Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stručná historie časů - kapitola 1.

29. 11. 2010
0
0
1822
Autor
Lukaaash

Tato povídka na pokračování vznikla s jedním školním časopisem a má jednu zvláštnost - nepíše ji jen jeden člověk, ale rovnou tři. Kapitoly píšu na přeskáčku s Josefem Ludvíčkem a Bohdanem Daltgrevem. První kapitolou tedy začal Josef Ludvíček. Dobře se bavte, musím ale varovat, že s postupně se odvíjejícím příběhem roste nejen počet nadávek, brutalit a trochu nenormálních situací. Věřící nechť se obrní, tohle bude pekelně ostrý výlet... První kapitola je tedy od Josefa Ludvíčka

Kapitola 1

 

Když jsem přišel domů, ani v nejmenším mě nepřekvapilo, že mi v obývacím pokoji stojí Ďábel a prohlíží si fotky z mé poslední dovolené.

Tušil jsem, že asi půjde o něco důležitějšího, jinak by to počkalo až na firemní schůzi, která se měla konat příští týden. Nechtěl jsem na něj ale tlačit a zeptat se na to přímo, na Ďábla se nevyplácí tlačit, ani když jste jeho nejlepší přítel.

Nabídnul jsem mu pivko a navrhnul, že se mrkneme na nový díl naší oblíbené telenovely. Souhlasil. Fotky si ale prohlížet nepřestal, zvládal se sledovat televizi i fotky. Já jsem zase zvládal dívat se na televizi a polohlasně mu popisovat, co je na fotkách. Při sledování telenovely to zvládne, kromě úplných idiotů, každý.

O reklamách jsem došel pro druhé lahváče. Když jsem se vrátil do pokoje, fotky ležely na stole, Ďábel stál u balkónových dveří a pozoroval západ slunce nad městem. Věděl jsem, že se rozmýšlí, jak a co mi říct.

Sedl jsem si do křesla a se vzdechnutím jsem řekl:

„Tak to vysyp. O co jde?“

Rychlým, úsečným pohybem zamával křídly. Div, že mi neshodil vázu, kde vegetovala moje narozeninová kytička.

„Víš,“ pronesl chraptivým, hlubokým hlasem. „Mám problém.“

Odmlčel se. Čekal jsem, co z něj vypadne dál. Napil se Plzeňského Prazdroje, tohle pivo bylo totiž po čertech dobré, proto ho s oblibou pili i čerti, a pomalu, rozvážně vydechl jednu jedinou prostou větu. Tak, jak to měl ve zvyku.

„Jeden utekl.“

Rozuměl jsem, co tím chce říci.

Ďábel byl majitelem a ředitelem firmy nazývající se Ďábel a spol. S Převratem vzniklý podnik se soustředil především na poskytování vězeňských služeb. Vlastnil věznice a kartouzy po celém známém vesmíru a nutno říci, že patřil ke špičce takto zaměřených podniků. Zákazníci si ho vybírali hlavně z toho důvodu, že měl nejpropracovanější systém zacházení s vězni. V tomto směru se projevovaly dlouholeté Ďáblovi zkušenosti, získané ještě před Převratem.

Klasický vězeňský systém, používaný ostatními podniky, si kladl za cíl jen vězně uvěznit. Systém firmy Ďábel a spol. navíc i na takzvaný psychický „komfort“ vězňů a věznitelů. Systém Psychického Komfortu se zakládal na tezi: „Lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi.“. Praxe pak byla úžasně jednoduchá: Vězeň byl natolik psychicky zmučen, že zabil svého dozorce a nastoupil na jeho místo. Psychicky zmučený dozorce pak psychicky mučil dalšího vězně. Ten vězeň ho poté zabil a nastoupil na jeho místo.

Tento systém měl dvě výhody. Vězni hlídali sami sebe, takže se šetřilo na opravdových vyštudovaných dozorcích. Zároveň se s každou generací dozorců zlepšovaly dozorčí schopnosti. Zároveň, pokud chtěl vězeň svrhnout dozorce, musel být lepší než dozorce, takže se s každou generací stávali dozorci schopnějšími a schopnějšími.

Za ten čas, co Ďábel tento systém vymyslel, se stala bezpečnost v jeho věznicích téměř dokonalou.

Jedinou nevýhodou bylo, že vězeň-dozorce byl téměř dokonalý, geniální, psychopatický, sadistický masový vrah s nadlidskou silou a postrádající svědomí. Což se mohlo stát problémem, když se mu podařilo utéct.

„Hm. Zajímavé,“ odvětil jsem klidně. „A co? Projde pár planet, povraždí pár milionů jejich obyvatel a spáchá sebevraždu. To už se stalo tolikrát.“

Nemohl jsem pochopit, proč je kvůli takové prkotině tak nervózní.

„Ne tentokrát,“ pronesl s dalším zašviháním křídel Ďábel. Tentokrát vázu neminul. „Promiň,“ řekl, když se střepy rozlétly po podlaze, „tentokrát to je kapku horší.“

„Hm?“

„Tenhle se jmenuje Trevor Grong a chce se nám pomstít.“ Pocítil jsem něco jako bodnutí nejistoty. To tu je poprvé.

„Aha,“ řekl jsem nahlas, protože mi došlo, proč za mnou přišel, „ a tiskový mluvčí firmy Ďábel a spol. má jít do světa a zachránit firmě prdel, hm?“

„Přesně. Jsi ten nejlepší, kterého máme.“

A tohle si říká váš nejlepší přítel…

„Počítej ale s tím, že za tuhle práci budu chtít bonus. A pořádnej.“

„S tím počítám. Už jsem ti peníze převedl na účet.“ Aspoň něco. Konec konců je to furt lepší než pracovat pro Boha. Ten by to vykázal jako zkoušku víry a zaplatil by mi jen cesťák a jídlo. „Dokonce jsem dal dohromady tým čertic, které ti pomůžou,“ dodal ještě Ďábel s úsměvem.

Tým čertic… usmál jsem se v duchu, tak to mu se říká nejlepší kamarád.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru