Ach

 

Ach, jak já nesnáším lidi.

Pořád jen samé kdyby a sliby.

Ach, jak nesnáším tupé stádo ovcí,

snad i ti sobci vypadají líp.

 

Pošlu všechny do prdele a pustím si muziku,

pak zalezu do postele, cože?

Jakoupak etiku?

 

Bohu navždy odcizeni a

na věčnost zatraceni

v marnosti a nuzotě,

v bídné duševní prázdnotě.

 

Ve společnosti plné kodexů a

etických norem,

morálních hodnot,

leda tak plná prdel hoven.

 

I když s Pánembohem říkáme,

přesto s ďáblem si tykáme.

Na rozbité židli se vykláme a

často, spíše soustavně vzlykáme.

 

Šedá tlupa otroků, bez hrdosti,

pouze v tuposti a zlosti se brodí.

A sobě sami škodí.

Odvolávaje se na boha, 

na přírodu,

na slabou úrodu nebo

na nějakou záhadu.

 

Ponořeni v moči,

ani neotevřou oči.

 

Fuj, hanba mi je za

lidské tvory,

za to kam lezou,

ba ani řitními otvory

neštítí se projít,

se sklopenou hlavou

projdou jimi a

rychle se umýt,

dálší je totiž v zápětí čeká.

Pěkně nastavený i

klobouk se před ním smeká.

 

Jednou vztyčit pravici a

k holým lebkám se přidat,

podruhé zase s levicí

kolektivizaci zemědělství a

průmyslu dělat.

 

Kdybychom alespoň tušili

jakou velikostí se oproti nám

pyšní zvířata,

možná bychom alespoň hrdě žili a

neposrávali si kaťata!

---