nihilisticko anarchistická pokora

rachoti retezy mechanickych prasecich celisti. dobre naolejovane s tvrdym a presnym skusem. kazdy clanek retezu z namodrale kalene oceli zazvoni o navijak neustalyho rozmelnovaciho procesu oceloveho chrupu.
davam pozor, nasloucham, divam se takze se mi porad dari drzet se mezi, v mekkem pelisku patra. spolu s podobnymi partyzany traviciho traktu tak jako s pozustatky tech rozmelnenych kusu bileho peciva.
jak dlouho? mozna navzdy, do smrti nebo starecky rezignace. ale duse potrebuje ticho, svobodu bez pohybu. ne neustaly unikani prumyslovymu zpracovani hmoty na energii.
clovek je koneckoncu vlastne chemicko-fyzikalne-mechanicka jednoka. hmota rovna se energie. spekulativni existence duse se nepocita ve vysokych pecich, vezich temnych magu, vyznavajicich joule, a newtony.
doublething: uznavejme vudce, ci jine vyrazne ledoborce pro to co se od nas nejmene ceka.

odhod dusi! bud si delnikem, nebo lobby hracem, odhod ji! bud tim co se nejvice hodi na melnici plochy dokonaleho prumyslneho skusu.  promyslenou mechanikou zvykani rozlozi jednotku na prvocinitele a pro traveni vyuzije jen to co olejuje retezy, ci vytvori nove mechanicke platformy pro dokonalejsi vyuziti ruznorode potravy.

zabit ocelovou svini se da jen zbrani vyssi oceli. ale i kdyby konecne ve skripajici kakofonii zhebla, nic se nezmeni. ocelova svine je vecna, mame ji v sobe a vzdy nakonec prevladne. nejdriv z medi, pak ze zeleza a nez se nadeje teutonsky hrdina, vitez nad puvodni bestii, ma ji tu znova ze solidni oceli a je prvni drceny.

barbar srazi ze zlateho trunu hedonika, zaujme jeho misto, casem zjisti ze chov ocelove svine vynasi vic nez nez bitva, a jednoho dne ho sejme novy cerstvy bojovnik, a trun zas chova novou prdel pro stare deje.

nekonecne se cyklici absurdita. odlozme sebe, mozna ani zadne ja neni.