a ještě k tomu se tam koupat, a zamířil jsem kolem něho pouze k potoku. Tam jsem nabral vodu a pak nezbylo mi nic jiného než dívku s čoklem obejít shora lesem a vrátit se druhou stranou kopce do ášramu. Moje včerejší sebejistota, že sem v tomto horku nemůže nikdo přijít, byla zřejmě klamná.

 

Ve stanu jsem přečetl celou kapitolu s názvem Bez začátku ... bez konce z Óšóvy Nejvyšší nauky a ve tři hodiny jsem to šel znovu dolů zkusit. A zase tam někdo byl! To je ale pitomý den! Zasraný ravivár, neboli neděle! To bude tím! Tentokrát tam byli také dva – samotného vidím málokdy –, ale oba lidáci: jeden samec s černým krátkým plnovousem, druhý, který stál na molu ke mně zády, přehlížeje rybníček, byl asi také muž. Oba sice byli zřejmě na odchodu, ale jakmile jsem je viděl – zase na poslední chvíli, zblízka – a ten s plnovousem viděl mne, automaticky jsem se otočil a šel jsem zase nahoru. Nikdo z nich nepromluvil, proto jsem je neslyšel. Nepromluvil ani ten s plnovousem, ani Já, třebaže jsme stáli v jednu chvíli blízko sebe, doslova mi vstoupil do cesty. On si pouze odkašlal, možná proto, aby na sebe upozornil, protože mi vlezl pod nohy opravdu nečekaně.

         K rybníčku s sebou dalekohled nebrávám, ale po dnešku přemýšlím, že asi budu muset, jestli by to vůbec pomohlo. Spíš ne. Je to tou nedělí – najednou tak přelidněno. Doufám, že to tu takhle nebude vypadat každý den – nemůže! Ach, můj rajský „ostrove“, jak dlouho mi ještě vydržíš být pustý jako dřív?

 

V osmnáct hodin jsem dočetl kapitolu Smrt: vyvrcholení života. Příliš pozdě na to jít se ještě pokusit vykoupat. I kdyby tam nikdo nebyl – jako že určitě zase byl! –, stejně už bych tam nemohl být moc dlouho, neboť by slunce klesalo a vlády nad rybníčkem by se brzy ujal stín. Musím si to zapamatovat: o raviváru nikdy raději neopouštět úkryt!

 

Mimochodem: ta kapitola Smrt: vyvrcholení života byla zatím nejhorší. O smrti, o vyvrcholení nebo o životě bylo psáno velmi málo, zato nesmyslných blábolů o odevzdání a vzdání se ega nadbytek. O to právě všem sektářům jde především: „Zapomeň na sebe a plně se mi odevzdej!“ Toť hlavní ani ne tak myšlenka, jako spíš příkaz všech náboženských sekt: ztráta vlastního já a odevzdání se kolektivnímu vědomí. To známe. Notoricky sektářské. Nejprve tě omámí líbivými, zdánlivě moudrými a pravdivými řečičkami, aby si získali tvůj intelekt a tvou důvěru a pak tě zbaví vlastní vůle a svobody, když jim uvěříš. To není jen záležitost a metoda všech sekt a spolků, nýbrž i všech náboženských a politických systémů. Stará obnošená vesta. Přesto se najde vždycky dost hlupáků, kteří se nechají nachytat zas a zas. Pozorný a nezaujatý čtenář však vždy objeví ve svatých knihách a zákonících úryvky, z nichž ho zamrazí a před nimiž ho jeho inteligence, má-li jakou, neomylně varuje. Také Já, jako zkušený filolog, jsem našel v Óšóvě Nejvyšší nauce taková podezřelá místa, kde se tak říkajíc odhalil a ukázal nevědomky pravou tvář. V jedné z předcházejících kapitol například tvrdí, že vegetariáni jsou násilnější než masožrouti, poněvadž prý nemohou svou násilnost a agresivitu ventilovat žraním masa. To by možná s jistou dávkou ironické nadsázky a velké tolerance mohlo platit nanejvýš mezi lidmi. Mezi pravými lidmi – víš, jak to myslím. Ale co ta zavražděná a sežraná zvířata? Jak ta k tomu přijdou, že díky jejich umučení a zabití si masožrouti, žvýkajíce a drtíce zuřivě zuby jejich maso, uvolní agresivitu a násilnost, takže si ji pak nemusejí vybíjet na lidech – ale oni stejně budou! – a dál mohou pokrytecky hlásat jakousi „lásku“ a jakýsi „mír“? Zde se tedy opět zneužívají zvířata jako obětní beránci! Typicky lidské! A to mám „strašně rád“! Ukazuje to náhle zcela jasně, že všichni lidé jsou stejní, ať je to svatý muž, filosof, věštec, muž míru a lásky, nebo ať je to obyčejný pobuda z hospody nebo z masokombinátu. Všichni lidé jsou stejní, ať mluví o čem chtějí, vždycky je nakonec nachytáte při nějaké lži, při nějakém sebeklamu, při nějaké přetvářce. Vsadil bych se, že se Óšó, ačkoli to byl Ind (naštěstí chcípnul v roce 1990), hinduista a pseudofilosof, muž lásky a míru a kdesi cosi jiného a „ušlechtilého“, vsadil bych se, že s gustem žral maso a že si ho dopřával s veškerou zvrhlostí vší kastovní tabuizace. Proto hlásá, že kdo nejí maso, není lepší než vrah zvířat, aby ospravedlnil sám sebe. Především sám sebe! Dává nám za příklad Buddhu a Mahávíru, ale nikde se neříká, že tito velcí indičtí filosofové byli agresivní a násilní, protože nežrali maso! Celá džinistická praxe nenásilí je tedy vlastně výrazem agrese? Celé novodobé veganské hnutí? I Mahátmá Gándhí byl tedy vlastně mužem války a násilí, když se nenapil ani mléka, ačkoli mu to lékaři v době jeho nemoci doporučovali! – Takto tedy myslí – nebo spíš nemyslí – dnešní, postmoderní indický rádobyfilosof jménem Óšó! Fuj! To tam opravdu nemají nikoho lepšího? Jeho Nejvyšší nauka – myšleny ovšem starodávné upanišady!, jinak by to byl nemístný žert! – je sice pěkně napsaná, srozumitelně, jednoduše, krátkými, jasnými větami; ale někdy se Óšó dopouští takových nesmyslných blábolů a nudných žblebtů, že je to buď k pousmání, nebo k uzívání – pokud z toho arci rovnou nevstávají hrůzou vlasy na hlavě! Kde má pravdu, zařadí ji často do nesprávného kontextu, kde si vyloženě vymýšlí, kontext je naopak správný. – A tak bych mohl pokračovat dalšími a dalšími nesrovnalostmi a absurdními bláboly v Óšóvě „myšlení“, kdybych si už na začátku neslíbil, že se jím nebudu zabývat víc než je zdrávo a víc než si zaslouží. Proto raději zmlknu, přečtu knihu – snad – až do konce, pořídím výpisky a jistě z těch mých výpisků vznikne jako vždy hodnotnější spisek než autor zamýšlel.

 

 

sómavár, 12. července 44

ť žije den Měsíce! Sláva pondělí! Lidáci táhli do práce a Já jsem opět u rybníčka Khalídž sám. Ale zas tak úplně sám přece nejsem. Někdo tu přibyl. Naproti vzadu u břehu se cosi hnědého hemží. Jsou to samozřejmě malá kachňátka, jichž je celé jedno neposedné a dovádivé hejno. Škoda, že nemám dalekohled! Na pohled je to sice milé, ale znamená to mimo jiné i tu nepříjemnost, že ten, kdo je sem vypustil, bude sem víceméně také pravidelně docházet je krmit, kontrolovat a podobně.

         Po celý čas mé lázně mám oči na šťopkách a uši napjaté. Nakonec jsem si řekl: „Nač se nervovat? Přijde-li někdo, Já odejdu. Jednoduché. Nikdo mě snad nezastřelí jako tyto kachničky, až vyrostou do velikosti pekáče a lidské držky.“

         A tak jsem kachničkám přenechal polovinu rybníčku, zatímco Já sám jsem se koupal pouze na své polovině, abych je neznepokojoval. Brzy na moje pravidlo přistoupily i kachničky a vůbec se již nelekaly, kdykoli jsem skočil po hlavě do vody a plaval si jen na mé polovině. V přírodě zavládlo příměří.

 

V tůňce potoka, odkud beru pitnou vodu, sebou cosi mrsklo a žbluňklo. Zřejmě tam zase (nebo ještě pořád) žije nějaká rybka, jako v minulých letech. Dnes jsem ji uviděl. Nestačila odplout a skrýt se jinde, a tak se přitiskla ke stěně tůňky. Chvilku jsem si ji prohlížel a pak jsem ji nechal být, aby se nebála a mohla si zase plavat dál. Je jako Já: samotářská, spokojuje se s malým prostorem k žití, bez očividného kontaktu s ostatními rybkami, možná k nim dokonce i nepřátelská, žije ve skrytu.

         Natrhal jsem si do úst trochu borůvek a odebral jsem se zpátky do stanu číst si Óšóvu Nejvyšší nauku. Už jsem s četbou této knihy za polovinou. Zdá se však, že nejlepší nápady Óšó vyčerpal v té první polovině. Teď už je to taková pořád dokola omílaná nuda. Kdybych tady měl nějakou jinou knížku, dávno bych asi tuto zahodil. To už nejsou jenom absurdity, to jsou přímo debility! Překlad od jistého Sw. Dhyan Sidden-Ondřeje Šidáka (ťululum!) trpí nesprávnými tvary českých i hindských slov, gramatickými i pravopisnými chybami, některé věty bývají často nedokončené. I slovesná úroveň je tedy jako obvykle nízká.

 

Večer – slunce ještě nezapadlo – jsem vyháněl zpod podlahy „myšku“. Nechtěla se hnout! Třebaže jsem ji zaháněl plácáním dlaní do podlahy, stále tomu nechtěla rozumět. Až když jsem jemně plácl přímo ji po hřbetě, načež ona párkrát nevrle zapištěla, pak teprve se zjevnou neochotou můj příbytek opustila. „Běž si najít svůj vlastní pelíšek, myšičko, a můj nechej na pokoji!“

         A to jsem prakticky pořád ve stanu, kromě nejvýš čtyř pěti hodin různých pochůzek za koupelí, pro vodu a podobně! Jak by asi můj stan dopadl, kdybych ho nechal bez dozoru rozložený třeba několik dní! Nikdy nesmím zapomenout svůj stan složit, až půjdu do města pro zásoby! Nikdy, i kdybych týden žádnou „myšku“ neviděl! Jsou tu všude a čekají jen na příležitost. A pak sbohem, můj krásný nový stane! I tak už jsi od nich dost děravý!

 

 

mangalavár, 13. července 44

ejméně třikrát na mne káplo z čistého nebe. Nejméně jednou se chtěla nějaká „myška“ nastěhovat pod podlahu. Výpisky z Óšóvy Nejvyšší náfuky – nebo náuky, to je fuk – už téměř nečiním žádné. Jednak už opravdu není co vybrat, a za druhé jsem dostatečně pronikl do jeho choré, nepoctivé mysli a tudíž už vím, jak to vlastně všechno myslí a o co mu vlastně jde. Není to žádný filosof, je to jen obratný doktrinář. Nechutné jsou zvláště jeho časté více či méně vhodné narážky na sex. Člověk je buď geniální nebo genitální. Ale Óšó prozrazuje, že na „to“ myslí neustále; sex se zobrazuje v jeho myšlenkách pořád, vyplouvá „to“ na povrch jeho mysli jako olej na hladinu vody, nemůže si pomoci. Občas na „to“ přirozeně myslíme všichni, jsme přece zvířata; ale jen člověka tyto chlípné myšlenky naprosto pohlcují. Správný filosof má být nejenže osamělý, ale měl by také zachovávat brahmačarju, česky celibát. Obé z důvodu nerušení jeho vznešených myšlenek. Neboť sex, žena, myšlenky na ně, vrací filosofa víc než cokoli jiného k lidem, odkud ho vyhnala láska k moudrosti a nenávist k hlouposti, vrací ho k lidstvu, k němuž ho přibližují, zatímco je má nenávidět. Bůh Šiva přece podle pověstí jednou spálil boha lásky Kámu na prach, když jej tento vyrušil z askeze! A plným právem! (Významné podobenství!) Pravý filosof má být tedy nejen manušjadróhí, čili misantropem, ale i poustevníkem a světcem. Dovedu si živě představit, jaký blázinec musel panovat v Óšóvých meditačních kempech. Jednak meditace, dhján či sádhan má být opět osamělá, nic skupinového, a pak rozhodně ne tantrická, sexuální. Každá Óšóva nadržená „žákyně“ se mu jistě velmi ráda a ochotně nabízela a on jistě milerád tímto jejím „svatým uctíváním“ nepohrdl, dokud žil. On jí už názorně předvedl, co to znamená „proniknout co nejhlouběji do podstaty Boha“ a „spojit se s Nekonečnem“! Tam to muselo vypadat: všude pobíhají nazí šílenci, kteří hulákají jeden přes druhého, skáčou, vřískají, točí se na místě, brečí, válejí se v křečích po zemi, sedí se zavřenýma očima v nepřirozené poloze, staví se na hlavu, mumlají si něco pro sebe, kývají se v sedu dopředu a dozadu jak debilové, prcají se navzájem jako zfetované opice, omdlévají, za každým slovem „oddání se“, „oddej se mi“, „zapomeň na vlastní já“... – to je filosofie? Já bych spíš řekl, že to je blázinec. Lidský svět v malém, zmenšenina lidstva in extremis, tedy pravý obrázek lidstva. A to má být filosofie? Pak je to tedy náboženství, náboženská sekta – dobře. Ale stejně mi připadá, že ty mnohomluvné Óšóvy rady a návody mohou fungovat nanejvýš tak pár týdnů dovolené, a to ještě jen pro ty, kteří nemají co na práci. Jediné zaměstnání, které v celé knize zmínil, byl úředník v kanceláři. A co obyčejný dělník z fabriky, který si musí na živobytí vydělávat špatně placenou mnohahodinovou každodenní dřinou? Budou platit ona ponaučení o odevzdanosti, o zavrhnutí vší touhy, všeho chtění, všeho jáství, všeho boje i pro obyčejného dělníka? Bude vůbec pro jakéhokoli adepta filosofie platit tvrzení, že „touha po osvobození jsou pouta největší“? To si nemyslím. Óšóva nauka je spíš dělaná na míru leda nějakým pomateným zbohatlíkům ze Západu, kteří nevědí co s penězi a co s volným časem a pro něž je Óšó jen prostředkem k nevšedním exotickým i erotickým prázdninám, k povyražení z nudy, k zažití výstřelků, jimž mohou s dobrým svědomím přezdívat „oduševnělé“, „duchovní“, „náboženské“, „očišťující“ a podobně. Mohou být vším, na co si znuděný bohatec vzpomene, jen ne skutečným návodem k žití pro obyčejného dělníka, a už vůbec ne návodem pro začínajícího, neřkuli pokročilého filosofa. Pro toho je tato kniha přímo zhoubná a měl by ji zahodit. Znuděný bohatý Zápaďan odjede domů a okamžitě zapomene. Zůstanou mu jen fotky a vzpomínky na to, jak se vyřádil, vyblbnul a zaprcal si při hromadných orgiích, ale žádného vyššího poznání nedosáhne. Óšó ani v podstatě také žádné poznání neposkytuje; všechno jsou jen trapné žvásty beze smyslu a bez užitku pro praktický život i pro praktickou filosofii. Už jsem to ostatně někde napsal: Filosofie, která nehlásá svobodu a která nevede k osvobození, je špatná filosofie. Óšóva „nauka“ svobodu nehlásá a stěží si lze představit, že by se na jejím základě mohl někdo osvobodit. Spíš naopak. Nač to tedy všechno bylo? Teď, Óšó, poraď sám sobě! Nevíš? Řeknu ti to: přece pro kšeft. Tvoje nábožensko-filosoficko-meditační cestovní kancelář přece takto báječně profituje a ty máš z čeho žít. Nemusíš jít po prázdninách makat do špinavé fabriky, abys měl co jíst. Řekni to dělníkovi, k němuž se však nikdy neobracíš čelem, ale podstatně jinou částí těla!

Óšó nebyl filosof. Óšó byl náboženský sektář. Filosof nemluví, nebo je málomluvný. Filosof lépe píše než mluví, proto se vyjadřuje písmem. Óšó však pouze mluví a mluví – tím nikdy nic neřekne. Filosof téměř nemluví, neboť je nemožné dát okamžitou odpověď na jakoukoli otázku, byť sebeprostší, natož na otázku kardinální. Filosof proto raději zaznamenává své myšlenky písmem, neboť psát může nesouvisle, hodiny a hodiny, třeba celý věk. Stejně jako přemýšlí dlouho a důkladně nad svými myšlenkami, uvažuje stejně tak i nad výběrem těch jedině správných slov. Ty nelze jen tak bez rozmyslu vyhrknout v družném rozhovoru, v monologu, v kázání. Obojí chce čas, spoustu času. A dokonce i pak jsou ty myšlenky a ta slova neúplná, a proto špatně pochopená. Nikdy plně nevyjádří skutečně to, co chtěl filosof říci. Osamělý filosof proto potřebuje ještě svého osamělého čtenáře, který pochopí nepochopitelné a nevyjádřitelné, byť by to byl on sám v jedné a téže osobě. Nepotřebuje naslouchajícího, nepotřebuje pouhého posluchače, který nezaslechne vše a který si nezapamatuje vše, co slyšel. Nejvyšší myšlenky potřebují čas. A ten čas kazatel ani věřící nemají. Mají jen přítomnou chvíli, což je zatraceně málo.

 

V poledne se obloha potáhla mračny a začalo poprchávat. Nasadil jsem na moskytiéru střechu. Znovu se však zopakovala situace z doby zhruba před týdnem, kdy se také zatáhlo, začalo krápat, ale pak se vyjasnilo. Šel jsem k rybníčku Khalídž, i když bylo stále zataženo řídkými bílými mraky. Chtěl jsem se alespoň podívat dalekohledem na kachňátka. Přesto jsem se vykoupal a dokonce i trochu opaloval, když na chvilku vyšlo sluníčko. Kačátka se čvachtají, ozobávají rostlinky podél břehu a probírají se mladým peřím. Radost pohledět. Snědl jsem fazole v chilli omáčce a protože bylo znovu zataženo a mně se už nechtělo ani se koupat, ani jít zpátky do stanu, rozhodl jsem se k malé procházce po lese. Po cestě jsem potkal dva cyklisty. Mířili směrem k rybníčku. Před půlhodinou by mě tam byli nejspíš nachytali nahého. Mám z nich pokaženou náladu, nad hlavou burácí ještě k tomu stíhačky. Zase ta příšerná, otravná přelidněnost, neuniknutelný kravál a hluk i v přírodě, zase všude cítím člověčinu. Posadil jsem se na posed a pozoroval ťuhýky. Mezitím se opět vyjasnilo. Ostře oslněná lesní mýtina píchá do očí. Ovádi, lidově zvaná hovada – tentokrát ta hmyzí, ne lidská – bodají. Dokončil jsem okruh a rozmrzele se vracím ke stanu. Nahoře na kopci, kde se nachází můj ášram, jsem potkal krásného srnce. Odběhl dál do hloubi lesa, kde po chvíli také začal láteřit, že viděl člověka, za něhož mě mylně považoval. Hroutím se unaveně na lůžko a na celou hodinu zapomínám na svět.

         Večer před západem slunce jsem se šel ještě jednou projít, tentokrát lesem po východním hřebeni. Óšóva společnost se nedá snášet příliš často a příliš dlouho. Je to můj poslední den před zítřejší cestou do města pro nové zásoby, tak ať si jej pořádně užiju. Na pěšině jsem našel starou komunistickou pětadvacetihaléřovou minci z roku 1953. To je náhoda! Někdo to nenajde ani s detektorem kovů a Já ji teď uviděl lesknout se v prachu cesty. Ještě si na ni coby dítě pamatuji. Myslím, že se za pětadvacetník dalo koupit lízátko ve voskovaném papírku nebo podobná drobnost. Ve veselohře Svatba jako řemen posloužil jako náhrada šroubováku. Dětství by byla dobrá doba, nebýt školy. Ta všechnu radost, bezstarostnost a nevinnost dětství zničila. Opravdovou radost ze života jsem poznal až coby mladík po vojně, a to v lese, pod stanem. Jako teď.

         Po setmění začaly řádit stíhačky. Rámus je tak silný, že mi zaléhají uši a bubínky div nepraskají. Dohání mě to k šílenství. Nevím, co mám dělat, protože vydržet se to nedá. Marně spílám nebesům. Oni neslyší. I kdyby slyšeli, nedbali by. Toto je všem jedno, na tento rámus si nikdo nestěžuje. Velice dobře chápu, na co to je; že to nemá nic společného s nějakou směšnou „obranou země“; Já vím, proč to dělají: – to aby nebylo úniku; aby to ani v přírodě nebylo jiné než ve městech; aby misantrop nemohl před lidáky uniknout nikam, ani do přírody, kde mohl odpradávna nalézt klid, samotu a hlavně ticho. Nyní už i toto poslední útočiště zničili. Není úniku před lidáky. Proto nezbývá než zničit lidstvo. Jsem zapřisáhlým nepřítelem lidstva. Dokud lidstvo nevychcípá, nebude na Zemi pokoj. Smrt lidem!

 

 

budhavár, 14. července 44

áno je opět božské ticho. Den bude krásný, a Já musím jít do města, do toho blbince, do toho psince, do té verbežárny. Ranní les je tak čistý, ani závan člověčiny neruší mé chřípí, ráno se nikdy nedůvěřivě neotáčím přes rameno, ranní les je tak bezpečný... – a Já musím jít tam, kde to nenávidím, do epicentra nákazy.

Potkal jsem srnku. Byla tak blízko ode mne! Přišel jsem k ní zcela neočekávaně, tiše, jako přítel. Vyděsila se samozřejmě z toho blízkého setkání, ale poodběhla a jakoby v šoku se zastavila a zadívala se na mne. Náhle jsem pocítil, že asi na okamžik zapochybovala o svých pradávných homofobních instinktech, jež ji ochraňují před člověkem, poprvé v životě zapochybovala, že by tento mírný tvor, jenž jde okolo ní, mohl by být její nepřítel. A Já opět zapochyboval, zda jsem člověk. Krásné pochyby.

 

„Doma“ mě čekal dárek od táty: po dlouhé době jedno nové CD. Je to nahrávka Mozartovy Velké mše c moll s Vídeňským pěveckým sborem a Berlínskými filharmoniky za řízení slavného Herberta von Karajan. Okamžitě jsem ten disk vsunul do přehrávače a pustil. Božské tóny noblesního Mozartova chorálního díla zaplavily místnost. Je to ta skladba, při jejíž pouhé četbě not z partitury upustil Formanův filmový Salieri v dojetí nad tou nebeskou krásou notové archy na zem, slze a neovládaje se v náhlém omámení citů. Je to bezesporu nejlepší Mozartova skladba, pokud to není vůbec nejlepší skladba všech dob.

---