Výslech

Policejní stát!

 

Procházel jsem se nočním městem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Ne že bych měl depresi, splín, nebo tak něco, ale prostě jsem měl chuť kouřit, tak jsem kouřil. Jednou nebudu mít peníze ani na cigarety, zatím je ale mám a tak si to můžu dovolit. Nebo možná nemůžu. Ale stejně kouřím. Jsem zmrd.

            Zrovna jsem šel po mostě u vozovny, když jsem za sebou zaslechl pomale jedoucí auto. Trošku mě to zarazilo, jelikož na tomhle úseku všichni jezdí aspoň stovkou. Mám v povaze neohlížet se za sebe, tak jsem se neohlížel a pokračoval v chůzi. Nehodlal jsem se nechat vyvést z míry. Proč taky, že? Ať si každý jezdí kolik chce, já mám nohy a autům se nevyrovnám. Nedělá mi to problém.

            Objek za mými zády jel pořád pomaleji a pomaleji. Potáhl jsem z cigarety, vyfukoval dým a velice nenápadně se otočil, maskován plivnutím na vozovku. Bylo to policejní auto. Městká policie. Měšťáci jsou ještě větší kurvy než státní. Nemají co na práci a obtěžují obyčejné, slušné lidi. Dávají botičky, pokuty za špatné parkování a prochází se po městě s drsňáckým výrazem. Otočil jsem se zpátky a nezměněnou chůzí pokračoval dál. Už jsem byl za mostem, když vtom ti parchanti zapnuli maják i se zvukovým doprovodem. Přirozeně jsem se lekl a lehce poskočil. Auto mě předjelo a zastavilo v protisměru pár metrů přede mnou. Řidič-policajt vystoupil, nasadil si čepici, zavřel dveře a postavil se přede mě. S nechápavým výrazem jsem se k němu blížil a pořád kouřil cigaretu. Chvilku na to vystoupil i druhý policajt, nasadil si čepici, zavřel dveře a stoupl si vedle prvního policajta. Situace k popukání.

            „Dobrý večer,“ promluvil jeden z nich, „mohu vidět váž občanský průkaz?“

            „Samozřejmě“ odpověděl jsem a začal se hrabat v kapse. Jako obvykle jsem nemohl najít svůj gumový obal na doklady, takže jsem vystřídal několik kapes, než jsem se dobral k výsledku. Vytáhl jsem občanku a podal mu ji. Ten parchant se na ni sotva podíval a už do mě ryl:

            „Nastupte do auta, prosím.“

            „Jistě.“, odpověděl jsem, ačkoli jsem neměl pomětí, co ode mě chce. Jenže odporovat policajtům se nevyplácí. Nehrál jsem si na hrdinu, zahodil nedokouřenou cigaretu a nastoupil dozadu. První i druhej policajt si sedli dopředu a rozjeli jsme se.

            „Můžu se zeptat, o co tady jde?“, zeptal jsem se potichu, abych je náhodou třeba nevyplašil, chudáčky. Odpovědi se mi však nedostalo.

            Projížděli jsme nočním městem a já se oddaloval od intru, kde jsem měl na vrátnici položenou vycházkovou knížku s vycházkou končící za půl hodiny. Klid, chlape, klid.

           

            Na stanici si mě posadili před velký stůl plný papírků, propisek, nějakých složek, bouchaček. První policajt zasedl ke stolu na velkou, koženou židli. Druhý policajt odešel kamsi dozadu. Prohlížel si moji občanku, jako by takovou věc viděl poprvé v životě. Na tváři se mu měnila spousta výrazů, z nichž mě většina měla nejspíš postrašit. Nepodařilo se.

            „Takže, pane Euthanasia,“, promluvil, „máme důvodné podezření, že obchodujete s drogami.“

            „COŽE?“, vyhrkl jsem ze sebe překvapeně a se značnou dávkou agresivity.

            „Nechcete nám k tomu něco říct?“, zeptal se mě policajt a občanku hodil na stůl. Nevěděl jsem, co bych mu k tomu měl říct.

„Nechci, protože nemám co!“, odpověděl jsem popravdě a doufal, že to ta policejní svině ocení.

            „Tak hele. Nehraj si se mnou, ty zmrde!“pohrozil mi. „My víme, že seš hnusná dealerská svině! Tak kápni božskou, jinak si tě osobně podám!“

            Opravdu jsem nevěděl, co mu na to říct. Oči jsem měl vykulené dokořan a začlo mi být trochu horko. Policajt se zvedl ze židle, obešel stůl a stoupl si vedle mě.

            „Můžete se, pane, zvednout?“

            „Ale jistě, ta židle stejně není moc pohodlná..“

            Zvedl jsem se a policajt mě brutálním zákrokem přitiskl ke zdi. Roztáhl mi nohy, jako by mě chtěl znásilnit. To se mi nelíbilo.

            „Kurva, co to děláte?!“, zamumlal jsem, ale o odpor jsem se nepokoušel. Stejně by byl marný.

            Začal mě prohledávat. Od kolen až po kšiltovku. Z kapes u kalhot mi vytáhl mobil, mp3 přehrávač, dva zapalovače, tabák, papírky a filtry. Z bundy zase černý fix a zbytek dokladů. Otočil si mě a ošahával mě znova. Kdyby to byla policajtka, možná by se mi to i líbilo. V tu chvíli jsem si ale připadal jako nějaký nigga z Comptonu, co včera zabil čtyři lidi kalašnikovem. To mám za to, že se snažím být řádný občan, pomyslel jsem si a čekal, než přestane a bude spokojený.

            Na obličeji se mu objevil smutný výraz. Jako by nenašel to, co hledal. Asi chtěl najít injekční stříkačku, sáček s bílým práškem, tablety extáze, leteckou gumu na utažení žil. Ale nenašel. Podal mi obsah kapes a posadil mě zpátky na židli.

            „Tak fajn, tentokrát si měl štěstí. Ale až tě čapnu příště, už ti to tak lehce neprojde. Vím, že seš podělaná dealerská nula, slyšíš mě? Vím to. Teď se seber a vypadni.“

            „Dobře, pane policajt.“

            Zvedl jsem se, naskládal si věci do kapes, všechny na stejné místo, jako jsem je měl předtím, a odcházel chodbou pryč. Několik dalších zmrdů mě sledovalo se zabíjáckým výrazem, který jako by říkal „Tak fajn, teď chcípneš, slyšíš mě?“ Nevšímal jsem si jich. Elegantně jsem rozrazil dveře a vyšel na ulici.

 

            Venku byla zima. Zatracená zima. Nedávno napadl první sníh a od té doby bylo přinejlepším těsně pod nulou. Ve městě jsem se celkem vyznal a věděl jsem, kde se nacházím. Zamířil jsem si to k nejbližší zastávce trolejbusu a po cestě si ubalil a zapálil cigaretu.

            Asi v půlce cesty na trolejbus mě zastavila podivně vyhlížející osoba. Mladší, dotrhaný chlápek, kterému smrdělo z úst jak z dva roky nevyčištěného odpadu.

            „Hej vole, nemáš něco na fet?“, zeptal se mě a nervózně poskakoval na místě.

            „Jasně“, zareagoval jsem s klidem v duši a sundal si levou botu a ponožku. Vytáhl jsem malý, gramový sáček s kokainem.

            „Ta krávo, kolik za to chceš?“, zeptal se a oči jako by se mu rozzářily.

            „Že seš to ty, tak dva a půl.“

            Chlápek vytáhl dva a půl litru a podal mi je. Mezitím jsem si sáček nachystal do ruky a způsobem, jaký vidíte v amerických filmech, mu ho za ten tučný obnos vyměnil.

            „Díky, máš to u mě.“, řekl a už si to utíkal někam zčuchat. Usmál jsem se a vesele pokuřoval.

            Blbý kurvy policajtský, pomyslel jsem si a pokračoval dál, na zastávku trolejbusu. V kapse mě hřálo dva a půl litru a já přemýšlel, za co je utratím. Asi za cigarety.

           

Nikdo není dokonalý. Někdo si vydělává okrádáním státu a říká si politik, někdo prodáváním drog. Ale v životě bych to svinstvo nedal k nosu. To fakt ne. Ačkoli nemám peníze rád, potřebuju je. Potřebuju je na cigarety. Kokain nekokain, dva a půl litru se hodí. Ještě řekněte, že ne.

---