manifest

mam jen malickou plastovou klavesnici
vsechny filmy lidskosti v ocich.
retez kolem krku,
beznadej zas vztahuje svou ruku kostnatou
studenou modre zilnatou,
krvi bez kysliku
posedevam po parcich, panicky a jejich psici.
padesatilete teplakove vily divaji se patrave nad hrbety mocicich
mazlicku.
zima vlezla je a listovi se nechveje.
prostor dava malo, malo je nadeje.

unavene zilky belma
patraji kolem. drevene lavicky
nasakle destem, maci mi kalhoty
nelaskavym dotykem, studene sedi.

a prec nezvednu se. zustanu!
park ma cosi,
silu kazdeho vlakna listu,
kazdeho kroku kolem sveta meho
jedine co mam, hladiva ruka
stira mi slzy, rika nejsi tu sam,
nejsi. ty a ja, park tichy.

mokra trava pripomina mi
destive obdobi
kdy slunce v entropii je
a dny nezdobi.
voda pronika k mym prstum,
studi, nemam ji rad,
ale zakusuje se do vazu hada smutku
statecna promyka,
bez tela, ktere prazdnote privyka,
mir hleda, prazdnotou choru
zdobi si sat.

miluji vse,
a nic
divam se na svet
cekam na az rozumet budu
tomu co mi chce rict.
ale mozna jen smeje se
mym krokum zbytecnym
slovum prazdnym
nejsem povolany a proto nenachazim.

ale je tu park a ja. a porad mam hlas
dokud se budou chvet hlasivky reflexe
nevzdam se, hledat budu,
na pobrezich vyvrele lavy
v pralesich horkych plodu

a kdedkoli jinde

smutne sice
ale mocne
pisne zpivat budu a budu