ptačí hřbitov

na ceste pokryte ptacimi mrtvolkami,  kracim obezretne vyhybajic se "ptacimu moru".  mraziky zastihly prezrany operence nepripravene. ted tu tli a rozkladajici se maso spolu mrtvym prerim predvadi hruzne predstavy rozlicnych viru. a to presto ze v batohu uz druhy den nosim dva rizky ze supermarketu a nehlede na jejich nazelenalou barvu si je vecer stejne upecu. bakterie a nemoc jsou v hlave, v predstave.
stejne radsi nedycham prochazejic po ptacim hrbitove. je obludne slapnout na jakoukoli ptaci mrtvolku... nevim ani proc. mrazivy blesk prokousne podrazku a skrze kosti zabodne se do srdce.
poslusen hygieny mam "sevrene" nozdry. cosi me laka zastavit se, nasat tu sladkohnusnou vuni rozkladu. zustat nejaky cas ve spolecnosti smrti ptaku. ale nedam to. strach ze smrti, nebo z pohledu na to co z ni zustava?
proste to projdu a az doma vratim se na to misto, popisem vsech tech telicek, pomalu mizici puvodni formy. rozevreny zobacky, jak v kreci zavrena ocka.
ptaci mor, ci mraz, scenerie jak od marolda, jen v cirych barvach skutecnosti.
jaka je pravdepodobnost, ze na cestach potkate takoveto misto? radsi bych se setkal s babickama vencicima pudly, s bezdomovcema a krabicovym vinem, nebo se dival na objeti a polibky dvou milencu vlastnicich lavicku.
ale ne. ptaci hrbitov zkrizil mi cestu. ptaci hrbitov je to co si budu pamatovat z dneska.

nekdo venci milacka,
nekdo liba milacka

ja prochazim po hrbitove